Už nejsem z nehořlavého materiálu. Pracovat jako v mládí, dlouho bych nepřežil, říká Martin Hofmann

Co se týče dětství, skutečně ho prožil téměř výhradně ve čtvrti Bohnice, dokonce ani centrum Prahy tehdy moc neznal – když šel na zkoušky na DAMU, hledal budovu marně ve vedlejší ulici. „Vyrůstání v paneláku, kde žije tisíc lidí a pět set psů, vás ovlivní. Veškerý čas do svých osmnácti jsem trávil na sídlišti nebo vedle v krásném parku psychiatrické léčebny. Tam se odehrávala první rande, což mělo výhodu. Občas jste tam potkal pacienta, který se vracel na pavilon, a oproti němu jste v očích dívky po svém boku vypadal přeci jen líp.“

V podcastu Martin Hofmann popisuje, kterak se stal fanatikem divadla. „Když jsem nastoupil na DAMU, všechno jiné mě přestalo zajímat. Neměl jsem dokonce ani zájem točit, namísto toho jsem běžně zkoušel dvě inscenace naráz a z jedné zkoušky přebíhal na druhou. Večer jsem hrál, a pokud ne, chodíval jsem do divadel jako divák. Připadalo mi to normální, ale dnes už bych nepřežil, dávno nejsem z nehořlavého materiálu. Občas potřebuju relaxovat nebo se aspoň normálně najíst, takhle jsem tehdy nepřemýšlel. Divadlo je pro mě pořád základem, ale s nástupem středního věku jsem si začal dávat pozor, aby se moc nepotkávalo s natáčením. Hraju už jen třináct představení měsíčně ve čtyřech divadlech, nikoli dvacet v sedmi.“

V rozhovoru nadšeně hovoří o brazilském Riu de Janeiru, do něhož se zamiloval a kam se snaží pravidelně vracet. „Mám rád krásu,“ vysvětluje. „Když jsem kdysi například poprvé přijel do Říma, řekl jsem si, že se tam vrátím vždycky aspoň na dva večery ročně, a s Riem to bylo podobné. Je totiž po všech stránkách úchvatné. Navíc tam jezdím s dávným kamarádem a kolegou Peterem Butkem, který je Brazílií postižený ještě víc. Já jsem z Bohnic, on z Prievidze a připadá nám dobré, když spolu Bohničan a Prievidžan mají fajnový čas na pláží Ipanema.“

Mezi svátky (konkrétně 26. prosince) uvede Martin Hofmann do kin povedenou komedii V dobrém i zlém, která je celá postavená na kvartetu herců: Jiřím Langmajerovi, Petře Hřebíčkové, Táně Pauhofové a právě na něm.

„Hodně mi na tom filmu záleží,“ říká. „Já každou nabídku neberu, ale tenhle scénář mi připadal chytrý, ironický, elegantní. Mám radost, že ze střižny vyšlo přesně to, v co jsem po přečtení scénáře doufal, což nebývá automatické. Za mě to je sympatická a svižná komedie o dvou párech ve středním věku, z nichž jeden je už trochu unavený životem a druhý naopak vůbec ne, takže hned první vzájemná návštěva způsobí výbuch. Nejsem si jistý, jestli všechny partnerské páry vracející se z kina budou mít hezkou cestu domů, protože některé se v postavách z našeho filmu zcela jistě uvidí.“