Kojeňáky v Česku končí. Ve Zlínském kraji je zrušili už před lety, místo toho pomáhají rodinám

Zřizovateli kojeneckých ústavů jsou kraje. Ty měly možnost ústavy kdykoli během posledních dvaceti let, kdy se jejich zrušení řešilo na vládní úrovni, zavřít samy. Vy jste to udělali jako první v republice, v roce 2016 přestaly fungovat oba vaše ústavy pro děti do tří let. Jak se vám to povedlo?

Dneska se o tom často mluví tak, že naším cílem bylo zavřít kojenecké ústavy, a tak jsme je jednoho dne prostě zavřeli. Tak to ale nebylo.

A jak to tedy bylo?

Když se v roce 2002 zrušily okresy, vznikly krajské úřady a s nimi i oddělení, která se zabývají ohroženými dětmi. Včetně oddělení sociálně-právní ochrany dětí. A tam byla tehdy vedoucí Helena Miklová, která razila heslo „děti patří do rodiny“. Od prvopočátku se tu hledaly cesty, jak dělat sociální práci jinak, než se dělala dříve na okresních úřadech. Snažili jsme se, aby děti zůstávaly primárně ve svých rodinách.

Původně jste tu měli dva kojenecké ústavy, jeden ve Zlíně, druhý ve Valašském Meziříčí. Postupem doby se tedy díky změně přístupu vyprázdnily?

Ano. Když pak v jednom zařízení už nebylo žádné dítě a v tom druhém žila jen jedna holčička, rozhodlo se o jejich zrušení.

Jak konkrétně jste dokázali přesvědčit sociální pracovníky, aby pracovali s rodinami jinak?

Stále dokola jsme se s nimi o tom bavili, motivovali je ke změnám a společně hledali cesty, jak jinak. A taky jsme udělali takovou nestandardní akci.

Jakou?

V jednu chvíli jsme s kolegyněmi přečetly úplně všechny spisové dokumentace všech dětí, které v jednom roce odešly ve Zlínském kraji z rodiny. A tam se ukázaly kromě jiného i mezery v naší sociální práci. Díky analýze jsme pak jako kraj mohli lépe nastavit, jak má práce s rodinami vypadat, a na to jsme se zaměřovali i během kontrol.

Co dalšího jste dělali?

Například jsme tu měli sociálně-aktivizační služby, takzvané sasky, což byl úplně nový typ služby, který se dostal do nového zákona o sociálních službách v roce 2006. Původně sociální služby zahrnovaly akorát manželské poradny a pobytové seniorské služby. Teprve se vznikem zákona začala v zemi vznikat nízkoprahová zařízení či právě ony zmíněné sociálně-aktivizační služby. Konečně tu tedy vznikla podpora rodičům, kteří z různých důvodů potřebují větší podporu v rodičovské roli.

Potřebovali jste na to nějaké extra peníze?

Ne. V první řadě bylo třeba změnit myšlení sociálních pracovníků – a to nic nestojí. Sama jsem to zažila, když jsem ještě pracovala na okresním úřadě jako sociální pracovnice. Často jste se tam setkávala s představou, že tahle máma už má dvě děcka a o to třetí se určitě nedokáže postarat. Tak se jí odebralo rovnou z porodnice. Anebo se děti braly z rodin třeba jen proto, že doma byl nepořádek a prázdná lednice. Taková byla doba, takhle se to dělalo. A to bylo potřeba změnit.

Tajný rozvoz

Učili jste se někde, jak s biologickými rodinami pracovat?

Spolupracovali jsme tehdy s Nizozemskem, kde se s ohroženými rodinami pracovalo velmi dobře. Společný projekt trval několik let, my jezdili k nim a oni k nám. Právě díky tomu jsme si udělali zmíněnou analýzu odebraných dětí. Z této spolupráce pak vznikl materiál Prevence umisťování dětí mimo rodinu, který schválila Rada Zlínského kraje. V Nizozemsku měli už tehdy i krizovou pěstounskou péči, což jsme tady vůbec neznali. To je situace, kdy se dítě musí odebrat akutně. Takový případ jsme tady řešili nedávno: maminka v azylovém domě s psychiatrickým onemocněním dostala ataku, přijela záchranka, odvezla ji a dítě hned šlo k přechodným pěstounům. Na dobu, než se maminka zdravotně dala do pořádku.