Génius, ale i pragmatik, někdy až odporný: Vítězslav Nezval na 750 stranách nové knihy

Zkuste přiblížit Vítězslava Nezvala (1900–1958) člověku, který se zrovna chystá k maturitě. Jak byste ho popsala jako básníka, člověka, významnou osobnost české kultury?

Snažila jsem se to vysvětlit svému staršímu synovi, který se mě často ptal, jestli jsem se nezbláznila, když se zabývám tím starým, mrtvým a tlustým komunistickým básníkem. Z jeho pohledu je to naprostá „boomeřina“. Tak jsem mu odpověděla, že Nezval ve své době znamenal to, co pro něj teď někteří influenceři. Lidé, kteří něco řeknou a všichni to po nich opakují nebo chtějí být jako oni. Osobnost, která ovlivňuje miliony lidí.

Nicméně dalo by se takřka s jistotou říct, že o dnešních influencerech sedmdesát let po jejich smrti nikdo vědět nebude…

To je nejspíš pravda. Od současných influencerů se Nezval liší tím, že byl skutečným géniem, jakých se rodí minimum, a navíc ovlivnil několik generací. Byl také plný protikladů, jak v tvorbě, tak v osobním životě. A měl obrovský vliv na celý obor poezie – jak se na ni lidé dívali, jak ji poznávali. Mnozí díky němu sami zkoušeli psát básně. I proto stojí za to se na něj podívat zblízka.

Čím je podle vás Nezval stále živý? Básněmi, osobními osudy, anebo těmi politickými, které jsou hlavně tématem vaší knihy?

Vším, co jste vyjmenoval. Ale zároveň každého, kdo se s Nezvalem dnes setká, láká něco jiného. Do roku 1989 znali lidé jeho dílo, ale o jeho soukromí veřejnost nevěděla, znal ji jen úzký okruh lidí v uměleckém prostředí. Někdo ho měl za ikonu meziválečné avantgardní poezie, pro někoho byl jen s režimem jdoucí oportunista, pro mladší generace byl nadiktovaným básníkem z čítanek. Teprve dnes ho vidíme celého. A můžeme dát za pravdu charakteristice Jana Wericha, který o Nezvalovi v soukromém dopise napsal, že to byla „koule geniality, hoven a perel“.

Když jste sbírala materiál pro knihu, jakým vývojem jste v nahlížení jeho osoby procházela?

Od počátku jsem si určila, že těžištěm knihy bude období po roce 1945 a vztah mezi jeho životem a politikou, Nezvalova společensko-politická role. Musela jsem se proto hodně zabývat tehdejší situací v KSČ – jak probíhaly boje mezi frakcemi a jakou roli v nich hrál. A abyste ty spory pochopil, musíte se vrátit také k Nezvalovu rozpuštění Surrealistické skupiny na konci 30. let. Snažila jsem se nevidět ten konflikt černo-bíle: přihlásil se ke Stalinovi, a proto surrealisty zradil.

Ať nezapadneš mezi poražené

Při čtení knihy ji musí čtenář někdy odkládat, je těžké číst svědectví o hrůzách 50. let. Doléhalo to na vás taky? Přerušovala jste psaní?

Zpočátku to bylo i pro mě silné, ale pak už jsem trochu otupěla. Cynicky řečeno: chtěla jsem se hlavně dobrat faktů a knihu dopsat. Ale co se mě hodně dotklo, byl osud Bedřicha Fučíka (1900–1984). Někdejší šéf Melantrichu, úžasně vzdělaný člověk, který krásně psal. Byli s Nezvalem kamarádi od svých šestnácti let a Fučík už tehdy poznal, že Nezval je génius. A pak jste na počátku 50. let, Fučíka komunistický režim mučí, fyzicky ho týrají při výsleších, v roce 1952 ho odsoudí na 15 let. Dlouze jsem o tom mluvila s Fučíkovou dcerou Kristinou, která mi líčila, jak se jim s maminkou a sourozenci těžce žilo. V tu dobu se Nezval valí Národní třídou, chodí si pro statisícové honoráře, cpe se brioškami a prohání mladé baletky. Bylo mi fyzicky zle i smutno z té bezmoci. Musela jsem přestávat psát a jít občas ven.

Byl si toho Nezval vědom? Měl někdy i výčitky svědomí?

Netvrdím, že nějaký písemný dokument, v němž by si sypal popel na hlavu, neexistuje, ale já takový nenašla. Nezval byl přesvědčený, že je dokonalý a bezchybný, že to, co dělá, je správně a že za něj vždycky bude mluvit jeho dílo. Výčitky si nepřipouštěl. I když skutečnost vnímal. Pád dní před smrtí, po návratu z cesty do Itálie, přišel do spisovatelského klubu a Marii Majerové říká: „Mařenko, ono není všechno pravda, co se tady píše, venku to vypadá jinak.“ Jenže už od jara 1945 seděl v rozjetém rychlíku a mně někdy nebylo jasné, do jaké míry si uvědomoval, že jedna totalita střídá druhou.

Podle některých literárních kritiků Nezval jako básník skončil za okupace, jeho tvorba pak už nestála za nic. Také se říká, že celý národ se v období protektorátu zlomil. Tedy i on. Souhlasila byste?

Nevím, jestli se přímo zlomil. Na začátku protektorátu byl úspěšný, vydělával, s velkým úspěchem se hrála jeho Manon Lescaut, která vyšla v mnoha vydáních. Ale v druhé části války už nemohl publikovat, měl malé příjmy, a v roce 1944 ho dokonce na několik týdnů zatklo gestapo. To pro něj musela být první velká životní krize. Ocitl se v naprostém nekomfortu a nevěděl, co bude. Prý ho tehdy i zmlátili. Když nastala v 50. letech analogická situace, za níž jste nevěděli dne ani hodiny, kdy pro vás přijdou, snažil se Nezval přimknout k těm, o kterých si myslel, že zvítězí. Jeho až přehnané angažmá v rámci KSČ po roce 1945 bylo asi dáno i obavou, aby mu nebylo připomenuto, že na počátku protektorátu se měl dobře a nechával se fotit s Lídou Baarovou.

Zdá se, že nikdy a v ničem nechtěl prohrávat, neuměl být mezi poraženými.

To bylo údajně jeho životní heslo: Vítěze slav, ať nezapadneš mezi poražené. Hodně jsem se tím zabývala, když jsem psala kapitoly o velkém sporu mezi lidmi z ÚV KSČ a ministerstvem informací, za kterým stál Václav Kopecký. V té době nebylo jisté, že Nezval celou situaci ustojí. Kulturně propagační odbor ÚV KSČ, vedený Gustavem Barešem, nad nímž byl už jen generální tajemník Slánský, to byli absolutně věřící, „poctiví“ komunisté, kteří sami nechtěli žádné majetky, ale seděli v práci od rána do večera a budovali nový život. Ideologičtí zapálenci, až fanatici. Ti samozřejmě Nezvala nesnášeli, pro ně to byl člověk žijící buržoazním životním stylem. A v tom měli pravdu. Navíc spousta z nich byli Židé a věděli, že Nezval měl sklony k antisemitismu. Proti téhle skupině stál Václav Kopecký, skutečná „kurva“ mezi straníky a naprostý pragmatik. Nezval věděl, že u věřících ideologů nikdy neprojde, tak se dal na stranu Kopeckého.

Přitom musel tušit, kdo Kopecký je…

Ano, Kopecký měl dobré styky se sovětskou tajnou službou a prý se ho bál i Gottwald. Ale ukázalo se, že Nezval opět vsadil na vítěznou kartu. Dal se k druhému zlu, ale to zlo ho zachránilo.

Byl vám Nezval i vyloženě odporný?

Někdy ano. I proto, že to byl antisemita. Slánského proces a lidé spolu s ním popravení byli téměř všichni židovského původu. Pár let po vraždění Židů v plynových komorách – a najednou zase vraždění, jen z jiné strany. A Nezval je ten, kdo tento antisemitismus podporuje a dává se na stranu jeho propagátorů.

Bál se? Jak vlastně Nezval pracoval s vlastním strachem? Z knihy vyplývá, že v některých situacích dokázal být i vcelku odvážný.

Bál se, ale někdy strach i překonal. Zastával se například Miloše Havla, který ho za okupace dostal z vězení. To jsou zase ty protiklady, ta Werichem pojmenovaná „koule hoven a perel“. Byl to padouch i hrdina v jednom a míchalo se to v něm naprosto nepředvídatelně.

Mocná afrodiziaka

Nezval byl po celý život tlustý, žádný krasavec, ale přesto na něj ženy letěly. A on je trápil, ale ony ho přesto milovaly. Čím to?

Platí odvěká pravda, že vliv, sláva a peníze jsou mocná afrodiziaka. Některé typy žen za takovými muži neomylně jdou. A vůbec nezáleží na tom, jak ten chlap vypadá. Nezval byl vždy dominantní, takže si nevybíral sebevědomé ženy. Hledal submisivní a oddané, které mu sloužily.

Narazila jste i na to, že ho některé ženy odmítly? Prokoukly ho a nechtěly s ním nic mít?

Detailně jsem se jeho milostnými vztahy nezabývala, on měl opravdu zástupy milenek. Mě zajímaly hlavně tři klíčové ženy jeho života: jeho manželka Františka – Fáfinka, jeho osudová milenka z 30. let Lilly Hodáčová a matka jeho syna Roberta Olga Jungová. Ale zjistila jsem také, že byl častým návštěvníkem bordelů. Budiž, jenže on se prý k těm prostitutkám choval nechutně a platil jim neochotně. Nehnusilo se mi, že chodil do nevěstinců, to odjakživa dělalo a dělá hodně mužů, ale vadilo mi obecně jeho chování k ženám.

Existují i v dnešní době takové ojedinělé, magnetizující osobnosti? Nebo je doba příliš roztříštěná, každá oblast má své vlastní hvězdy?

Každá doba má své ikony a v globální popkultuře takoví lidé stále existují. Skoro všichni znají Taylor Swift nebo Elona Muska a v Americe přece záleželo na tom, koho podpoří v prezidentské volbě. U nás je to jiné. Myslím, že dnes už nejsou takové hvězdy, u kterých se koncentruje zájem celého národa. Možná až zemře Jiřina Bohdalová nebo Zdeněk Svěrák, tak se národ zase na chvilku „zastaví“, podobně jako tomu bylo u Karla Gotta. Ale v oblasti kultury v mladších generacích nikoho takového nevidím. Dřív se kolem literatury, filmu a divadla pohybovalo víc výrazných osobností. Dnes je jich méně. Anebo existuje možnost, že jsou, ale neumí nebo nechtějí se ve virtuálním světě tak moc sebeprosazovat.

Dítě z horoskopu

Jak jste vnímala Nezvalova syna? Co první vás napadne, když se řekne Robert Nezval?

Lítost. Obrovská lítost nad osudem toho dítěte a mladého člověka. U Vítězslava kolísáte mezi fascinací a zhnusením, obdivem a zatracením. Ale lítost jsem u něj vůbec nepocítila. Když si ovšem čtete Robertovy dětské a mladické básnické pokusy, je vám jasné, jak hluboce byl nešťastný. Uvědomoval si svoji nenormální situaci, byť ji neuměl pochopit, natož se s ní smířit.

Robert se narodil v roce 1954, básníkovi bylo už padesát čtyři a zbývaly mu jen čtyři roky života. Proč měl dítě až tak pozdě?

Nezval si asi řekl, že po sobě chce zanechat ještě další pomník, a ne jenom básně. A taky mu vyšlo v horoskopech, aby to udělal. Našel si krásnou, o třicet let mladší dívku. Skvělý horoskop pak vytvořil i svému synovi. Jenže ten vůbec nevyšel. Kdyby měl Nezval jen trochu soudnosti, dítě by na svět vůbec nepřivedl. Napadá mě paralela s Milanem Kunderou, který byl podle mě v lecčems Nezvalovi podobný. Kundera se zcela racionálně rozhodl, že děti nechce. Když si je autor vědom, že má určitý nadpozemský talent a vede zcela výjimečný život, mohl by mít i jistou sebereflexi ohledně dětí a jejich výchovy. Kundera byl osvícenější.

Z pasáží v knize, kde se věnujete vztahu otce a syna, vyplývá, že Vítězslav v něm ani neviděl běžné dítě, ale malého boha.

Ano, ani vlastního syna nedokázal vnímat normálně. Viděl v něm odraz svého génia i hračku pro své potěšení. V astrologii se vůbec nevyznám, ale jeden významný astrolog mi vysvětlil, že když si s kolegy dělali Nezvalův horoskop po jeho smrti, objevil se jim typický rys: nemiloval lidi, ale svoji vlastní lásku k nim. Jeho milostné dopisy, to není cit k ženě, to je chrlení lásky a opájení se sebou samým, vlastním talentem a fantazií.

Když otec zemřel a Robert vyrůstal, ti dospělí, kteří byli okolo něj, mu nemohli více pomoci?

Zůstal mezi dvěma ženami, svojí matkou Olgou a vdovou Fáfinkou. Ty se vzájemně nenáviděly a hlavně ze strany Fáfinky šlo o pochopitelnou averzi. Nezval ji kdysi přinutil jít na potraty, a pak si pořídil dítě s jinou. On ale potřeboval, aby se starala o něj, ne o dítě. Fáfinka Roberta milovala, protože pro ni byl ztělesněním Vítězslava, jeho reinkarnací, a to i naprostou fyzickou podobou. Robert vyrůstal hodně na volno. Jednu dobu doprovázel matku a otčíma, když cestovali s loutkami po cizině, a od deseti let pobýval sám v internátu. Vystřídal několik škol i několik prostředí. Matku bral spíš jako kamarádku, byť zcela převzal její antikomunistické přesvědčení. Ona si ale ve vztahu s Vítězslavem vůbec neuvědomila, co všechno bude takový život obnášet. Byla přesvědčená, že se rozvede s Fáfinkou a vezme si ji. Jenže zůstala jako svobodná matka a milenka básníka, což v 50. letech nebylo pro ženu nic záviděníhodného.

Robert spáchal v lednu 1971 sebevraždu, byl to navíc již několikátý pokus. Hrály v tom roli i politické podmínky, nástup normalizace?

Robert určitě nebyl psychicky stabilní osobnost, měl mnoho problémů. Ale jsem přesvědčena, že změna režimu k tomu hodně přispěla. Neviděl žádné východisko. Jeho šťastným obdobím bylo, když mohl být během roku 1969 při natáčení filmu režiséra Jaromila Jireše Valerie a týden divů podle otcova surrealistického románu. Tam určitě vnímal, že otec byl sice politicky strašný, ale umělecky také jedinečný. Mohl vidět něco pozitivního na svém rodu. Chtěl otce dostat ze škatulky velkého komunistického básníka, což mu nedovolili. Když se Robert zabil, nemohlo se o tom veřejně mluvit. Pro režim se nehodilo, když syn národního umělce spáchá sebevraždu. Proto jsem chtěla jeho osud připomenout.

Ani za nic

Je nějaké poučení z osudů těch dvou lidí? Co obecného příběh Vítězslav a Robert Nezvalovi říká?

V mojí knížce se prolínají dvě linie, veřejná a soukromá. V té obecnější rovině jsem chtěla připomenout, že po válce bohužel velká část naší kulturní elity v čele s Nezvalem nasedla, i kvůli penězům, do toho zmíněného rychlíku jedoucího do další totality. A lidé jim jako známým tvářím věřili. Soukromá linie knihy vypráví o tom, že když máte to štěstí i prokletí geniality, stojíte vždy před otázkou, jak svůj život ukočírovat a zkrotit. Nezval to podle mě neuměl. Ale zároveň my průměrní nemůžeme vědět, co všechno se odehrává v hlavách géniů a jak to musí být těžké.

Měl by si člověk přát, aby dostal do vínku dar geniality?

Já bych ho nechtěla ani za nic.