Logo

Génius, ale i pragmatik, někdy až odporný: Vítězslav Nezval na 750 stranách nové knihy

18. prosince 2024

foto: Andrej Halada

Objemný portrét Nezval. Básník a jeho syn je jednou z literárních událostí letošního roku. Na 750 stranách knihy podává její autorka Krystyna Wanatowiczová strhující příběh oslnivého básníka Vítězslava Nezvala, ale i jeho méně šťastného syna Roberta. Je to napínavá story o lidské velikosti i nízkosti a o vášních a charakterech na pozadí politických tragédií 20. století.

Zkuste přiblížit Vítězslava Nezvala (1900–1958) člověku, který se zrovna chystá k maturitě. Jak byste ho popsala jako básníka, člověka, významnou osobnost české kultury?

Snažila jsem se to vysvětlit svému staršímu synovi, který se mě často ptal, jestli jsem se nezbláznila, když se zabývám tím starým, mrtvým a tlustým komunistickým básníkem. Z jeho pohledu je to naprostá „boomeřina“. Tak jsem mu odpověděla, že Nezval ve své době znamenal to, co pro něj teď někteří influenceři. Lidé, kteří něco řeknou a všichni to po nich opakují nebo chtějí být jako oni. Osobnost, která ovlivňuje miliony lidí.

Nicméně dalo by se takřka s jistotou říct, že o dnešních influencerech sedmdesát let po jejich smrti nikdo vědět nebude…

To je nejspíš pravda. Od současných influencerů se Nezval liší tím, že byl skutečným géniem, jakých se rodí minimum, a navíc ovlivnil několik generací. Byl také plný protikladů, jak v tvorbě, tak v osobním životě. A měl obrovský vliv na celý obor poezie – jak se na ni lidé dívali, jak ji poznávali. Mnozí díky němu sami zkoušeli psát básně. I proto stojí za to se na něj podívat zblízka.

Čím je podle vás Nezval stále živý? Básněmi, osobními osudy, anebo těmi politickými, které jsou hlavně tématem vaší knihy?

Vším, co jste vyjmenoval. Ale zároveň každého, kdo se s Nezvalem dnes setká, láká něco jiného. Do roku 1989 znali lidé jeho dílo, ale o jeho soukromí veřejnost nevěděla, znal ji jen úzký okruh lidí v uměleckém prostředí. Někdo ho měl za ikonu meziválečné avantgardní poezie, pro někoho byl jen s režimem jdoucí oportunista, pro mladší generace byl nadiktovaným básníkem z čítanek. Teprve dnes ho vidíme celého. A můžeme dát za pravdu charakteristice Jana Wericha, který o Nezvalovi v soukromém dopise napsal, že to byla „koule geniality, hoven a perel“.

Když jste sbírala materiál pro knihu, jakým vývojem jste v nahlížení jeho osoby procházela?

Od počátku jsem si určila, že těžištěm knihy bude období po roce 1945 a vztah mezi jeho životem a politikou, Nezvalova společensko-politická role. Musela jsem se proto hodně zabývat tehdejší situací v KSČ – jak probíhaly boje mezi frakcemi a jakou roli v nich hrál. A abyste ty spory pochopil, musíte se vrátit také k Nezvalovu rozpuštění Surrealistické skupiny na konci 30. let. Snažila jsem se nevidět ten konflikt černo-bíle: přihlásil se ke Stalinovi, a proto surrealisty zradil.

Přečtěte si také

Ať nezapadneš mezi poražené

Při čtení knihy ji musí čtenář někdy odkládat, je těžké číst svědectví o hrůzách 50. let. Doléhalo to na vás taky? Přerušovala jste psaní?

Zpočátku to bylo i pro mě silné, ale pak už jsem trochu otupěla. Cynicky řečeno: chtěla jsem se hlavně dobrat faktů a knihu dopsat. Ale co se mě hodně dotklo, byl osud Bedřicha Fučíka (1900–1984). Někdejší šéf Melantrichu, úžasně vzdělaný člověk, který krásně psal. Byli s Nezvalem kamarádi od svých šestnácti let a Fučík už tehdy poznal, že Nezval je génius. A pak jste na počátku 50. let, Fučíka komunistický režim mučí, fyzicky ho týrají při výsleších, v roce 1952 ho odsoudí na 15 let. Dlouze jsem o tom mluvila s Fučíkovou dcerou Kristinou, která mi líčila, jak se jim s maminkou a sourozenci těžce žilo. V tu dobu se Nezval valí Národní třídou, chodí si pro statisícové honoráře, cpe se brioškami a prohání mladé baletky. Bylo mi fyzicky zle i smutno z té bezmoci. Musela jsem přestávat psát a jít občas ven.

Podpořte Reportér sdílením článku