Turnétův syndrom a hudba

Můj největší obdiv mají asi bytoví umělci, protože soukromý uzavřený prostor je jasná past. Obzvlášť, když nevíte, kdo je jejím majitelem. O jedné takové akci koluje historka se strýčkem Jedličkou, kterého si prý kdysi pozvala parta taxikářů do paneláku, rozesadila děti do křesel a zavelela: „A teď chrochtej.“

Naše turné v tomto ohledu zatím probíhá hladce, lidé chodí cíleně, nikdo neruší produkci. První večer hrajeme na chodníku pod akátem, kam jsme postavili lampu z obýváku; přidává se k nám náhodný příchozí na turecký nástroj, který sedne k naší hudbě jako ulitý.

Druhý den jsme pozvaní na vynikající přednášku Cyrila Höschla na téma Psychopatologie hudebních skladatelů. Pojednává o tom, že genialita se sice nemusí rovnat šílenství, ale umělci, obzvlášť muzikanti, často mají k hraničním diagnózám blízko.

Například W. A. Mozart údajně trpěl Tourettovým syndromem, který se vyznačuje různými tiky. Během svých verbálních projevů chrochtal, hekal, smrkal, opakoval po ostatních a po sobě samém různé věty, chrlil slovní hříčky, často s neslušným obsahem.

Všechny tyto projevy se zhoršují při stresu nebo po požití alkoholu a bývají provázeny nepříjemnými pocity, například pálením očí. Na chvilku se zamyslím, jestli mé hraní si se slovy nemůže mít nějakou souvislost s diagnózou, ale myšlenku rychle zaženu.

Poslední akce naší šňůry se koná v legendární stylové retro hospůdce. Nazvučíme a projdeme lokálem na zahrádku. Podél stolků je kovové zábradlí a za ním teče říčka plná pstruhů.

Hosté sedí venku a klábosí: nezdá se, že by počítali s nějakým programem. Rozhodneme se přesunout aparát taky ven. Hned vedle našeho stolu bohužel hlučí parta podnapilých kumpánů.

Přečtu první sloupek, ten ale zanikne v jejich hýkání. Zahrajeme úvodní píseň, nikdo nereaguje, jen odkudsi se ozve: „Dejte Stánky!“ Kumpán odvedle okamžitě komentuje: „Když hrajou Stánky, tepou mi spánky.“

Čtu dál, tentokrát zvýšeným hlasem, vedlejší stůl zpozorní, začne vydávat neartikulované zvuky, klít a nadšeně opakovat každou pointu hned několikrát, což nakonec dostane do varu celou zahrádku, včetně dvou párů zamilovaných milenců.

Už mi ani nevadí, že občas někomu ujede „Něco od Nedvěda!“, protože odvedle se okamžitě ozve: „Běda!“ Po hodině produkce nás celá hospoda miluje a alko parta samým nadšením slzí a posmrkává.

Přichází šéf podniku a vede mě – přímo k nim. „Pojďte, seznámím vás s klukama z letní hudební akademie. Vidím, že úplně chrochtají blahem.“