Lidé ani netuší, jak si úpravami v panelákových bytech zkracují životnost bydlení

Půvaby sídlišť – není to protimluv?

Sídliště jsou zajímavější a cennější, než si připouštíme. V zahraničí si jich cení jako významného fenoménu, který umožnil kvalitativní skok v dostupnosti bydlení s do té doby ojedinělým hygienickým komfortem. U mnohých se navíc cení i urbanistická koncepce a architektonická podoba – a to do té míry, že je nezanedbatelné množství sídlišť památkově chráněno, několik z nich je dokonce zapsáno na seznamu UNESCO. My, přestože máme velké množství sídlišť, z nichž některá mají nesporné kvality, je nechráníme a jejich hodnotu ničíme zateplováním, případně demolicemi.

Čím si vysvětlujete, že tolik lidí nad panelovými domy ohrnuje nos?

Odpovědí je normalizace. Na tu myšlenku mě přivedl architekt Viktor Tuček, syn autora oceňovaného pražského sídliště Ďáblice. V závěru 50. a na začátku 60. let u nás probíhalo mnoho zdařilých a zajímavých stavebních experimentů, které měly za cíl zlevnění a zefektivnění výstavby sídlišť, ale se zachováním architektonických kvalit. S nástupem normalizace vládnoucí strana cítila potřebu si veřejnost naklonit, jenže bytová výstavba byla už desítky let ve skluzu. Tak tehdejší investor, tedy stát, rezignoval na kvalitu a v zájmu zachování sociálního smíru vsadil na pouhou kvantitu.

Čili kvalita sídlišť se zlomila v 70. letech?

Mnozí si pamatují termín KBV, komplexní bytová výstavba, kterou plánovači zavedli právě v tomto období. Výstavba už nebyla financována z jednoho účtu, ale ze dvou – zvlášť se platila stavba bydlení a zvlášť občanská vybavenost. Paradoxně ta nenáviděná normalizační sídliště mají nejkomplexnější občanskou vybavenost. Ale za tu cenu, že peněz na obytné domy bylo méně a stavěly se holobyty. Finance na kvalitní architekturu nebyly.

Vnímají pozitivní hodnotu sídlišť i architekti? Co vás o sídlištích učili na fakultě architektury?

Studovala jsem v 80. letech a architekti si cenili kvalitní realizace, jakou je sídliště Ďáblice nebo Moravské Předměstí v Hradci Králové. Z oken fakulty architektury byla vidět pražská Severní terasa, na níž se tyčila šedivá hradba sídliště Bohnice, mého tehdejšího bydliště. Když nám profesoři chtěli jednoduše demonstrovat, jak rozhodně nemáme navrhovat domy, jen pokynuli z okna k obzoru.

Měla jste to na bohnickém sídlišti ráda?

Tenkrát ne. S rodiči jsme se do Bohnic přestěhovali z pražského Starého Města, umíte si představit ten kulturní šok. Z historického a architektonicky bohatého centra jsem se ocitla na nedostavěném sídlišti. Na střední škole jsem se dokonce zajímala, jestli sídliště jdou zbourat, dostaly se ke mně totiž zprávy o bourání sídliště Pruitt Igoe v San Francisku. A já si přála, aby to samé potkalo i česká sídliště.

Pro mnoho lidí byl ale tenkrát byt na sídlišti požehnáním. Konečně mohli žít někde, kde opravdu tekla teplá voda, splachoval záchod, v bytě bylo teplo a za rohem školka, je to tak?

I v tomhle byl patrný vývoj. Od prvního nadšení ze získání bytu k traumatu z toho, v jakém prostředí se byt nachází a jak malé jsou šance na zlepšení tohoto prostředí. Ale když se po revoluci přestalo se státní bytovou výstavbou, zhoršila se dostupnost bydlení, na sídlištích mezitím dorostla zeleň a lidé si zdejšího bydlení začali cenit. Když totiž srovnáte život na původně socialistickém sídlišti s novými developerskými projekty, které bývají velmi nahuštěné, ta starší disponují kompletní občanskou vybaveností se školami, školkami, obchody a službami, obklopena jsou zelení.

Ale pak je také dost lidí, kteří by na sídlišti nebydleli ani za nic.

Socioložka Jana Barvíková tyto dvě skupiny označuje jako insidery a outsidery. Zatímco obyvatelé sídlišť, insideři, jsou ve velkém procentu s životem tam spokojení, outsideři, tedy lidé mimo sídliště, je nesnášejí, připadají jim nepřehledná, nehezká, fádní, bez osobitosti. Dřív byla ošklivost sídlišť problémem režimu, teď outsiderům vadí cirkusová barevnost paneláků a jejich obyvatele viní z nevkusu.

Není vůle paneláky chránit

Jeden z rozšířených mýtů je, že sídliště jsou socialistický vynález. Kdy se objevila první sídliště?

Výstavba sídlišť souvisí s počátky industrializace. Továrny se stavěly mimo centra měst, hromadná doprava ještě neexistovala, v blízkosti fabrik se proto pro zaměstnance stavěly malé byty. Ve Velké Británii a Spojených státech se toto dělo už na začátku 19. století, u nás přišel rozkvět v druhé polovině 19. století. Z té doby pochází například kolonie železničních zaměstnanců v Nymburce nebo obytná kolonie pro dělníky Liebiegovy přádelny bavlny v Železném Brodě. Místa, která by si zasloužila památkovou ochranu a stále ji nemají. Jedním z mála našich památkově chráněných obytných souborů je úřednická Jubilejní kolonie z 20.–30. let 20. století v Ostravě.