Logo

Dětská literatura je mediální popelka, přitom její trh stabilně roste

13. prosince 2024

foto: David Konečný

Děti dnes kvůli množství kroužků nemají čas jen tak bloumat knihovnou, sáhnout, po čem chtějí, a otevřít si okno do jiného světa, říká Markéta Pilátová, hispanistka, novinářka a úspěšná spisovatelka. V nejnovější knize přibližuje mladým dospělým příběh legendární „holčičky ze známky“.

Vaše Holčička ze známky vypráví o dnes 99leté Evě Haňkové, kterou v roce 1928 zvedl do náručí prezident Masaryk, o deset let později se tento ikonický moment dostal na poštovní známku. Jak jste paní Haňkovou vypátrala?

Napsat o ní knihu napadlo mou bývalou kolegyni Kláru Moldovou, dnešní výkonnou ředitelku české školy v Chicagu. To ona paní Evu vypátrala. Zjistila, že žije v Kalamazoo ve státě Michigan a přes Paměť národa ji pak do školy pozvala. Byla jsem z nápadu nadšená a začala si s ní skypovat, videohovor jí vždycky nastavil její 70letý syn. Pak jsem za ní přijela a měsíc u ní bydlela. Jako vdova žije sama v domku, řídí auto, sama si uvaří, je nesmírně milá a byla to výborná spolubydlící! Prohlížely jsme spolu její staré deníky, fotky a oblékaly si kabát, ve kterém v roce 1950 ilegálně přešla přes Šumavu.

Čím vás její příběh fascinuje?

Když se ve věku tří let stanete tváří něčeho tak velkého, jako je mladý československý stát, je to tíha, nálož na psychiku. Jako třináctiletá rozdávala autogramy filatelistům z celého světa. Muselo to pro ni být náročné, věděla, že je to úplná náhoda. Zajímalo mě, jaký život se za tím symbolem skrývá.

Za nacismu jí kvůli té známce šlo o život…

Ano, na půdách se stejně jako busty Masaryka schovávaly i tyto známky a celá rodina se modlila, aby nacisté nepřišli na to, že je na nich právě Eva. Po osvobození byla známka naopak všude, ale po roce 1948 se musela znovu schovat. V roce 1950 paní Haňková s manželem Ladislavem emigrovala do Bavorska a o rok později do Spojených států. Za pražského jara jí tam známí posílali fotky, že je známka zase ve výkladech obchodů. Ale za normalizace se musela dát zase pryč, což trvalo až do revoluce. Po roce 2000 byla znovu vydána.

Je to tedy i příběh cenzury jednoho obličeje.

Je to symbol. Dojalo mě, že se s tím paní Haňková popasovala tak, že má žít život, který je hoden tohoto symbolu – naprosto se přiklání k masarykovským ideálům a celý život se jim snažila dostát.

Co říká na současnou politiku?

Ona se hodně zajímá nejen o tu americkou, ale i o českou. Vždycky volila republikány, a tak předpokládám, že i letos. Její syn naopak vždy volil demokraty. Konzervativní pravici tradičně volí většina emigrantů, kteří utíkali před levicovou ideologií, ale i expatů.

Měla radost, když na uvedení knihy přiletěl prezident Petr Pavel?

Obrovskou! Je třeba zdůraznit, že to byl první prezident, který do Chicaga na návštěvu krajanů přijel. Přitom to – po Praze – bývalo druhé největší české město na světě! Při čtení na tamním generálním konzulátu pak zmínila, že se prezidenti za komunismu konzulátům vyhýbali. Měla hroznou radost, že tam Petr Pavel je a mluví o Masarykovi.

Přečtěte si také

Teenagerem za války

Velkým tématem vaší celoživotní tvorby je emigrace. I vy sama jste ji plánovala?

Jasně, chtěla jsem z Československa utéct, čekala jsem, až mi bude osmnáct. Ale už jsem to „nestihla“, přišla revoluce. Proto jsem se učila jazyky.

Podpořte Reportér sdílením článku