Dobrý, zítra to dáš sám. Aneb jak se z plavce stal televizní komentátor

Jak se z plavce stane kulturista?

To je jednoduché. Plavání bez posilovny nefunguje a já jsem ty poslední roky, kdy jsem ještě závodil, už víc posiloval, než plaval. Když jsem pak – abych použil klišé – pověsil plavky na hřebík, rok jsem nic nedělal. Věnoval jsem se novinařině, hodně pracoval. Pak jsem ale jel něco natáčet do bazénu, vlezl do vody, zaplaval si a řekl si, že tohle nejde. Že musím zase něco dělat. Byl covid, tak jsem si od Cesty za Snem půjčil domů běžkařský trenažér a přes poledne, když dcera spala, na něm cvičil. Tak jsem zjistil, že mi posilovna chybí. Takže když pak covid skončil a bylo to zas možné, vrátil jsem se ke svému bývalému trenérovi. 

A ten přišel s tím, abyste v kulturistice začal závodit?

On mě k tomu trochu ponoukal i dřív, protože ve mně viděl určitý talent. A mě to lákalo. Jako dítě osmdesátých a devadesátých let jsem si celý život říkal, že vypadat jako Arnold Schwarzenegger není špatné. Tak jsme to zkusili, příprava na první závody se hezky povedla, závody mě bavily, a tak jsem u toho zůstal.

Na instagramovém profilu wheelchairbodybuilding je vaše video z letošního mistrovství Evropy v Londýně. Jaké to je, natřít se bronzem, vyjet na pódium a začít pózovat?

Je to úplně stejné, jako když vylezete před patnáct tisíc lidí v plavkách v Sydney, Londýně nebo kdekoliv jinde, kde jsem plaval. Tenhle sport je trošku zvláštní v tom, že celý rok trénujete něco úplně jiného, než co potom předvádíte. Zatímco v plavání jsem trénoval, abych zaplaval padesátku pod 40, tady trénuju, abych ukazoval svaly.

Nicméně příprava obnáší i dietu k nabrání objemu, následně musíte svaly „vyrýsovat“. Jak tohle nabírání a shazování snášíte?

Jídlo a dieta jsou samozřejmě nejméně zábavné části přípravy. V hlavě naštěstí dokážu přepnout tak, že jídlo začnu brát jen jako palivo. I když mi pochopitelně chybí čokoláda, hamburgery a podobné věci. Ještě k tomu jsem „úchyl“ a koukám na videa, kde se vaří, sleduju kuchařské soutěže. Ale nevadí mi být na 100 gramech sacharidů za den. Někdy je to strašně namáhavé, ale pořád je to zábava. Nejtěžší fáze je závěrečný měsíc, kdy tělo mele z posledního, do toho chodíte do práce, a k tomu se vám stane, že 14 dní před závodem najednou komentujete plavání na paralympijských hrách. Musíte se soustředit a mozek si bere docela dost energie. To bylo trochu na palici.

Jiný úhel pohledu

Kromě bodybuildingu se intenzivně věnujete focení, momentálně studujete v Opavě Institut tvůrčí fotografie. Kdy jste vzal poprvé do ruky foťák?

Táta je velmi šikovný fotograf, ale tolik ho to nebavilo. Mě naopak od dětství bavilo si od něj foťák půjčovat. Poprvé „navážno“ jsem vzal fotoaparát do ruky někdy ve dvanácti nebo třinácti letech a dlouho jsem fotil jen pro sebe. Byl jsem třeba schopný udělat padesát fotek kormorána. A pak to se mnou rostlo.

A kdy jste dorostl do toho, že fotku půjdete i studovat? 

V Opavě jsem chtěl studovat hrozně dlouho, chtěl jsem se naučit ani ne tak fotit, jako spíš obecně vnímat fotku a co s ní dál dělat. V průběhu let jsem se potkával spíš s lidmi, kteří mě odrazovali, říkali, že mi škola zkazí styl. Mě ale vždycky lákali lidé, kteří tam učí. Tomáš Pospěch, Jindřich Štreit, Vladimír Birgus a další, nerad bych na někoho zapomněl. A hlavně jsem se cestou životem potkával s těmi, kdo tam studovali nebo studují – Martin Wágner, Bára Reichová, Hannah Connor… A když jsem se nakonec dostal, zpětně jsem zjistil, že ve škole hrozně dlouho řešili, jestli to zvládnu s vozíkem.

A jak to jde?

Když jsme v Opavě, všechno je luxusní, Slezská univerzita je totálně bezbariérová, skvěle připravená. Jenomže Institut je na Horní Bečvě a devadesát procent chalup bezbariérových není. Takže občas potřebuju pomoct se schody a někde do kopce. A protože jsem trošku lemra, tak ještě pořád nemám motorek před nový vozík, takže jako motorek používám spolužáky.

Má focení na vozíku nějakou výhodu?

Vždycky se dá říct, že mám jiný úhel pohledu.

Přemýšlela jsem, jestli na člověka ostatní trochu nezapomenou tím, jak je níž. Případně že časem ztratí ostražitost. 

Naopak, lidé mě vnímají víc, což je někdy trochu nevýhoda. Na druhou stranu jsem fotil sedmnáctého listopadu demonstrace a dostal jsem se bez problémů všude, i do těch pořvávajících hloučků. Brali to tak, že musím být jejich, jinak bych mezi ně přece na vozíku nemohl vlézt. Byl jsem tam s Romanem Vondroušem z ČTK, a jak má na krku průkazku, tak na něj často řvou. Takže v tom jsem měl výhodu. Ale zároveň vnímám, že policajti si mě víc hlídají, aby se mi něco nestalo. Obecně v ulicích Prahy lidé na vozíku pořád ještě nejsou standard, takže si vás všimnou.

Víc než rok jste fotil paralympijskou plavkyni Vendulu Duškovou, jak se připravuje na hry v Paříži. Vymýšlel jste si témata, nebo jste jen pozoroval?

Původně to byl domácí úkol ve škole – dlouhodobá reportáž. Věděl jsem, že chci s Vendy nafotit něco většího. Je divné, že zrovna já, který obvykle trpělivost a zájem ztrácím, mám rád dlouhodobější věci. S Vendy jsem fotil ve Varech, ve Strakonicích, na soustředění tady v Praze… Nevytvářím situace, vždycky člověka jen sleduju, nemám potřebu ho dirigovat. Situace, kterou chci, se většinou stejně postupně vytvoří. Pak jsem zjistil, že soubor fotek Vendy je docela rozsáhlý. A když jsem ho ukazoval na poslední hodině profesoru Štreitovi a Arkadiu Golovi, tak Arkadiusz se na mě otočil a řekl: „To jest rozsahle, to jest na klauzure.“ Ale na klauzuru už jsem měl něco jiného. Vendy je teď nominovaná na sportovní lídryni Vogue, a jestli bude pokračovat do paralympiády v Los Angeles, rád bych ji fotil dál. 

Adrenalin reportéra 

Během letošní paralympiády v Paříži se z vás stal komentátor. Předtím jste si už sice zkusil roli sportovního reportéra, ale komentování je přece jen jiná disciplína. Jak jste si ji užil?

Přišel jsem na první den jako spolukomentátor, hlavním komentátorem byl Miroslav Langer, což je obrovský profesionál, kterého si moc vážím. Za první večer mě naučil víc než většina lidí za rok. No a on na konci přenosu říká: „Dobrý, zítra to dáš sám.“ Já na něj koukal a říkám: „To si děláš prdel, viď?“ Ale ne, přišli kluci z produkce, začali to se mnou řešit a já si řekl, že jsem si to vlastně chtěl vždycky vyzkoušet, takže jsem to vzal a devět dní komentoval.

Slyšela jsem už spoustu komentátorských poprvé a tohle bylo skvělé. Budete pokračovat?

Určitě jo, hrozně mě to bavilo. I když jsem byl fakt unavený, protože jsem s tím takhle nepočítal, byl jsem v tréninku, měl nasazenou dietu, takže jsem třeba ještě při přenosu dojídal zbytky rýže a dobíjel proteiny. Nejhezčí bylo, když mi začaly chodit zprávy, že je to dobré. Já jsem tomu totiž ze začátku nevěřil. I když moje obrovská výhoda byla, že ještě před čtyřmi lety jsem s těmi lidmi plaval a skoro všechny znám. Novinářská průprava mi dala to, že jsem nebyl líný, zjišťoval si další informace, každý den byl v kontaktu s plaveckou částí výpravy v Paříži. A do toho jsem měl hotovou přípravu na české plavání za těch 30 let, která jsem z větší části zažil – legendy, věci okolo, dokážu vysvětlit klasifikace. A díky tomu, že mám naposlouchané tuny přenosů s lidmi, které obdivuju, věděl jsem, co a jak chci říkat. 

Děláte spoustu věcí a v České televizi pracujete jako obrazový editor. Čemu se chcete věnovat dál – je to právě pestrost, která vás baví, nebo se chcete na něco víc soustředit? 

Vím třeba, že se nikdy nechci živit jenom focením.

Proč?

Nechci jednat s klienty, to mě hrozně obtěžuje. Neumím si nacenit vlastní práci, respektive umím, ale extrémně nerad si říkám o peníze. Umím říct o peníze pro ostatní, ale ne sám pro sebe. A živit se fotkou dnes znamená fotit svatby, děti, produktové fotky a to dělat nechci. Je to pro mě zábava, a jestli něco, tak o fotce chci psát nebo točit. Záleží ale na tom, zda se mi to v České televizi povede prosadit. Práce obrazového editora mě baví, ale chybí mi adrenalin reportéra na place.

A může být v pořád ještě dost bariérovém Česku člověk, který se pohybuje na vozíku, úspěšným novinářem v terénu?

Určitě může. Já se kromě jednoho místa na natáčení vždycky nějak dostal. Média jsou obecně bezbariérová. I kdyby tam byly schody, dneska často nepotřebujete chodit do redakce, vše si natočíte, sestříháte, namluvíte, na poradu jste online, s kolegy se potkáte v hospodě. Hodně lidí mi taky říkalo, že problém studiových pořadů je v tom, že kamery a světla jsou nastavené na stojící lidi, ale kameramani mi vysvětlili, že to není problém, je to jen pár minut práce kamery a světla přenastavit. Záleží tedy jen na tom, chtít to udělat.