Dobrý, zítra to dáš sám. Aneb jak se z plavce stal televizní komentátor

Jak se z plavce stane kulturista?

To je jednoduché. Plavání bez posilovny nefunguje a já jsem ty poslední roky, kdy jsem ještě závodil, už víc posiloval, než plaval. Když jsem pak – abych použil klišé – pověsil plavky na hřebík, rok jsem nic nedělal. Věnoval jsem se novinařině, hodně pracoval. Pak jsem ale jel něco natáčet do bazénu, vlezl do vody, zaplaval si a řekl si, že tohle nejde. Že musím zase něco dělat. Byl covid, tak jsem si od Cesty za Snem půjčil domů běžkařský trenažér a přes poledne, když dcera spala, na něm cvičil. Tak jsem zjistil, že mi posilovna chybí. Takže když pak covid skončil a bylo to zas možné, vrátil jsem se ke svému bývalému trenérovi. 

A ten přišel s tím, abyste v kulturistice začal závodit?

On mě k tomu trochu ponoukal i dřív, protože ve mně viděl určitý talent. A mě to lákalo. Jako dítě osmdesátých a devadesátých let jsem si celý život říkal, že vypadat jako Arnold Schwarzenegger není špatné. Tak jsme to zkusili, příprava na první závody se hezky povedla, závody mě bavily, a tak jsem u toho zůstal.

Na instagramovém profilu wheelchairbodybuilding je vaše video z letošního mistrovství Evropy v Londýně. Jaké to je, natřít se bronzem, vyjet na pódium a začít pózovat?

Je to úplně stejné, jako když vylezete před patnáct tisíc lidí v plavkách v Sydney, Londýně nebo kdekoliv jinde, kde jsem plaval. Tenhle sport je trošku zvláštní v tom, že celý rok trénujete něco úplně jiného, než co potom předvádíte. Zatímco v plavání jsem trénoval, abych zaplaval padesátku pod 40, tady trénuju, abych ukazoval svaly.

Nicméně příprava obnáší i dietu k nabrání objemu, následně musíte svaly „vyrýsovat“. Jak tohle nabírání a shazování snášíte?

Jídlo a dieta jsou samozřejmě nejméně zábavné části přípravy. V hlavě naštěstí dokážu přepnout tak, že jídlo začnu brát jen jako palivo. I když mi pochopitelně chybí čokoláda, hamburgery a podobné věci. Ještě k tomu jsem „úchyl“ a koukám na videa, kde se vaří, sleduju kuchařské soutěže. Ale nevadí mi být na 100 gramech sacharidů za den. Někdy je to strašně namáhavé, ale pořád je to zábava. Nejtěžší fáze je závěrečný měsíc, kdy tělo mele z posledního, do toho chodíte do práce, a k tomu se vám stane, že 14 dní před závodem najednou komentujete plavání na paralympijských hrách. Musíte se soustředit a mozek si bere docela dost energie. To bylo trochu na palici.

Jiný úhel pohledu

Kromě bodybuildingu se intenzivně věnujete focení, momentálně studujete v Opavě Institut tvůrčí fotografie. Kdy jste vzal poprvé do ruky foťák?

Táta je velmi šikovný fotograf, ale tolik ho to nebavilo. Mě naopak od dětství bavilo si od něj foťák půjčovat. Poprvé „navážno“ jsem vzal fotoaparát do ruky někdy ve dvanácti nebo třinácti letech a dlouho jsem fotil jen pro sebe. Byl jsem třeba schopný udělat padesát fotek kormorána. A pak to se mnou rostlo.