Elfové Magič a Hulič

Před lety jsme vyrazili s přítelem do Chorvatska. Cestou jsem vzpomínala, jak jsem se v Lublani na výletě s dětským souborem zamilovala do jakéhosi Jokiče, který mi pouštěl písně populárního zpěváka Zdravka Čoliče.

„S Jokičem na Čoliče, tancovala u tyče…,“ utahoval si ze mě Tomáš a raději zastavil na prvním místě vhodném pro trek – hned pod jižním Velebitem. Přesně tam, kde se před časem podél hřebene táhla válečná hranice mezi chorvatskou armádou a armádou tzv. Republiky srbské. Rozhodli jsme se vylézt na nejvyšší horu Vaganski vrh kaňonem Malá Paklenica. Když jsme si šli koupit mapu, prodavač nám řekl, že nám ji prodá pod podmínkou, že mu věnujeme pět minut svého života. Kývli jsme, a on pak jen ukazoval: „Sem nechoďte, sem taky ne, tady všude jsou miny!“

Vyrazili jsme ze Seline, malé vesničky u moře, v jednu odpoledne, což byla chyba – leze se asi patnáctikilometrovou soutěskou po hladkých balvanech a skalách korytem vyschlého potoka. Měli jsme šest litrů vody na dva dny.

Po pár hodinách chůze člověk cítí, jak mizí myšlenkový balast a jak začíná vnímat jen svou existenci.

Stěží jsem vylovila z hlavy další napínavý příběh, jak jsem měla na chorvatském táboře v uchu škvora.

„A vytáh ti ho rodič nebo holič?“ chechtá se Tom.

„Jen se směj mojí minulosti…“

„Minulost přece neexistuje.“

„Ale někdy jsme se narodili, ne?“

„Narození je iluze. Všechno je představa našeho vědomí. Představy se mění a vytvářejí dojem prostoru a času.“

„A co smrt?“

„Smrt neexistuje, ve tvý projekci umírají všichni kolem, ale ty ne.“

Najednou proti nám na cestě vyskočí místní snědý muž, zdraví a křičí na nás cosi jako: „Pazi, gore elfi!“

Taky zdravíme a elfí informaci nevěnujeme pozornost. Další kus cesty mlčíme.

Na horskou louku Njive Lekine jsme dorazili za tmy úplně vyřízení. Rozdělali jsme oheň, snědli konzervu a ulehli. Ze spánku mě probudil vášnivý polibek slimáka, který se mi táhl od ucha k uchu. Posadím se, cítím něco divného v zádech a otočím se. Za zdí z kamenů se třepetají dva duchové. Úplně jsem zcepeněla. Tomáš tvrdě zařezával. Nemohla jsem týpky spustit z očí, bála jsem se, že když usnu, bafnou na mě, a tak jsme se navzájem hypnotizovali až do rána.

Nezamhouřila jsem oka, a představa, že nás čeká Vaganski vrh se všemi minami… Já nechci zjistit, že neumírají jen ti kolem. Musím to Tomovi rozmluvit.

Naštěstí mě předběhl: „Došla voda, musíme se vrátit na Babin Kuk.“

Na Kuku jsem se Tomášovi svěřila.

„Ty jsi naštěstí spal, takže jsi je neviděl.“

„Nespal. Viděl.“

„Bylo to tak magický. Připadám si úplně zhulená. Kdo to byl?“

„Elfové Magič a Hulič?“

Tentokrát jsem se neurazila.

Do smrti budu nedostatek vody velebit.