Prázdná Něva / mně to neva

S mým prvním mužem jsme si v osmdesátkách koupili v Čedoku zájezd do Leningradu. Vnímali jsme to jako takovou opožděnou svatební cestu spojenou s oslavou Nového roku.

Chtěla jsem nasát atmosféru ruských literátů a možná napsat svou první sbírku básní.

Když jsme vystoupili z letadla, bylo minus třicet. V několikahvězdičkovém hotelu Oktjabrskaja jsme se seznámili s bizarní skladbou účastníků zájezdu: podivně vyhlížející mladík – takový karlínský Sloní muž –, pak obrýlený intelektuál, pingl z restaurace U dvou koček, který neustále zdůrazňoval, že je karbaník, a několik dalších cestujících.

Chtěli jsme si po cestě trošku oddechnout, z vodovodního kohoutku ale teklo bahno a manželská postel byly ve skutečnosti dvě postele situované do pravého úhlu, takže jsme u sebe měli vždy buď jen hlavy, nebo nohy.

Vyrazili jsme do centra.

Na ulicích to vypadalo jako ve Špindlu, jelikož nikde nebyl jediný kanál. Čas od času u chodníku zastavil náklaďáček, indiferentní mužik vyložil mrtvé prase a začal ho sekáčkem porcovat; vytvořila se fronta, a na koho co vyšlo, to si vzal v novinách domů.

Zapadli jsme do metra a hurá do Ermitáže! Tam jsme se postavili do tříhodinové fronty a vytáhli sparty. Lodička na krabičce od cigaret nás prozradila – a už byl kolem nás roj Rusů, kteří vykřikovali: „Á, amerikánskije, vazmú tri!“

Za chvíli nezbylo než si koupit místní bělomorky, u nichž dvě třetiny cigarety tvořil filtr, aby šla držet i palčáky.

V příšeří galerie jsme toho moc neviděli, a tak jsme se šli podívat na Auroru. Našli jsme ale prázdnou Něvu, protože loď zrovna odtáhli do opravny.

Nadešel Silvestr.

V hotelu jsme si dali první skleničku Krym sektu a zhlédli část laponské estrády v telce. Za chvíli nás čekal skupinový program s venkovní vyjížďkou na koňské trojce. Vyfasovali jsme kaviár a vodku, ale už za deset minut jsme prosili vozku, ať to obrátí zpátky, nebo nám mrazem upadnou tváře.

Když jsme dorazili do novoroční restaurace, všem se nám ulevilo. V rohu místnosti hrála kapela a já z radosti, že jsem v teple, podroušená vyskočila na pódium a začala zpívat písničku z dětského časopisu Kalabók:

„Ni maróz mně něstrášen ni žará, udivljájut se dáže daktará, pačemu ja nebaljéju, pačemú ja zdaravěju z vsjech ribjat iz náševo dvará!“ Okamžitě zafungovalo moje tatarské vzezření v kombinaci s alkoholem a všichni mě považovali za personál.

„Pažálujsta ja razbíl étu sklénku,“ omlouval se Sloní muž. „Magú jiščo adín boršč?“ zaprosil karbaník.

Ráno jsem se probudila se spoustou rublů v kapsách, a na stole ležela má první báseň:

Sloní mužik, intoš, pingl,

na pokoji postel vingl.

Hroznej mráz a prázdná Něva,

mně to ale vůbec neva.

O patnáct let později jsem se dozvěděla, že můj otec byl Rus.