Orbanizace ve V4? Neuspěla, zachraňuje nás koaliční vládnutí a pluralitní společnost

Viktor Orbán již čtrnáct let dělá vše pro to, aby byl vnímán jako vůdčí osobnost takzvané neliberální politiky. Populistické síly z různých zemí považují jeho maďarský systém za vzor. Export orbanizace – tedy politiky omezování opozice a společenské rozmanitosti – funguje dobře pouze tehdy, když je člověk u vlády, a mnohem méně, když je v opozici.

Nicméně moc politických sil, které považují Orbánův systém za vzor, ve středoevropském regionu roste. S pomocí novinářů z Maďarska, Česka a Polska jsme analyzovali, do jaké míry populističtí spojenci Fideszu dokázali importovat orbanizmus do zbytku V4. Přestože byli populističtí spojenci Fideszu v Polsku a České republice v posledních volbách donuceni odejít do opozice, politika Andreje Babiše a Jarosława Kaczyńského se podobá politice Orbána, stejně jako politika Roberta Fica, který je na Slovensku u moci. Rozdíly nám však o těchto zemích říkají více než podobnosti.

Bez dvoutřetinové většiny to nejde

Při porovnání premiérských období Andreje Babiše v České republice a Roberta Fica na Slovensku a vlády strany Právo a spravedlnost Jarosława Kaczyńského v Polsku je zarážející, že ani jeden z nich nedokázal pod svým vedením změnit strukturu státu a společnosti tak rychle a tak hluboce jako Viktor Orbán a Fidesz v Maďarsku. Důvody jsou právní i sociální. Právním důvodem je samozřejmě skutečnost, že ani v jedné z těchto tří zemí nikdy nezískala ústavní většinu centralizovaná a monolitní populistická politická strana, jakou je maďarský Fidesz.

Fidesz využil dvoutřetinovou většinu, kterou získal v roce 2010, k zásadnímu přepracování maďarského volebního systému (proti vůli ostatních stran) a navrhl nový systém tak, aby byl v každém ohledu výhodný pro něj. Fidesz si tak v podstatě zajistil ústavní většinu na několik následujících volebních období, protože podle předchozího systému by pravděpodobně nezískal dvoutřetinovou většinu ani v letech 2014, 2018, ani 2022.

Navíc v maďarském právním systému představuje pevná ústavní většina jedinečný druh moci: neexistuje žádná funkce nebo politická instituce, která by mohla dlouhodobě působit jako protiváha dvoutřetinové parlamentní většiny. To je jeden z nejdůležitějších základů uplynulých čtrnácti let vlády Fideszu, bez kterého se Babiš, Fico a Kaczyński museli obejít.

Společenský důvod do značné míry souvisí s právním důvodem v tom, že Slovensko, Polsko a Česká republika dokázaly i pod populistickou vládou zůstat rozmanitými, pluralitními státy, kde vládní moc vyvažuje nejen politická opozice, ale také ekonomické zájmové skupiny, společenské organizace a nezávislá média. I v Maďarsku potřeboval Fidesz svou dvoutřetinovou většinu v parlamentu k tomu, aby tyto protiváhy odstranil.

Kromě toho se strany Babiše, Kaczyńského a Fica dostaly k moci s pomocí koaličních partnerů a tuto koalici musely udržet pohromadě. To jim často bránilo v dosažení jejich cílů, protože musely jednat s koaličními partnery. Viktor Orbán tímto ztrácet čas nemusí – jeho koaliční partner KNDP rozhodně není žádnou protiváhou Fideszu.

Bez ústavní většiny nedokázali populisté v Polsku, na Slovensku a v České republice změnit volební systém tak, aby vyhovoval jejich vlastním zájmům. Díky tomu měli voliči reálnou možnost zvolit si novou vládu prostřednictvím demokratických voleb, což se stalo v roce 2020 na Slovensku, 2021 v ČR a 2023 v Polsku.
Kromě nedostatku hlasů na ústavní změny právě odpor koaličních stran SNS a částečně také Hlasu zatím Robertu Ficovi brání měnit volební zákon, například zvyšovat kvórum z 5 na 7 procent, omezovat menší strany nebo překreslovat volební obvody.

Pevná ruka autoritářského lídra

Ačkoliv si nezajistili ústavní většinu, Babiš, Kaczyński a Fico vedou své strany stejně pevnou rukou, jakou Orbán vede Fidesz. V České republice ANO plní Babišova přání. I po volební porážce nemá bývalý premiér ve své straně žádnou opozici a její politici jsou mu zcela loajální.

Podobně Jarosław Kaczyński ve své straně netoleruje žádný nesouhlas. Důležitým rozdílem v jeho případě je, že jako předseda vlády působil pouze v letech 2006–2007 a od té doby do této pozice dosazoval jen své věrné, přičemž on sám raději zůstal v pozici toho, kdo činí konečná rozhodnutí v pozadí. Ačkoliv je jeho pozice lídra strany neohrožená, jeho bývalý stranický kolega Andrzej Duda se po zvolení prezidentem dokázal od Kaczyńského do jisté míry odpoutat.

V Polsku nevolí prezidenta parlament, ale přímo občané, což samo o sobě dává osobě zastávající tento post větší vliv než v Maďarsku. Tam totiž čtyři hlavy státu za sebou vybral přímo Viktor Orbán a až následně byli Pál Schmitt, János Áder, Katalin Novák a Tamás Sulyok zvoleni poslanci většinového Fideszu. Je tedy jasné, komu se maďarský prezident zodpovídá. Nejsou to přímo voliči, a proto s nimi maďarští prezidenti nemusí udržovat žádný významný vztah.

Na Slovensku je situace poněkud jiná, protože Ficova trojkoalice je neuvěřitelně křehká a ve stopadesátičlenném parlamentu má pouze 79 křesel. Těsná většina – a samotný fakt, že jde o koalici – posiluje roli jednotlivých poslanců. O tom, jak obtížné je takové vládnutí, svědčí i skutečnost, že v současnosti nemá slovenský parlament předsedu, protože koaliční strany se nedokázaly dohodnout na kandidátovi. Tři koaliční poslanci navíc mají zvláštní požadavky, na což již Robert Fico reagoval hrozbou předčasných voleb.

Několik kroků slovenské vládní koalice však naznačuje, že pokud dostanou příležitost, chtěli by vládnout přesně tak jako dosud Orbán a Fidesz. Například v roce 2023 přepsali slovenské trestní právo tak, že snížili tresty za některé trestné činy – shodou okolností právě za ty trestné činy, ze kterých byli v té době obviněni politici a oligarchové blízcí Směru.

Obsazování státu

Populistické strany, které se dostávají k moci s protielitářskými politickými hesly, se zpravidla snaží nahradit vedení státu loajálními kádry. V Maďarsku se Orbánově vládě podařilo v tomto směru zajít velmi daleko: díky dvoutřetinové většině v parlamentu dosadila své lidi prakticky do všech důležitých státních funkcí a přetvořila i celou maďarskou veřejnou správu. Zaměřili se na centralizaci, přičemž župy (megye), které byly přejmenovány na „vármegye“ (archaický termín používaný před rokem 1950), nyní vedou župani jmenovaní vládou. Státní orgány, závislé na vládě, navíc zahrnuly místní orgány většiny státních institucí, které byly dříve formálně nezávislé. Vláda se snaží rozšířit proces nahrazování elit do všech sfér života, dokonce i výběrem šéfů uměleckých institucí a sportovních organizací z vlastních řad.

Podobná výměna elit proběhla na Slovensku po volebním vítězství Roberta Fica v roce 2023, kdy vláda vyměnila stovky státních představitelů za loajální osoby. Od ředitelů muzeí, divadel a galerií až po prokuraturu, policii a národní parky. Ficova vláda je však omezena tím, že nemá ústavní většinu, a tak se nemůže dotknout například soudů. Pokud Směr následující volby prohraje, nová vláda si bude moci rovněž vyměnit nominanty ve státní správě.

I v Česku se za Babišovy vlády na nejvyšší administrativní posty a do vedení státních podniků dostaly kádry loajální premiérovi. Také zde však personální výměně bránila skutečnost, že Babišova vláda nikdy neměla takovou moc jako Orbánova vláda v Maďarsku. Někdy dokonce odpor veřejnosti zabránil premiérovi provést personální změny, na které měl zákonnou pravomoc. Když se například pokusil jmenovat Zdeňka Ondráčka, který za komunistického režimu pracoval jako policista a během Sametové revoluce se podílel na potlačování studentských protestů, předsedou parlamentní komise dohlížející na inspekci ozbrojených sborů, protesty opozičních stran a nezávislých médií vládu přinutily ustoupit.

V Polsku se strana Právo a spravedlnost rovněž pokusila obsadit státní instituce svými lidmi, a to včetně těch, které podle polských zákonů mají tvořit protiváhu vládní moci. Zvláštní skandál doma i v zahraničí způsobilo, když polská vláda dosadila své lidi na pozice soudců Ústavního soudu, čímž se tento orgán fakticky stal loutkou vládnoucí strany a začal přijímat rozhodnutí příznivá pro vládu.

Kontrola nad zdroji

Maďarská vláda jen velmi těžko toleruje, aby zájmové skupiny nezávislé na ní měly kontrolu nad ekonomickými zdroji. To byl z velké části důvod, proč se Orbánova vláda dostala do sporu s norskými fondy, a nakonec se rozhodla, že je lepší, aby do Maďarska nepřicházely vůbec žádné peníze, než aby nezávisle rozhodovaly o jejich rozdělení.

Totéž jsme mohli vidět, když po komunálních volbách v roce 2019 vláda připravila několik obcí o významné daňové příjmy jen proto, že si zvolily starostu z opoziční strany a zastupitelstvo s opoziční většinou. Po volbách v roce 2024 se to stalo i v Paksi, kde byl zvolen opoziční starosta. Vláda náhle vydala nařízení, kterým prohlásila oblast jaderné elektrárny v Paksi za zvláštní hospodářskou zónu, a tím přesunula příjmy z daně z podnikání a daně ze staveb z města Paks do okresů Tolna a Bács-Kiskun. Město tím přišlo o více než třetinu svých příjmů.

V Polsku má Právo a spravedlnost tradičně slabé výsledky v komunálních volbách a nepodařilo se jí získat vedení žádného velkého města. To je zřejmě jeden z důvodů, proč Polsko snížilo právě ty daně, které jsou důležitým zdrojem příjmů místních samospráv.

Na Slovensku je většina komunálních lídrů nezávislá, takže v mnoha obcích pojmy vláda a opozice ani nejsou smysluplnými kategoriemi v místní politice. Angažovanost Roberta Fica se omezuje na to, že má v politice samospráv spojence, které rád navštěvuje, a samosprávy řízené jeho spojenci také častěji dostávají vládní dotace na rozvoj místní infrastruktury.

Vlastní média

Jedním z nejkontroverznějších kroků Orbánových vlád byla úplná přestavba maďarského mediálního prostředí během několika let. Nejenže převzaly veřejnoprávní média a proměnily je v nekritického distributora vládní propagandy, ale zároveň se pokusily vybudovat sobě loajální impérium i mezi komerčními médii.

Orbánovi lidé přetvořili média jako Origo a TV2 na vládní hlásné trouby, ovládli Index, zavřeli Népszabadság a poté, co oligarcha číslo jedna Fideszu, Lajos Simicska, přestal být spolehlivým spojencem, během tří let opět získali jeho média. Výsledné mediální impérium Fideszu, doplněné o vládní komunikační kampaně, se stalo účinnou miliardovou propagandistickou mašinérií a již ve třech parlamentních volbách pomohlo vládnoucí straně udržet se u moci.

Orbánova vláda se zároveň snaží minimalizovat smysluplnou interakci s nezávislými médii. Předseda vlády odmítá poskytovat rozhovory nezávislým novinám, vláda váhá sdílet data a odpovídat na otázky novinářů. Vládní politici a zákulisní instituce Fideszu se vysloveně snaží ničit společenské postavení médií, brzdit práci novinářů a vykreslovat zbývající nezávislé redakce jako nepřátele národní suverenity.

Mediální politika Roberta Fica je velmi podobná. Novináře kádruje, rozhovory poskytuje sporadicky a médiím, která označuje za nepřátelská, interview neposkytuje. Rychlá transformace veřejnoprávních médií neskrytě kopíruje maďarský vzor, když předseda SNS Andrej Danko otevřeně říká, že nechce veřejnoprávní, ale státní televizi.

Ani velká část soukromých médií už není vůči Ficově vládě zvlášť nepřátelská. Není to však proto, že by vláda ovládala média, ale proto, že velkou část slovenských médií vlastní oligarchové s vlastními politickými a ekonomickými zájmy (například v regulovaných odvětvích, jako je zdravotnictví). Většina z nich si momentálně přeje, aby s vládou neměli vysloveně nepřátelský vztah. Tito oligarchové však nejsou vydáni premiérovi na milost a nemilost jako v Maďarsku. Zbytek slovenských médií tvoří několik málo nezávislých médií, která nevlastní oligarchové, a právě s nimi Fico velmi nerad komunikuje, podobně jako Viktor Orbán.

Když se Andrej Babiš dostal k moci v České republice, nemusel si zakládat vlastní mediální společnost, protože jako jeden z nejbohatších podnikatelů v zemi ji už měl. Jeho kritici ho skutečně opakovaně usvědčili z toho, že využívá svůj mediální konglomerát Mafra k prosazování vlastních politických zájmů. Zpravodajské weby a noviny vlastněné Mafrou používal k diskreditaci svých oponentů. Česká média však i přesto zůstala rozmanitá a zásadně kritická vůči úřadům za Babišovy vlády. Babišovi se navzdory opakovaným pokusům nepodařilo ovládnout česká veřejnoprávní média. Podobně jako jiní populističtí lídři se rovněž stavěl nepřátelsky vůči kritickému zpravodajství veřejných médií o své osobě.

V Polsku byla strana PiS efektivnější. Po nástupu k moci poměrně rychle přeměnila polská veřejnoprávní média na vlastní hlásnou troubu, což vyvolalo značné pobouření polské opozice. Podařilo se jim také zajistit, aby polské státní společnosti dotovaly polské pravicové tiskové publikace prostřednictvím velkých výdajů na reklamu. Přesto se žádné společnosti loajální PiS nepodařilo v polském mediálním prostoru výrazně posílit.

Kaczyński a jeho strana se pokusili prosadit zákon, který by přinutil amerického vlastníka přední televizní společnosti kritizující vládu prodat své podíly v Polsku, ale bývalý Kaczyńského spojenec, prezident Duda, tento zákon vetoval.

Ekonomika a oligarchové

Po roce 2010, ale zejména po rozchodu s oligarchou Lajosem Simicskou v roce 2015, se jednoznačným cílem Orbánova režimu stalo ovládnutí ekonomiky. Dnes je téměř nemožné se v byznysu vyhnout okruhu oligarchů kolem Viktora Orbána.

Nejbohatším Maďarem se stal blízký přítel Viktora Orbána Lőrinc Mészáros. Podobně jsou na tom i další maďarští oligarchové z žebříčku nejbohatších. Mnozí z nich jsou velmi závislí na státu a prostřednictvím něj na Viktoru Orbánovi. Moc premiéra tak zasahuje do značné části hospodářské sféry, a přestože Orbán často tvrdí, že se byznysovými záležitostmi nezabývá, stát velmi intenzivně pracuje na využívání veřejného majetku ke zvyšování bohatství důvěryhodných oligarchů blízkých Orbánovi.

Andrej Babiš byl už před vstupem do politiky jedním z nejbohatších mužů v České republice. Jako premiér byl často obviňován z toho, že přiděluje státní zakázky a dotace své vlastní skupině firem Agrofert. Na rozdíl od Orbána se však za Babišovy vlády jeho bohatství a hospodářský vliv nezvýšil do té míry, aby ovládal celé sektory hospodářství (snad s výjimkou potravinářství, které ovládal už předtím), jako to dělá Orbánův okruh v Maďarsku. Česká ekonomika tak zůstává mnohem rozmanitější než maďarská.

Slovenská ekonomika je také pluralitnější než maďarská. Robert Fico a jeho vláda si ani nemohou představit, že by získali takový vliv na oligarchy v zemi jako Orbán. Místo toho má Ficova koalice mezi velkými podnikateli spojence – zejména mezi těmi, kteří podnikají ve státem regulovaných odvětvích. V žebříčku nejbohatších Slováků jsou však i lidé, kteří nemají zvláštní zájem udržovat dobré vztahy s vládou.

Polsko se v tomto směru vydalo zcela jinou cestou, protože PiS se nikdy nesnažila vytvořit skupinu loajálních oligarchů. Jedním z důvodů může být i to, že Jarosław Kaczyński je člověk s naprosto odlišnou povahou než Orbán, Fico nebo Babiš. Zdá se, že nemá zájem o zvyšování vlastního bohatství ani bohatství svých blízkých, a navíc pohrdá luxusem.

Místo budování nové třídy bohatých podnikatelů se strana PiS soustředila na zvyšování vlivu státních firem ovládaných vlastními lidmi. V mnoha případech byly tyto společnosti využívány k financování státních projektů, a přestože se mnoha lidem loajálním vůči PiS, kteří byli jmenováni na vrcholné pozice ve státních společnostech, podařilo velmi dobře vydělat, stále je nelze nazývat oligarchy, protože státní firmy nevlastnili, pouze je spravovali.

Neustálá polarizace

Stratégové kampaně Fideszu si dříve než většina evropských politiků uvědomili, že sociální média v kombinaci se silnými poselstvími státní propagandy mohou velmi rychle a účinně polarizovat voliče. Na tom je do značné míry založena Orbánova politika: buduje si obraz nepřítele a svou politiku strukturuje na „boji“ proti němu. Tímto způsobem ovládá nejen mediální prostor, ale také veřejný diskurz a může úspěšně rozšiřovat svou voličskou základnu o všechny, kteří sdílejí jeho přesvědčení o potřebě konfrontace s vnímaným nepřítelem.

To si uvědomuje i Robert Fico: slovenský premiér se jen zřídka vyjadřuje pro tradiční média, ale denně komunikuje na Facebooku. Jeho příspěvky často zahrnují dlouhá videa, v nichž se snaží vyvolat hněv svých příznivců proti liberalismu, nevládním organizacím, opozici, médiím, EU nebo Západu. Tato videa pravidelně sdílejí profily spojené se Směrem. A přestože mají mnohá z těchto videí statisíce zhlédnutí, je třeba přiznat, že mají mnohem omezenější vliv než propagandistická mašinérie Fideszu v Maďarsku.

Babiš také často vystupuje proti migrantům, Bruselu nebo elitám, ale jeho vyjádření bývají méně rozdělující než vyjádření Orbána nebo Fica. Například jeho kritika EU bývá pragmatická, což odpovídá tomu, že Babiš na začátku své politické kariéry zdůrazňoval, že chce být nepolitickým politikem a řídit zemi „jako firmu“.

V Polsku se politici PiS snažili především mobilizovat voliče proti členům LGBTQ komunity a migrantům, přičemž kampaň zaměřená na první zmíněné byla nejdále. Tvrdili, že homosexuálové jsou hrozbou pro polskou rodinu. Není pochyb, že Orbán a Fidesz se tímto příkladem inspirovali před zahájením podobné nenávistné kampaně před volbami v roce 2022.

Nacionalismus a populismus

Od nástupu Fideszu k moci v roce 2010 se významně změnilo i vnímání nacionalismu. Před příchodem k moci byl krajně pravicový nacionalismus Fideszu charakterizován historickými křivdami Maďarska, které občas zahrnovaly i nepřátelství vůči sousedním zemím. Od té doby se však posunuli k pragmatičtějšímu nacionalismu, přičemž historické výčitky vůči sousedním zemím se v politické rétorice objevují až tehdy, když danou sousední zemi neřídí Orbánovi spojenci.

Současně se v zahraničních vztazích Orbánovy vlády vedle mezistátních vztahů stále více do popředí dostávají vztahy s některými zahraničními stranami. Ve většině evropských zemí existuje určitá strana, která se těší podpoře Orbána a Fideszu, a pokud je tato strana ve vládě, mezistátní vztahy s touto zemí jsou obvykle bezproblémové. V opačném případě vznikají konflikty – například se slovenskými ministry zahraničí Káčerem a Korčokem z Hegerovy a Matovičovy vlády.

Nacionalismus na Slovensku se za poslední desetiletí změnil podobným způsobem. V minulosti se některé pravicové strany snažily politicky využít protimaďarské nálady. Nacionalistická vláda Roberta Fica má nyní s Maďarskem velmi dobré vztahy. Obzvláště prudký posun nastal v koaliční Slovenské národní straně, jejíž někdejší předseda Ján Slota kdysi verbálně posílal tanky na Budapešť. Současný předseda Andrej Danko nyní považuje Viktora Orbána a jeho režim za svůj vzor.

Jiná situace je v Polsku a České republice. Nacionalismus PiS se nestal pragmatičtějším, stále je silně založený na předsudcích a mýtech pramenících z historie polského národa. Dobrými příklady jsou přetrvávající nedůvěra vůči Německu v EU a pevné spojenectví s USA. Právě spojenectvím s Američany PiS mezi nacionalistickými stranami ve východní Evropě vyčnívá. Mýtus o jakémsi mostu mezi Východem a Západem totiž do Polska nikdy nedorazil a PiS rozhodně považuje svou zemi za integrální součást západní aliance.

Česká republika se v tomto odlišuje, protože pro Babiše nacionalismus nikdy nebyl tak důležitým politickým základem jako pro Orbána, Fica či Kaczyńského. Nedá se ani odhadnout, zda by Babišovi jako etnickému Slovákovi sázka na český nacionalismus vůbec mohla vyjít. Český magazín Reportér popisuje Babišův národní konzervatismus jako vlažný a sám Babiš je podle něj více pragmatikem než ideologem.
Podobně jako jiní populističtí lídři se však Babiš snaží získávat body plebejskou, antielitářskou politikou – cílí na ty, kteří se cítí elitami zapomenutí a ignorovaní.

Článek je součástí grantového projektu, který financuje Mezinárodní tiskový institut IPI. Vyšel 28. listopadu 2024 na webu Aktuality.sk a jeho spoluautory jsou Michael Durčák a Marcin Terlik.