Klára. Příběh oběti střelce na filozofické fakultě

Ve čtvrtek 21. prosince 2023 odpoledne procházela profesorka Katarína Holcová vrátnicí přírodovědecké fakulty, na které vede Ústav geologie a paleontologie. Byl to pro ni poslední pracovní den, od pátku už měla volno. Pan vrátný za ní volal, ať dá pozor a nechodí směrem na metro na Palackého náměstí, že se tam střílí. Popletl si tehdy jméno náměstí. Katarína své plány nijak neměnila a spěchala na dětské hřiště na Výtoni, kde měla sraz se svou nejstarší dcerou Magdalenou, jejím mužem a syny.

Ti o pár dnů dříve přijeli ze Švýcarska, kde byla mladá bioložka Magdalena Bohutínská na pracovním pobytu. Byly s matkou domluvené, že vezme její dva malé syny k sobě domů do Brandýsa nad Labem a Magda s mužem vyrazí na návštěvu k přátelům. Další den se měla celá rodina setkat právě v Brandýse a připravovat společné vánoční svátky. 

„Na tom hřišti jsem si otevřela facebook a viděla tam, že se střílelo ve škole na Palachově náměstí a jsou tam i oběti na životech. V tu chvíli mi ale vůbec nedošlo, o jakou školu by mohlo jít,“ popisuje Magdalena. Až po chvíli jí řekl její muž Dan, že se jedná o budovu filozofické fakulty, na kterou chodí nejmladší ze čtyř sester, Klára. „Bylo už docela pozdě odpoledne, takže mě napadlo, že Klárka bude nejspíš někde na tréninku. Stejně jsem jí zavolala a ona to nezvedla, což se obvykle nestávalo,“ vzpomíná Magdalena.

Maminka Katarína věděla, že má Klára ve čtvrtek dlouhou školu. V práci toho ale měla před svátky hodně, takže žádné zprávy nečetla a o tom, co se stalo, se dozvěděla až na dětském hřišti od Magdaleny. „Pomyslela jsem si, že v tu chvíli by už Klárka měla být na hodině latiny v Celetné,“ říká Katarína Holcová. Komplikované přebíhání mezi oběma budovami filozofické fakulty přes přeplněné Staroměstské náměstí v době vánočních trhů s Klárou několikrát rozebíraly. Jenže jak se ukázalo, do Celetné už studentka Klára Holcová dorazit nemohla. „Jakmile jsme zjistili, že měla seminář ve čtvrtém patře hlavní budovy, začala jsem mít tušení, že je zle,“ vzpomíná Katarína.

Maria Holcová, narozená jako druhá z dcer v pořadí, je lékařkou. V té době působila v Ústřední vojenské nemocnici ve Střešovicích. Ve čtvrtek 21. prosince odcházela z práce asi ve čtvrt na čtyři. Při odchodu se dozvěděla, že byl právě vyhlášen traumaplán a že se střílelo na filozofické fakultě. „Nedošlo mi to hned, trvalo mi asi dvě minuty, než jsem si uvědomila, že by tam mohla být Klárka,“ vypráví. Zkusila sestře zavolat, ale nedovolala se. „Pak mě napadlo, že se možná schovává někde v učebně a že by ji zvonění telefonu mohlo prozradit. Tak už jsem jí radši znovu nevolala, ale napsala jsem jí zprávu,“ říká Maria. Později obvolávala, stejně jako Magdalenin manžel, který je rovněž lékařem, své známé v nemocnicích a snažila se zjistit, zda není Klára mezi zraněnými.

Tereza Holcová měla ve čtvrtek odpoledne atletický trénink v Houštce. Zavolala jí sestra Maria a řekla jí o střelbě i o tom, že má strach o Kláru. Pak jí napsaly Klářiny kamarádky, zda o ní něco nevědí, že ji nemohou najít. Trénink ukončila a vydala se na kole k rodičům. Po cestě jí zavolala ještě jedna z kamarádek, aby se také zeptala, zda o Kláře něco neví. „Když začnu brečet, tak ze sebe nejsem schopná vypravit ani slovo. Tak jsem ten hovor típnula a napsala, že se omlouvám a že nic nevím,“ popisuje třetí ze sester, která zároveň s Klárou od léta bydlela v bytě na pražském Zahradním Městě. Obě nejmladší sestry se tam přestěhovaly z Brandýsa po letním atletickém mistrovství republiky.

Táta Jan Holec, povoláním mykolog, byl během odpoledne na předvánoční besídce v práci, kde se promítaly fotky z cest. Po čtvrté hodině se jeden z kolegů podíval do telefonu a přečetl zprávu, že se na filozofické fakultě střílelo a že na místě jsou oběti na životech. Táta zkusil Kláře zavolat, mobil vyzváněl, ale nikdo se nehlásil. Ani napodruhé, ani napotřetí. Dojel domů, kromě obvolávání nemocnic se rodina pokoušela zjistit více i na policejní lince. Během večera a noci přišel od spolužáků seznam nezvěstných, Klářino jméno bylo mezi nimi. Nad ránem už Jan Holec čekání doma nemohl vydržet, vydal se do Prahy k budově fakulty. Nabízel policistům, že by mohl případně pomoci s identifikací. Ti to odmítli s tím, že mají své postupy.

Hodiny v očekávání nejhoršího pokračovaly dál i poté, co se v pátek ráno objevila zpráva, že už byly všechny oběti identifikovány.

Dopoledne přijel nejprve do Brandýsa do domu Holcových a pak i k Janovi do práce policejní krizový intervent, aby jim oznámil, co v té chvíli už bohužel tušili. Že se jejich Klára stala jednou z obětí střelce na filozofické fakultě. Zemřela ve věku dvaceti let, v době, kdy měla celý život ještě před sebou.

Jazyky a klidný obor

Klára se narodila do přírodovědecké a křesťanské rodiny 30. května 2003 jako čtvrtá dcera v pořadí. Mezi všemi dívkami – Magdalenou, Mariou, Terezou a Klárou – byly téměř stejné věkové rozestupy, vždy tři roky a necelý měsíc. 

Rok po Klářině narození se Holcovi přestěhovali do Brandýsa nad Labem, koupili a opravili menší dům v historickém jádru města. Zůstali však výrazně propojeni s Prahou, oba rodiče tam pracovali a všechny dívky tam dojížděly do škol. Klára chodila na první stupeň do Základní školy u svatého Štěpána na Praze 2, pak pokračovala na osmiletém Arcibiskupském gymnáziu na náměstí Míru. Ve škole se jí dařilo, měla úspěchy i ve středoškolské odborné činnosti. Mezi její nejoblíbenější předměty patřila čeština, historie, latina a němčina. „Nijak zvlášť naopak nemusela matematiku. Ne že by jí vysloveně nešla, ale určitě ji nebavila,“ říká o své dceři Jan Holec.

Klára měla talent na jazyky. Češtinu i slovenštinu měla jako rodnou řeč po rodičích, naučila se plynně anglicky i německy, o lásce k němčině a latině už byla řeč. A v posledním roce života se začala učit maďarsky. „Chtěla primárně hebrejštinu, protože v Třebíči jsou hebrejské archivy. Ale ten rok ji neotevírali, tak si zvolila maďarštinu,“ říká maminka Katarína. Její dcera si postupně chtěla osvojit všechny jazyky, v nichž jsou vedené archivy na našem území.

Kromě řečí šlo Kláře velmi dobře i čtení starých textů. „Jedna pedagožka na fakultě nám pak vyprávěla, že čtení starých německých textů je předmět pro pokročilé studenty a že ji chtěla poslat pryč, když tam přišla jako studentka prvního ročníku. Prý ale měla tak autentický zájem, že si ji tam nechala. A Klárka to pak velmi úspěšně absolvovala,“ vypráví Katarína. 

Když si Klára na gymnáziu vybírala, do jakého oboru se pustí, původně jí matka doporučovala, ať jde na práva a stane se notářkou. „Vždycky jí záleželo na tom, aby měla při své budoucí práci dost času na sport a všechno ostatní,“ popisuje Katarína. Notářské povolání se jevilo jako dobrá volba, co se výdělku i času týče. Klára však nakonec dala přednost oboru, ke kterému ji víc táhlo srdce. Společně s maminkou probíraly výběr studijního oboru během výletu do Lednicko-valtického areálu. Koupily si tehdy burčák do PET lahve, na pokoji vlezly pod deku a procházely studijní programy. Klára se zajímala o archivnictví a knihovnictví. Ukázalo se však, že knihovnictví obsahuje hodně informatiky, a do toho se jí s ohledem na vztah k matematice nechtělo. Nakonec se tedy rozhodla pro archivnictví, lákalo ji, že je to klidný obor. 

„Zvažovala i studium psychologie, ale nakonec říkala, že archivnictví jí připadá víc v klidu,“ vzpomíná nejstarší sestra Magdalena. Na touhu po klidném oboru si vzpomíná i další ze sester, Maria: „Občas se mi smála, protože medicína a obzvlášť psychiatrie moc klidné obory nejsou.“ Bylo jasné, že zrovna v archivnictví to s příjmem nejspíš nebude žádný zázrak. „Dělala si legraci, že až já si jednou pořídím dům, ona si u mě na zahradě postaví stan,“ vypráví Tereza, která s nejmladší Klárou sdílela v posledních měsících byt, a tím pádem s ní trávila i nejvíc času.

Archivnictví Kláře rychle učarovalo. Už od druhého semestru začala aktivně působit ve výboru pražské studentské sekce České archivní společnosti. Loni v červnu nastoupila na brigádu v Archivu hlavního města Prahy a za těch několik málo měsíců už stihla uspořádat a popsat svůj první fond. Zpracovávala archivy prvorepublikových německých sportovních spolků a zkoumala příčiny jejich radikalizace s nástupem nacismu.

Bohemistiku si do kombinace k archivnictví vybrala proto, že měla ráda literaturu. Obzvláště ráda četla Franze Kafku a Karla Čapka, přečetla například všechny Čapkovy cestopisy. 

Ten konkrétní čtvrteční seminář na bohemistice, který se jí stal osudným, si vybrala tak trochu náhodou. „V září jsme byly s Terezkou a Klárkou na Madeiře a ona si tam sestavovala rozvrh. Potřebovala mít jeden volný den, aby mohla jezdit trénovat do Pardubic. A k tomu ještě musela nakombinovat předměty ze dvou oborů,“ vypráví matka Katarína s tím, že se to Kláře moc nedařilo a trochu se u toho rozčilovala. „Potom mi vítězoslavně povídala, že sice bude chodit na literární seminář, na který nechtěla, ale má díky tomu jeden volný den na tréninky. A to byl právě ten seminář, který byl její poslední,“ říká Katarína Holcová.

Budeme ještě lepší

Sport provázel Kláru od dětství, nejprve chodila na plavání a pak na basketbal, který má v Brandýse dlouhou tradici. Ten ji však moc nebavil, protože jí příliš nešel a mezi místními dětmi byla trochu ztracená. „Když jsem ji vyzvedával po tréninku, vyhrnula se vždycky spousta veselých holek a až pak pomalu a smutně přišla Klárka,“ popisuje otec Jan. Při lékařské prohlídce se následně ukázalo, že má vrozenou oční vadu, kvůli které měla zhoršené prostorové vidění, což je pro basket docela limitující.

Ve třinácti se tak přidala ke starší sestře Tereze a začala chodit na atletiku, ve které se jí začalo dařit. Hlavní disciplínou se pro ni stal vrh koulí, věnovala se ale také hodu diskem a kladivem. Léta trénovala právě s Terezou, obě se věnovaly všem třem vrhačským disciplínám. „Klára měla větší sílu a rychlost, proto se jí dařilo v kouli, i když byla relativně malá,“ popisuje Tereza, která je pro změnu úspěšnou kladivářkou. Klára získala v mládežnických kategoriích celkem devět medailí na republikových mistrovstvích, většinou stříbrných. Chtěla se dál zlepšovat mezi dospělými, a proto v posledních dvou sezonách jezdila pilovat techniku vrhu s otočkou za trenérem Milanem Brzkem do Pardubic a Hradce Králové.

„Přála si mít také nějakou zlatou medaili, proto se těšila na akademické mistrovství, kde cítila šanci,“ vypráví Tereza. A popisuje příběh z posledního republikového mistrovství, kde si hlasatel obě sestry spletl. „Když šla Klárka na kouli, tak říkali, že už vyhrála kladivo, což ale nebyla ona, ale já. Zřejmě jim to přišlo, že je Holcová jako Holcová. Tehdy jsme si řekly, že se do příště musíme obě ještě pořádně zlepšit, abychom byly známější a už si nás nepletli dohromady,“ vzpomíná Tereza. Klára si na tom posledním mistrovství republiky zlepšila osobní rekord v kouli dospělých na 14,23 metru.

Přestože byla Klára mladší, byla ze sesterské atletické dvojice tou komunikativnější. „Vždycky se s každým bavila, pamatovala si, kdo jí co o sobě říkal a co prožíval,“ vypráví Tereza. Vzhledem k tomu, že vrhačské disciplíny bývají trochu méně exponované než běhy a závodnice spolu na ploše tráví hodně času, panují v nich zpravidla dobré vztahy a soupeřky si často vzájemně přejí. 

To bylo pro Klářinu přátelskou povahu ideální prostředí.

Oběma dívkám chodívali fandit i jejich rodiče. I když slovo fandit není úplně přesné, spíše by se dalo říct, že drželi palce. Na kouli se totiž nahlas povzbuzuje jen málokdy, závodnice potřebují spíš klid a soustředění.

K atletice si Klára načas přidala i lukostřelbu, tu ale loni zase přerušila a dala se do vzpírání. V tom díky své velké síle rychle zazářila. Na loňských prosincových závodech, jejích prvních, zvedla 100 kilogramů v nadhozu a vytvořila tak národní rekord v kategorii do 23 let. Podle sestry Terezy přitom bylo vidět, že by Klára dokázala zvednout i více. „Při těch závodech rozhodně nejela na krev, spíš si kontrolovala, aby to bylo bezpečné a technicky správně provedené,“ popisuje sestřin rekordní výkon Tereza.

Sokol Vyšehrad, za který začala vzpírat, v ní viděl mimořádný talent a velký potenciál. Klub, který rozhodně nemá příliš prostředků, investoval do kvalitní vzpěračské tyče, aby s ní Klára mohla působit i v mezinárodních soutěžích. Bylo docela reálné, že by se v tomto sportu mohla časem dostat i na olympijské hry.

Klára plánovala, že by svou sportovní kariéru mohla rozvíjet i při studentském pobytu v rámci programu Erasmus. Rozhlížela se po univerzitách v sousedním Německu, kde by mohla najít studium archivnictví v místě, v němž je také kvalitní vrhačský oddíl. Vzhledem k jejímu novému úspěšnému sportu by možná musela vzít v úvahu i dobré vzpěračské trenéry.

Holky na lyžích

Katarína Holcová v mládí závodně lyžovala a naučila dobře jezdit i všechny čtyři dcery. „Holky jsem hodně učila lyžovat na Ladronce. Tam byl dobrý kopeček s protisvahem,“ vypráví. Dokud rodina bydlela v Praze na Vinohradech, vzaly doma lyže, sedly do tramvaje číslo 22 a jely lyžovat. Nejmladší Klára se učila v Brandýse, na kopečku nedaleko Labe. Nebo vyrážely s maminkou na Petřín. Klára chodila do školky i do školy v Praze ve Štěpánské ulici, ze školky ji máma vyzvedávala po obědě a občas s sebou v zimě vzala dětské lyže a šly na petřínské svahy. 

Táta Honza jako jediný z rodiny sjezdovému lyžování neholduje, a tak dokud byly jeho dcery ještě malé, klouzal se s nimi pod svahem. „To ale nikdy netrvalo dlouho, každá z holek už tak ve čtyřech letech uměla lyžovat,“ vzpomíná.

Dámské lyžování se v rodině Holcových postupně vyvinulo ve společné zájezdy do Alp. „Jezdívaly jsme autobusem, vozily jsme s sebou i jídlo na celý týden, aby to vyšlo levněji,“ vypráví nejstarší z dcer Magdalena. „Nejčastěji jsme se při ježdění rozdělily do dvou skupinek. Nejprve proto, že byla Klárka ještě malá, pak už začala mamka jezdit pomaleji. Většinou s ní jezdila právě Klára, občas jsme se prostřídaly,“ popisuje Magdalena.

Naposledy byly v plné sestavě pěti žen v roce 2018. Pak už kvůli škole, zkouškám nebo dětem některé z dcer zájezdy vynechávaly. Výprava na hory se konala dokonce i za covidu, tehdy Katarína s Mariou a Klárou vyrazily do Bulharska, protože nikam jinam se jet na lyže nedalo.

Klára se účastnila pokaždé, naposledy jely v roce 2023 jen s maminkou, byly ve francouzském středisku La Plagne, kde se Kláře velmi líbilo. „Byla zlatá. Já ráda plavu, tak jsem šla po lyžování vždycky plavat a ona mezitím uvařila večeři. Pak jsme se většinou koukaly na nějaký film nebo třeba na Teorii velkého třesku,“ popisuje maminka. 

Na tento rok měly naplánovanou i společnou výpravu. Na tu však už Klára odjet nemohla. Nahradila ji právě nejstarší ze sester, Magdalena.

„Při těch letošních horách jsem Magdu nejspíš pěkně vyděsila,“ popisuje matka. Měly domluvený sraz, Katarína ovšem zajela do údolí, odkud trvalo dlouho se dostat zpátky a navíc tam nebyl signál. „Bylo to přesně v den, kdy uplynuly tři měsíce od Klárčiny smrti. Když jsem nepřijela v domluvenou hodinu a navíc se mi nešlo dovolat, začala se Magda bát, jestli jsem si něco neudělala,“ vypráví.  

Organizační talent

Vrcholový sport bývá dost náročný sám o sobě. Totéž platí pro dvouoborové studium na filozofické fakultě. Klára však zvládala obojí, a k tomu ještě spoustu dalších aktivit. Vedle jazyků a brigády v archivu k tomu patřily i koníčky a také čas strávený s přáteli.  

Mezi Klářiny záliby ve volném čase patřilo šití a pečení. Pekla pro své blízké a s Terezou si vždycky připravily něco dobrého na atletické závody, kde se podělily i s ostatními. 

Speciální rituál měly sestry Holcovy pro pečení vánočního cukroví. K tomu se scházely v domě u rodičů a pouštěly si film Láska nebeská. Hodnotily dějové linky, které se ve vánočním hitu prolínají. „Neuznávaly jsme moc příběh té mladé ženy, která obětuje svůj vztah kvůli péči o bratra. Připadalo nám to trochu přitažené za vlasy,“ vzpomíná Tereza. Říká, že jejich naturelu by spíše sedělo vztah i péči skloubit.

Klára neměla vážnou známost, i když se podle Terezy jedna možná rýsovala. „Vždycky tvrdila, že než aby si našla někoho, kdo by jí úplně neseděl, byla by raději sama,“ vypráví Tereza. A do kontrastu doplňuje, že si Klára udělala na spotify playlist, o kterém říkala, že si ho jednou přehraje na své svatbě. Bylo v něm šest písniček, třeba skladby z pohádek Pyšná princezna a Tajemství staré bambitky nebo jeden z hitů anglického zpěváka George Ezry.

Spektrum Klářiných zájmů bylo široké. Před časem projevila například zájem o klasické focení na kinofilm, čímž potěšila svého otce. „Dříve jsem se fotografování a vyvolávání fotek hodně věnoval a tohle byla moc hezká příležitost, kdy jsem mohl některou z dcer naučit něco, co jsem ovládal,“ říká Jan Holec. Vypráví pak o jedné loňské zářijové sobotě, kdy se společně pustili do prvních fotografických pokusů. „Napoprvé jsme špatně založili film, takže Klára musela jít fotit dvakrát,“ popisuje otec. Film společně vyvolali, ale na dělání samotných fotografií už nestihlo dojít. Ten společný projekt tak zůstal nedokončený. Jana Holce to moc mrzí. „Teď vím, že se společné akce s blízkými nemají odkládat.“

Aby stihla mladá studentka a sportovkyně skloubit tolik různých zájmů a aktivit, musela být velmi dobrá v organizaci času. Obvykle brzy vstávala, většinou o půl šesté. Podle maminky dovedla dobře plánovat a nepodléhat stresu. Zrovna o posledním víkendu před střelbou si společně ladily plány na rok 2024 tak, aby mohla Katarína chodit fandit na závody, měly koupené lístky do divadla i zaplacený zájezd do Alp. Plánovaly, že si na konci zkouškového období zajdou na čokoládu a že by spolu mohly po Klářiných vzpěračských trénincích na Vyšehradě zajít občas na oběd. Nic z toho už nestihly.

Humor a porozumění

„Na Klárce bylo sympatické, že si při tom všem dokázala najít čas na lidi,“ říká její táta a jeho slova potvrzují nejen další členové rodiny, ale i vzpomínky kamarádů a spolužáků publikované na stránkách univerzitního webu. Všichni ji mají v paměti jako milou empatickou dívku, která si získávala lidi svým zájmem i smyslem pro humor. „Nejtypičtější mi pro ni připadají její vtipné komentáře k různým situacím. Dovedla při nich používat neobvyklá slovní spojení a hrát si s jazykem,“ říká například sestra Magdalena. Příkladem může být třeba Klářino hodnocení sestřiny tvorby pro děti: „Pohádky z domečku, velké veledílo, zahřeje na srdíčku.“

Maria zase mluví o tom, že byla nejmladší sestra rozumná a laskavá. „I přesto, že mezi námi bylo šest let rozdílu, což je docela dost, jsem jí často volala a ptala se jí na její názor. Věděla jsem, že se nad tím, co jí řeknu, skutečně zamyslí. A mohla jsem se jí svěřit i s tím, co mě trápilo,“ popisuje Maria. Takhle se sešly dva týdny předtím, než Klára zemřela. „Měla jsem takový špatný týden, tak jsem jí zavolala, jestli by neměla čas. Šly jsme se projít po Pražském hradě a pak na čokoládu, přitom jsme si moc hezky popovídaly,“ vypráví Maria.

O velkém porozumění s Klárou mluví i její matka Katarína: „Byla na svůj věk neuvěřitelně vyspělá, uměla mít nadhled, který mně někdy schází. O to víc mi naše společné chvíle a hovory chybějí.“

Bolest a pochopení

Ztráta Kláry její nejbližší hluboce zasáhla. Každý se s tím vyrovnává trochu jinak. Pro tátu a sestru Mariu bylo například důležité zjistit co nejvíce o chvílích, které její smrti předcházely. Naopak maminka nic z toho vědět nechce.

Různá byla i reakce okolí, kolegů, přátel a známých. Část z nich nevěděla, jak se v takové situaci zachovat, a tak se raději stáhli. Na druhé straně zároveň rodina zjistila, jak moc měla Klára přátel a pro kolik lidí byla důležitá.

Jan Holec oceňuje citlivý a vstřícný přístup fakulty i vedení celé univerzity k pozůstalým a v případě jeho rodiny i působení policejního krizového interventa. U policejních orgánů, které se útokem na filozofické fakultě zabývají, se podle něj střídaly dobré i horší chvíle. 

Někteří z Klářiných nejbližších si kladou oprávněné otázky, zda policie nemohla v hodinách před činem udělat více, jiní si zase cíleně zakázali nad touto věcí i nad osobou pachatele přemýšlet.

Neobvyklým, ale pro mnohé pozůstalé rodiče zraňujícím faktem bylo i to, že jeden z hlavních vyšetřovatelů případu má stejné příjmení jako vrah, který měl smrt jejich dětí na svědomí. 

Rozporuplně hodnotí Klářin otec i reakce na politické scéně. Vadilo mu, že se zejména opoziční politici snažili na tragédii získat politické body. Stejně tak se mu ale nelíbí vlažný přístup vládní koalice ke zpřísnění pravidel pro držení a používání střelných zbraní. 

Zároveň se Holcovi setkávají i s projevy pochopení a vstřícnosti. Patří k nim například uspořádání atletického a vzpěračského memoriálu Kláry Holcové nebo vytvoření jejího náhrobku uznávaným výtvarníkem Františkem Skálou. Ústředním motivem je upravená verze Skálovy ilustrace pro dílo Bratři Lví srdce od Astrid Lindgrenové, což byla Klářina nejoblíbenější kniha.

Pochopení a porozumění projevil i tatér, který před časem ozdobil Kláře ruku dvěma nenápadnými motivy. Když za ním přišla Maria s tím, že by chtěla mít to samé, ochotně našel původní předlohu a sestřino tetování zreplikoval.

V týdnech a měsících po střelbě se Holcovi setkali s rodiči dalších obětí z filozofické fakulty. A také poznali příběhy jiných rodin, které přišly o milované dítě. Překvapilo je, kolik takových případů existuje. V mailu, který mi Jan Holec posílal před naším setkáním, psal o tom, že Klára nebyla výjimečná, ale jedinečná – pro rodinu i pro svět. „Žádná další taková Klára Holcová už nikdy nebude. A to platí pro kohokoli.“

Klára sama se loni na začátku prosince cítila spokojená a vyrovnaná. Mluvila o tom během společné procházky s Mariou po Hradě: „Říkala, že tak šťastná jako teď ještě nikdy nebyla.“