Tento způsob léta...

V batohu mám jen plavky, vodu na pití a knihu. Posázavský pacifik vyjíždí z Prahy, město postupně řídne a stromy přibývají. Na senohrabském nádraží se do asfaltu opírá vedro a pohybuje se po něm pár cestujících, kteří míří do vychlazené nádražní hospody. Já za nádražím uhýbám doprava a do kopce, přiblížím se zpět k železničním kolejím a lesem mířím vyšlapanou cestičkou dál do divočiny.

„Slečno, nedáte si s námi pivo?“ potkávám na lavičce uprostřed lesa tři starší pány, kteří se chladí ve stínu. Dala bych si, čelo se mi rosí a pár kilometrů mám ještě před sebou. S díky nakonec odmítnu, ale ptám se na cestu. „K plovárně? To jdete správně! Půjdete pořád rovně a nakonec ostře doleva, hlavně nikam neuhýbejte z cesty.“

Převozník Vojtěch

Začínám jít zase dolů. Čím větší má kopec sklon, tím víc se ke zvukům lesa a troubení vlaku přidává i šumění potoka Mnichovka. Teď už se nemůžu ztratit. U kamenného mostu prosvítá mezi řídnoucím porostem tábořiště a modro-bílé převlékací kabinky. V cípu, kde se potok vlévá do řeky Sázavy, v dolíčku pod zříceninou hradu Zlenice, je už od konce předminulého století plovárna s přívozem.

Čeká mě výjev z letní pohlednice. Ve stínu na trávníku sedí dospělí, odpočívají, dávají si sklenku bílého nebo čepovanou plzeň. Děti se cachtají v řece, do které ostře září slunce. Převozník Vojtěch Kašpar stojí u druhého břehu, po kolena v řece lopatou odhazuje bahno z koridoru, jímž několikrát do hodiny pluje se světle modrou pramicí. Je totiž málo vody.

„Vojto! Přijeď na druhou stranu!“ volá na něj paní lázeňská.