A tos ještě neviděl Athos! Reportáž z mnišského státu, kam mají ženy zakázaný vstup

V dětství jsem si nehrál s angličáky.

Naši neřídili. 

Jako kluk jsem seděl v autě zhruba pětkrát do roka a v patnácti pak sice začal vášnivě stopovat, ale zároveň jsem se bohužel stal anarchistou a řízení auta považoval za podobnou zvrhlost jako dejme tomu pojídání masa.

Když jsem se nakonec vzpamatoval, překvapilo mě zjištění, že všichni kamarádi (kromě těch z médií, to bývají speciální lidé) normálně řídí. Našel jsem si ženu, dočkal se i dětí, ale řídila jedině Jana; trapas.

Když mě jednou vezla k Apolináři na vlastní porod, přihlásil jsem se do autoškoly. Snaha sice byla, ale na křižovatce mi vždycky zhasl motor, pedály se pletly, význam spojky jsem vůbec nepochopil.

Napoprvé zkouška nevyšla, ale při druhém pokusu jsem vezl instruktora po Národní třídě. Najednou se ozval výbuch a nějaký činžák vedle v Divadelní ulici se začal hroutit, což chlápka uvedlo do transu takovým způsobem, že jízdu ukončil a papíry mi schválil.

Přišel jsem domů a se špatně skrývanou hrdostí oznámil: Svezu vás na oslavu do hospody! Ženu osvítili všichni svatí (jejichž mučednické umírání budu studovat na klášterních freskách) a pustila mě sice za volant svého auta, ale s dětmi zůstala opodál. 

Její parkovací místo je vedle sloupu, já začal couvat. Snažil jsem se soustředit na spojku, zároveň točit volantem – a najednou se ozval výbuch jako v Divadelní ulici. Pravá strana Janiny hondy byla zabořená do sloupu, děcka propukla v pláč, tím to celé haslo. Škoda. Bylo mi totiž jasné, že řízení miluju, odhlédneme-li od řazení, couvání nebo parkování na omezeném prostoru.

Promodlená jízda

Uteklo pár let a lidé z Volkswagenu pojali bláznivý nápad. Nabízeli jakýsi svůj nový pěkný model na jeden týden influencerům a vzpomněli si i na mě. Ač jsem hned přiznal, že nejsem influencer a neumím řídit, tvrdili, že tohle auto zvládne každý, prý to je moc chytrý automat.

No vida, automat! 

Dal jsem tomu šanci a vyrazil na krasojízdu republikou. První den mi přidržoval volant kamarád, potom jsem to riskl sám. Nebylo třeba šlapat na spojku, neparkoval jsem ve stísněném prostoru, dokonce jsem prvně svezl člověka.

Při návštěvách u svých oblíbenců, což bývají divní lidé, jsem se stavil i ve Vyšehorkách – na faře jezuitského pátera Lízny, excentrického chartisty. Ten už dnes sice sedí po pravici Boží, ale tehdy byl v klasické formě.

– Tebe mi seslal Pán, odvez mě na Svatý Hostýn. Jeden z bratrů má pohřeb a mně vzali řidičák, přišel jsem o body.

– Já zase neumím moc řídit.

– Nevadí, dvěma hodinami cesty se snadno promodlím! 

Za pomoci Líznovy modlitby a bezpečnostního asistentu jsme funus stihli, jenomže pak jsem musel auto vrátit a následující léta jen melancholicky vzpomínal na všechny ty sladké kilometry; na onu symbiózu, já a volant. Byl to nejhezčí týden života.

Chci jet s Oldou 

S dalším podivným člověkem, hercem Oldou Kaiserem, jsem se před pěti lety procházel vyhlazovacím táborem v Treblince. Končil podzim, bylo hnusně, chodili jsme mlčky. Olda si vizualizoval někdejší plynové komory a já cítil, jak je šťastný.

Když jsme pak našli nádherně ubohou hospodu a sedli ke kamnům, vyprávěl, jaká další místa na něj působí: „Třeba Jeruzalém,“ zmínil město, které je i pro mě ze všech nejvýše. „Nebo Sinaj…“ Hm. Tak tam jsem nikdy nebyl, ale strašně moc na Mojžíšovu horu chci! „A Athos…“

Pozor, on byl i na Athosu? Olda kýval, že prý byl, ale zatímco o Jeruzalému i Sinaji hovořil podrobně, Athos rychle odbyl, zvědavost neukojil. Dodnes nevím, jestli mnišský stát navštívil skutečně, nebo jen ve snu, každopádně začal se rodit můj plán.

Po návratu z koncentráků jsme si občas napsali zprávu nebo zavolali, ale začínal covid. Olda ho většinu strávil ve Vídni, přestali jsme se vídat a mně to bylo líto.

Není moc lidí jako Olda, tak originálních, citlivých, moudrých a vtipných; okolo mě ne.

Proto jsem napsal mail na poutní úřad do Soluně, že žádám o povolení pro dva ke vstupu na Athos, a skutečně se mi ozval pan Neokazis – želbohu s tím, že za covidu máme smůlu. Když si svět na novou nemoc zvykl, poslal jsem prosbu číslo dvě a Neokazis napsal, že už by to možná šlo, tak jsem svůj plán předestřel Oldovi. Asi měl i radost, ale zavolala mi jeho Dáša, ať si uvědomím, že Olda nemůže pít a že jsem s ním minule v koncentrácích pil, ale ona ho potřebuje živého.

Hlesl jsem, že na Svaté hoře hospody neočekávám, ale ono se beztak dlouho nic nedělo, Neokazis mlčel. Až pak najednou napsal letos na jaře, jestli nám s panem Kaiserem vyhovuje říjen, že by tam měl čtyři volné dny. Yes!!! Zavolal jsem Oldovi, že spolu už zase budeme mlčet, ale došlo mi, že vlastně nevím, jak na tom je. Taky stárne, táhne mu na sedmdesát…

„Jak bychom jeli?“ ptal se. 

A já mám nápad číslo dvě.

Poláčku, brečím

Pochopil jsem, že pro Volkswagen pořád pracují pankáči, kteří by i podruhé půjčili auto Nikimu Laudovi mého typu. „Máme tu pěknou californii, kde se dá i přespat nebo uvařit,“ řekli s tím, že mi ji na cestu do Řecka dají. 

„Takže tě svezu,“ hlásil jsem důležitě Oldovi. 

Nejdřív vypadal potěšeně, ale dva týdny před odjezdem zoufale volá, že v téže době musí hrát v Kalichu, ale prý tam hned brnkne a ještě to zruší. Za deset minut pak už jenom procedil, že představení zrušit nelze: „Poláčku, brečím.“ Tak zněla poslední slova, která jsem od něj slyšel. Ani se nerozloučil, a já byl najednou na všechno sám.

Když jsem se ptal Neokazise, jak dál postupovat, odvětil, že od něj povolenku mám, ale teď si musím sehnat ubytování v konkrétních klášterech. Napsal jsem tedy do všech, na něž jsem našel mail (nezkoušel jsem třeba Esfigmenou, kde rebelové v mnišských hábitech odmítají sbližování s Vatikánem a z oken mají vyvěšený transparent: PRAVOSLAVÍ, NEBO SMRT!). 

Kladná odpověď přišla z jediného místa – z toho nejstaršího a nejdůležitějšího, tím pádem možná i nejprofláklejšího monastýru Velká lávra. „Jde pouze o první z vašich tří nocí na Athosu,“ upozorňovali, ale lepší než nic.

Automat, nebo smrt!

Odpoledne před odjezdem si jdu pro auto. Samozřejmě s kamarádem, protože jsem zapomněl, jak ho ovládat. 

Ve Volkswagenu čeká milá mladá žena, která se tváří, jako by měla radost, že jí odrbu auťák na Balkáně – nechápu. 

California je parádní, i když na mě trochu široká, ale kamarád najednou říká: „Tobě nevadí, že ti dali manuální převodovku?“

Vytřeštím oči, vadí. Okamžitě vystupuju: „Automat, nebo smrt!“

Mladá dáma se zachmuří, ale jen na moment. „Tak my vám půjčíme multivan,“ ukáže na dodávku, která je ještě širší a kterou nejspíš nemůžu zvládnout – jenomže ji nemůžu ani odmítnout.

Přes Prahu pak řídí kamarád. V Troji odbočí do slepé silnice se zbytečným kruháčem, kde dojde k výměně, a já tam čtvrt hodiny kroužím, ovšem parkovat před naším barákem rozhodně musí kamarád. A zítra nad ránem mi zase vyparkuje, ať to pak hrnu jen dopředu!

Krok k dospělosti

Jelikož má auto českou známku, do Břeclavi jedu po dálnici. Třikrát jsem si troufl předjet kamion, byl to hnus. Před Brnem mě uklidnila hodinová zácpa – tam jsem začal nahlas pouštět své po léta tvořené playlisty, bylo mi líp a líp. Pak jsem projel po okresce Slovensko a u Balatonu si už začal věřit, ačkoli zaparkovat hezky podél obrubníku, to bych rozhodně nedokázal. Až budu v Srbsku brát naftu, hadice jen tak tak dosáhne k nádrži…

V noci jsem kdesi u Bělehradu, taková krása a svoboda! Tři roky před padesátkou jako bych učinil významný krok směrem k dospělosti, říkám si usínaje vzadu v autě, kam bychom se ve spacácích vešli pohodlně tři. 

Makedonská divoženka 

V říjnu už je na sever od Bělehradu podzim, ale na jih od něj pořád léto.

Mířím směrem k makedonským kopcům a jsem šťastný, jak ostatně vždycky na Balkáně. 

Přibývá starých škodovek, ejhle, koňský povoz, strejcové mívají žváro ležérně v koutku úst. 

Míjím ortodoxní kostely, kolem kterých roste vinná réva, a když zastavím, vždycky tam hlídkuje smečka psů, tak se pak jen bojím, abych je nepřejel, ale dobré je to. V hlavě mi luskla jedna hemisféra o druhou, slyším se, jak nahlas zpívám Stouny.

Ale to už jsem v Severní Makedonii, zemi krásných hor a jezer. V jednu chvíli mě zradí navigace a vjedu do hlubokého lesa, chudák moje auto. Přestává být bílé, ale pokračuju medvědí stezkou a najednou se přímo proti mně kolébá stoletá divoženka, co má v každé ruce sukovici. Nechce uhnout, cosi mumlá. Stáhnu okno a stařena se křečovitě chytí auta. Je bezzubá, pravděpodobně slepá, k tomu dost špinavá, úplně mimo. Naříká jakési „débro lóbila stánica“, tak jí pomůžu i s těmi sukovicemi do auta a hodím kilometr do vesnice, kde je zastávka. 

Vynesu stařenu ven, taky říkám něco jako „débro lóbila stánica“, ale ona se zas drží mého auta, chtěla by jet dál. 

Na Athos nemůže. Pět minut marně čekám, načež se rozjedu rychlostí metr za minutu. Ona se pustí, ani nespadne – a já mám druhého člověka do sbírky, kterého jsem víceméně bezpečně svezl.

Na mapě si vyberu klášter Lesnovo, stojící na vysokém kopci, z něhož vidím až do Bulharska. Zaparkuju, procházím se rajskou klášterní zahradou, poslouchám ovčí zvonky a zpěv z kostela, pak si skočím na domácí červené víno naproti do hospody – kdyby výlet skončil už tady, tak za to stál. 

Což píšu hlavně kvůli čtenářkám, které mrzí, že se nepodívají na Athos: klid. Živých a úžasných klášterů je Balkán plný. Buď trochu zapomenutých, jako je Lesnovo, nebo velkolepých – bulharský Rilský monastýr by byl za hvězdu i na Athosu (jen je tam dost nával, jděte ráno).  

Budu kamioňákem

Kdo zná Řecko jenom od moře, toho cesta horami na severu překvapí. Je to tady venkovské a rozhodně ne bohaté, oproti Severní Makedonii žádný velký rozdíl. 

Za dva a půl dne jsem výletním tempem ujel sedmnáct set kilometrů a uvažuju, zda se nestat kamioňákem. Pro takovou kariéru jsem se možná narodil. Miluju, když můžu dlouho a sám sedět, poslouchat muziku, vyhlížet Egejské moře.

A už jsem tu. V Ouranoupolisu, dál se autem nedá. Na náměstí u moře je pevnost a před ní volná plocha, kde zaparkuju. 

Nevím, jak v létě, ale takhle v říjnu to je klidné městečko s čistými plážemi a tavernami, pozoruhodné jen ve dvou ohledech. Zaprvé tu většina obchodů nabízí duchovní zboží čili různé ikony a kříže vyrobené na Athosu, který právě tady začíná. Všechno jižněji náleží mnichům, ale tam se musí lodí… 

A pak si nelze nevšimnout ruských nápisů v azbuce, což je logické. Athos sice patří pod Řecko, ale ve skutečnosti je to bašta ortodoxních věřících bez ohledu na národnost. Na Svaté hoře žijí Řekové, ale s nimi taky spousta Rusů, Srbů, Bulharů, Rumunů, Moldavanů, Gruzínů – a z těchto zemí sem přijíždí nejvíc poutníků. 

Srkám pivo Mythos a pozoruju manželský pár z Ruska, kterak se loučí. Ona zůstane čtyři dny na hotelu a na pláži, zatímco on se ráno nalodí a popluje vstříc klášterům, kde si trochu odpočine. 

Chlapíka se zeptám, jak to teď vlastně probíhá, že pořád nic nevím: „Ráno v osm si skoč do poutnického úřadu pro vízum, zvané diamonitirion, a pak kup lístek na loď, která v deset zvedne kotvy.“

Což učiním, ale nejprve budu řešit problém. 

Když mě nad ránem v autě vzbudí šramot, vylezu ven a překvapeně koukám na řeckého policistu, který začne nadávat, jak jsem si dovolil parkovat na náměstí. Omlouvám se, že zatím skoro neovládám pravidla, což ho rozčílí ještě víc, ale nakonec si nejspíš řekne, že jsem blázen, s nímž se nelze domluvit. Štěkne, ať okamžitě vystřelím, a něco plochého mi podá. Ty bláho, on sundal zezadu poznávací značku, člověk se neustále učí! Například zasunovat espézetku do rámu. Anebo zaparkovat do mezery mezi dvě auta na placeném parkovišti…

Běžím na úřad, kde to odsýpá, počet poutníků je omezený – denně sto ortodoxních a desítka nás ostatních. Já se nahlásil coby katolík, ale myslím, že bych starobyle vyhlížející glejt obdržel i jako buddhista. Zaplatím za něj třicet eur a naštěstí se nikdo neptá, zdali a kde mám zajištěné noclehy.

Loď mě stojí dalších asi patnáct eur, ale to je jedno, protože výletem na Athos turista tak jako tak ušetří, není tam moc za co utrácet.

Vyrážím na přístavní molo, kde se odděluje zrno od žen; ty dál nemůžou.

Zmatek v přístavu

Na palubě začínám chápat, co mě asi čeká. Tenhle prst do moře je delší, než jsem si představoval. Má snad padesát kilometrů, poplujeme dlouho. 

Terén je hornatý, zalesněný a skalnatý. Čím jižněji se dostáváme, tím zřetelněji vidíme pyramidu na jeho konci, 2 033 metrů vysokou horu Athos.

Vždy po pár kilometrech stojí na pobřeží klášter, co obvykle vypadá jako pevnost. Podle mapy jsem myslel, že bývají skoro na pláži, ale omyl, spíše dost vysoko nad mořskou hladinou, kvůli bezpečnosti. Klášterů je na Athosu dvacet, ale z lodě vidíme různých staveb víc. Jsou tu desítky pousteven – poustevníkům patřila Svatá hora dříve než organizovaným mnichům a žijí tady dodnes.

Dále jsou na Athosu takzvané skity, jakési méně formální mnišské osady, které bych ovšem od klášterů nerozeznal…

Jo, a na Svaté hoře nežijí jen mniši, nikdy nežili. Vždycky potřebovali mít k ruce spoustu pomocníků, řemeslníků a dělníků – na naší lodi pluje i pár aut, ta patří jim…

Někdo natáčí a fotí, jiný hází rackům krekry, mladý mnich čte polohlasem Bibli a modlí se směrem k hoře. A já? Teď si dávám v podpalubí párek v těstíčku. Jako bych tušil, že mě čeká (téměř) bezmasý pobyt.

U každého většího kláštera na minutku zakotvíme – pár lidí vyběhne a několik se jich nahrne. Předpokládám, že takto nakonec dopluju až ke svému cíli, ale omyl. Po dvou hodinách plavby je v přístavu Dafni konečná a nastává frmol.

„Kdy pojede nějaká loď do Velké lávry?“ ptám se námořníka. Ukáže na parkoviště, kde je pár starých tranzitů: „Teď musíš autem.“  

Do jednoho se nacpu, podám řidiči deset eur a jedeme prašnou cestou do kopce – odhadem patnáct kilometrů, ale trvá to skoro hodinu a určitě neparkujeme v lávře. Jsme ve vnitrozemí: „Tohle je Karies, hlavní osada Athosu,“ říká řidič. „Když počkáš na návsi, do hodiny něco k lávře pojede.“ 

Obejdu pěknou vesnici, kde je starý kostel i spousta mnichů, ale zároveň desítky bloumajících turistů, obchody se vším možným a normální kavárna.

Objednám espresso, sednu ven do stínu, za chvíli je kolem tucet suverénních koček. Ty budou všude celé příští dny, na rozdíl například od psů, což mi připadá zajímavé.

Svatá hora je zapovězena nejen ženám, ale taky samicím domácích zvířat – nežijí tu feny, krávy, nic.

Jenomže kočky mají odjakživa zvláštní výjimku, na rozdíl od psů jsou důležité: „Naše velké zásobárny jídla by nám vyplenily myši,“ řekne mi později v lávře pan dveřník, u něhož se budu přihlašovat k noclehu.

V srdci chrámu

Z Karies jsme v jiné rozhrkané dodávce sjížděli desítkami prašných serpentin na jihovýchodní konec prstu. Vedro uspávalo, neskutečné výhledy na moře probouzely.

Bylo nás šest, co jsme vystoupili ve Velké lávře – a najednou nás konečně obklopilo ticho.

Měl jsem štěstí, že se ozvali právě odsud, došlo mi. Moře v tu chvíli bylo přímo pode mnou, ale zároveň strašně hluboko, sto padesát výškových metrů. 

Až tam zítra pěšinou mezi olivovníky dojdu, pominu přísný zákaz a normálně se vykoupu, protože budu mít pocit, že si to za trmácení říjnovým horkem zasloužím – voda bude mít dvaadvacet stupňů. 

Ale to až zítra, teď vstupuju do kláštera. Po pravé ruce je kamrlík s obchodem, kde si pořídím pravoslavný křížek z olivového dřeva na krk, neboť mi to připadá správné i taktické. A opakuju, na ceně (dvacet eur) vůbec nesejde, protože obchůdek je jedinou možností, jak v lávře utrácet. Klášter si za pohostinnost nevezme nic, a to se zítra budu s bankovkou skutečně vnucovat…

Za obchůdkem začíná nádvoří, kde úplně zjihnu, protože nebýt jednoho zaparkovaného traktoru, tak jsem se ocitl ve středověku: v kamenné vesnici, která je zároveň hradem a v níž jsou strážní věže, starobylé kostely, kaple, kašny i mohutné cypřiše.

Pak jsou tu samozřejmě kočky, občas projde po tisícileté dlažbě mnich v černém hábitu. A taky je nás tady zhruba třicet poutníků. Všichni se musíme prokázat glejtem, zapsat do knihy hostů, a jak jsem pochopil, zítra po snídani opustit klášter. 

Dveřník (což je jeden ze zhruba čtyřiceti pomocníků, kteří jsou k ruce padesáti mnichům) nás usazuje na pavlači a přináší občerstvení – kávu, panáka hroznovice dochucené anýzem, které se říká tsipouro, a pocukrované želé zvané loukoumi.

Že jsem tu jediný katolík, nikdo neřeší – možná pomáhá, že se mi na prsou houpe ten kříž. Pokoj dostávám se sedmi chlapy, je to jak v kasárnách, ale mám všechno potřebné: postel, noční stolek, zásuvku a sluchátka, kdyby někdo chrápal…

Hned po setmění začne nesmírný zážitek. Kdosi rytmicky mlátí dřevěnou holí do zavěšeného prkna a k ústřednímu kostelu spěchají desítky mnichů. Někteří mají v rukou zapálené svíce, je to jak z filmu. Od boku vše točím na mobil a k vlastnímu překvapení se dostanu hluboko do srdce chrámu, kde mniši zpívají chorály: „Kyrie eleison, Kyrie eleison…“

Jeden si všimne mobilu a zavraždí mě pohledem, nicméně když hodím telefon do kapsy a políbím svůj křížek, nechá mě pozorovat liturgii.

Nechápu, co se děje, a ztrácím přehled o čase. Interiér chrámu ozařují svíce a olejové lampičky. Občas mezi námi projde mnich s kadidelnicí; když jí máchá, cinkají rolničky. Líbají se ikony. Pak někdo obejde chrám a zase mlátí holí do prkna. Načež líbáme hrob svatého Athanasia, který klášter roku 963 založil. Do toho se nonstop zpívá, odhadem zhruba dvě hodiny. 

Až pak se kolem cypřišů přemístíme naproti do jídelny zvané trapéza, taky vypadá jak starobylý chrám – plná fresek s biblickými výjevy.

Mniši jdou až do zadní části jídelny, my poutníci zůstáváme blíže ke dveřím. Najednou představený kláštera (v pravoslaví se mu říká igumen) cinkne zvonečkem a jiný mnich začne z balkonku předčítat z Písma.

Všichni kolem mého kulatého stolu hltají, tak já taky. Je to dobré, dojde k jediné kolizi – mnich, který večeři organizuje, mě žádá, abych nekřížil nohu přes nohu, že se to nehodí. Na menu jsou fazole v rajské omáčce a salát, ale nečekaně taky červené víno. Opít se je ovšem nemožné – za dvacet minut mnich přestane číst, ozve se cink, my hosté vytvoříme špalír, domácí mezi námi projdou ven a pak musíme taky, zavírá se.

Překvapivě jdeme nazpět do chrámu, kde jeden z mnichů rozbaluje truhly s relikviemi čili různými kostmi svatých a myslím, že je tam i kus Kristova kříže z Golgoty. Raději se ani nezařadím do fronty poutníků, kteří se nad ostatky dojímají, jenom zírám. 

Načež se ještě chvíli procházím tím středověkem, a když na mě houknou tři mniši, sedící na lavičce, čekám céres za mobil. Ale ne. Jen se ptají, odkud jsem, a jeden z nich se usměje: „Takže Miroslav Stoch?“ Kousek vedle: „Stoch je ze Slovenska!“ (Hrál ale fotbal za Soluň, proto ho znají – Soluň je nejbližší velkoměsto.)

„Tak Petr Čech,“ trefí se napodruhé.

Mniši mizí do svých cel, ale poutníkům se v osm večer nechce, dlouho sedíme na pavlači. Většinou civíme do displejů a ano – je neděle, takže všichni na fotbaly.

Budík ve 3.30 

Bušení do prkna nás budí o půl čtvrté ráno. Jdu do chrámu, a když líbám Athanasiův hrob, málem na něm usnu. Při bohoslužbě stojíme dokola podél zdi a za sebou máme prkno, kam se dá na půl zadku sednout, což udělám, sklopím hlavu – a pak si dlouho nic nepamatuju. 

Po snídani všichni poutníci zmizí za dalším noclehem, mniši za modlitbou nebo za prací, středověk úplně ztichne a já zůstávám na pavlači sám – jenom s dveřníkem a pěti hrnečky kávy, které tu mí spolunocležníci nechali.

Postupně je do sebe hážu a u toho se dveřníkovi svěřuju, že žádný další nocleh nemám. Jenom se zasměje, ať prý jdu hodinku pořád na jih, že tam mají Rumuni svůj skit jménem Prodromu, zasvěcený Janu Křtiteli, a že mě nejspíš ubytují. „Kdyby ne, vrať se do setmění a zase přespíš tady, no problem.“ 

Na cestu mi nacpe do krosny kus baklavy a já kráčím vysoko nad mořem mezi políčky. Myslím, že zrovna dozrává salát, taky melouny vypadají dobře, občas z pěšiny seberu trpkou olivu. A za hodinu skutečně spatřím menší hrad, i když tentokrát spíš zámek – Rumuni si své panství postavili teprve v půlce devatenáctého století. Vkusně, nicméně tohle už středověk není ani nemůže být.

A skutečně mám pocit, že jsem v Rumunsku, jinou řeč neslyším. Ptám se mnicha, mohl-li bych přespat, a on se usměje, že o tom rozhoduje otec igumen. Ale ať prý se jdu najíst, že právě začal pozdní oběd, a tak sedím mezi rumunskými dělníky, cpeme do sebe kolínka s fíkovou marmeládou, velké kusy cibule a pak mě přijme otec igumen. Jmenuje se Atanáš: „Takže katolík,“ bručí. „Dáme ti celu, budeš ji mít sám pro sebe. Jenom poprosím, abys bohoslužbu sledoval pouze z předsálí, do chrámu nechoď.“

Což je mi docela jedno, jsem poměrně přemodlený z lávry. 

Před bohoslužbou se chci projít dolů k moři, ale znovu to je rébus – i Rumuni hospodaří vysoko na útesech. Po deseti minutách dojdu pěšinkou k čemusi mezi chýší a kaplí. Před stavením sedí proplešatělý padesátník se dvěma kočkami a hrnkem slabého čaje, tak se ptám, kudy k moři, a on říká, že tudy rozhodně ne – ale podle mě ani neví kudy.

Je to poustevník jménem Daniel, dovede anglicky, prý si můžu přisednout. Pochází ze Soluně, ale Bůh ho už od dětství volal na Athos, kde se většinu času modlí. „Takhle,“ říká, „moje životní náklady jsou dva tisíce eur ročně, a tak se na pár týdnů v roce nechávám zaměstnat nahoře v klášteře, ale jinak jsem tady sám s kočkami a Bohem.“

Když mě pustí do poustevny, vypadá to tam jak v kapli – lampičky matně svítí na ikony.

A pak se vracím na mši, kterou skutečně poslouchám z předsálí. Všimne si toho Atanáš, uprostřed nekonečné bohoslužby napíše na papír slova HOLY FIRE a SKARLAKIDIS, načež řekne, ať si ho schovám. Vidí ve mně potenciál: „Příštích čtyřicet dní se vždycky kolem půlnoci pomodli růženec,“ radí, „a pak se zeptej Matky Boží, jaká je tvá cesta. Nelekej se ďáblů, kteří tě budou celou dobu pokoušet, a na závěr si přečti knihu o svatém ohni od Skarlakidise, všechno pochopíš!“

Sice přikývnu, jenomže já zároveň sliboval panu faráři v Číhošti, že se u něj začnu připravovat na katolický křest, a nezvládl jsem ani první lekci, tak nevím. Asi musím krůček po krůčku… 

Atanáš zaleze do chrámu a já najednou slyším šílený, jakoby dětský nářek. Co je tohle za modlení?!

„Ten řev?“ rozesměje se později Atanáš: „To jsme nebyli my, ale šakali tamhle v lese!“

Srážka s mulou

V předsálí se dá sedět, a tak tam ranní mši prospím. U snídaně mě překvapí rybí polévka, a protože najednou vím, co je mým příštím úkolem, nenápadně si strčím do kapsy pět krajíců chleba.

Všechno k tomu asi směřovalo – přímo nad rumunským skitem začíná strmá pěšina k nejsvětějšímu místu, na vrchol hory, tak teda jdu. Nízkým lesem, po balvanech. S túrou jsem nepočítal, takže mám jen jedny běžecké tenisky a v batohu naštěstí spacák. Hodily by se trekové hole, ale smůla.

Dvě hodiny kráčím sám. Nad hlavou letadla malují čáry, z vyhlídky spatřím prostřední prst do moře jménem Sithonia. Tam jsou plážové bary, a já tady, s křížem na prsou, ujídám ze skromné zásoby chleba. Drolí se kamení, proti mně jede bělovousý stařec na mule; dvě další muly, takové menší nákladní koně, táhne v závěsu. Když za chvíli zmizí, jen si promnu oči: muly. Neskuteční držáci!

Cesta mě zmáhá, a to si vždycky začnu zpívat vlastní písničky. Jednu jsem vymyslel, tady je zásadní úryvek: „A tos ještě neviděl Athos – poloostrov pisoárů…“ Zní to, jako by se zbláznily činely, tak to mám rád…

Postupně se napojují pěšiny z jiných klášterů a skitů, poutníků přibývá. Přidám se k sedmi Srbům, kteří jsou nadšení: „Bratr Čech, sláva, ani netušíš, jak máme rádi Čechy!“ 

Tím pádem v klidu dojídám chleba, protože oni mi pak rádi dají rozinky, oříšky i tubu tuňákové pasty. 

„Jsme oddíl horolezců z města Kraljevo. Chodíváme tam do stejného kostela a na Athos se snažíme dostat každoročně,“ říkají, „abychom své zájmy spojili. Lehce se projdeme po kopcích, ale hlavně to je spirituální cesta.“

V patnácti stech metrech stojí kostelík Panagia, který slouží i coby poslední útulna. Dovnitř se vejde šestnáct poutníků, ale odpoledne je nás tady padesát a všechny postele dávno obsazené.

Nevadí. Máme spacáky.

Zbývá hodina na samotný vrchol, kde čeká další kostelík a kříž. Závěrečná pasáž je už utrpení – jde se po ostrých šutrech, klouže to a bolí, v teniskách mám díry. 

Nicméně když si člověk nahoře bouchne do zvonu, je nakonec rád. Pod sebou má chuchvalce mraků, ale přesto vidí moře, v něm dlouhý prst Athosu a vlastně i celé Chalkidiki.

Všichni nahoře aspoň chvíli zpívají „Kyrie eleison“, já dám „A tos ještě neviděl Athos“, před zlatooranžovým soumrakem se sklouzneme zpátky k útulně. Je zima, vlezu do spacáku. Pozoruju, jak se všichni modlí. Parta Moldavanů zalezla dovnitř do kaple a začala zpívat, což jim vydrží až do čtyř ráno, kdy budu vstávat: síla víry je tu mimořádná.

A doma průšvih

Srbové slíbili, že mě nad ránem doprovodí až do rozlehlého skitu svaté Anny. „Budeme ti čelovkami svítit na cestu, za čtyři hodiny tam jsme. Pak už to máš posledních tisíc schodů do přístavu, kde bys v deset mohl stihnout loď.“

„A kdyby ne?“ ptám se, neboť mi končí vízum.

„Tak zůstaneš na Athosu o den dýl, on se kvůli tomu nikdo nezblázní.“ 

Což je dobré vědět, ale nakonec na loď dopajdám, v podpalubí koupím plechovku piva a zase pozoruju všechny ty promodlené stavby na pobřeží.

Nezdálo se mi to?

V Ouranoupolisu zaregistruju setrvalou existenci žen, pak nasednu do auta. Spokojeně zjistím, že jsem řídit nezapomněl, a jedu se válet na pořádnou pláž. Úplně prázdná – nechápu. Půlka října je na válení ideální.

Domů to vezmu přes vinařské vesnice v Bulharsku a přes ty české v Banátu. Když za tři dny přijíždím, mám za sebou tři a půl tisíce kilometrů bez nehody. Žena do telefonu říká, že je její parkovací místo volné, rád toho využiju. Jsem chirurgicky opatrný, ale najednou se ozve strašlivé „kchrrrr“. Zkusím couvat, jenže znovu a víc – „kchrrr“.

Zase ten sloup. 

Je třeba vyměnit celé boční dveře – Pane Bože!