A tos ještě neviděl Athos! Reportáž z mnišského státu, kam mají ženy zakázaný vstup

V dětství jsem si nehrál s angličáky.

Naši neřídili. 

Jako kluk jsem seděl v autě zhruba pětkrát do roka a v patnácti pak sice začal vášnivě stopovat, ale zároveň jsem se bohužel stal anarchistou a řízení auta považoval za podobnou zvrhlost jako dejme tomu pojídání masa.

Když jsem se nakonec vzpamatoval, překvapilo mě zjištění, že všichni kamarádi (kromě těch z médií, to bývají speciální lidé) normálně řídí. Našel jsem si ženu, dočkal se i dětí, ale řídila jedině Jana; trapas.

Když mě jednou vezla k Apolináři na vlastní porod, přihlásil jsem se do autoškoly. Snaha sice byla, ale na křižovatce mi vždycky zhasl motor, pedály se pletly, význam spojky jsem vůbec nepochopil.

Napoprvé zkouška nevyšla, ale při druhém pokusu jsem vezl instruktora po Národní třídě. Najednou se ozval výbuch a nějaký činžák vedle v Divadelní ulici se začal hroutit, což chlápka uvedlo do transu takovým způsobem, že jízdu ukončil a papíry mi schválil.

Přišel jsem domů a se špatně skrývanou hrdostí oznámil: Svezu vás na oslavu do hospody! Ženu osvítili všichni svatí (jejichž mučednické umírání budu studovat na klášterních freskách) a pustila mě sice za volant svého auta, ale s dětmi zůstala opodál. 

Její parkovací místo je vedle sloupu, já začal couvat. Snažil jsem se soustředit na spojku, zároveň točit volantem – a najednou se ozval výbuch jako v Divadelní ulici. Pravá strana Janiny hondy byla zabořená do sloupu, děcka propukla v pláč, tím to celé haslo. Škoda. Bylo mi totiž jasné, že řízení miluju, odhlédneme-li od řazení, couvání nebo parkování na omezeném prostoru.

Promodlená jízda

Uteklo pár let a lidé z Volkswagenu pojali bláznivý nápad. Nabízeli jakýsi svůj nový pěkný model na jeden týden influencerům a vzpomněli si i na mě. Ač jsem hned přiznal, že nejsem influencer a neumím řídit, tvrdili, že tohle auto zvládne každý, prý to je moc chytrý automat.

No vida, automat! 

Dal jsem tomu šanci a vyrazil na krasojízdu republikou. První den mi přidržoval volant kamarád, potom jsem to riskl sám. Nebylo třeba šlapat na spojku, neparkoval jsem ve stísněném prostoru, dokonce jsem prvně svezl člověka.

Při návštěvách u svých oblíbenců, což bývají divní lidé, jsem se stavil i ve Vyšehorkách – na faře jezuitského pátera Lízny, excentrického chartisty. Ten už dnes sice sedí po pravici Boží, ale tehdy byl v klasické formě.

– Tebe mi seslal Pán, odvez mě na Svatý Hostýn. Jeden z bratrů má pohřeb a mně vzali řidičák, přišel jsem o body.

– Já zase neumím moc řídit.

– Nevadí, dvěma hodinami cesty se snadno promodlím! 

Za pomoci Líznovy modlitby a bezpečnostního asistentu jsme funus stihli, jenomže pak jsem musel auto vrátit a následující léta jen melancholicky vzpomínal na všechny ty sladké kilometry; na onu symbiózu, já a volant. Byl to nejhezčí týden života.

Chci jet s Oldou 

S dalším podivným člověkem, hercem Oldou Kaiserem, jsem se před pěti lety procházel vyhlazovacím táborem v Treblince. Končil podzim, bylo hnusně, chodili jsme mlčky. Olda si vizualizoval někdejší plynové komory a já cítil, jak je šťastný.

Když jsme pak našli nádherně ubohou hospodu a sedli ke kamnům, vyprávěl, jaká další místa na něj působí: „Třeba Jeruzalém,“ zmínil město, které je i pro mě ze všech nejvýše. „Nebo Sinaj…“ Hm. Tak tam jsem nikdy nebyl, ale strašně moc na Mojžíšovu horu chci! „A Athos…“

Pozor, on byl i na Athosu? Olda kýval, že prý byl, ale zatímco o Jeruzalému i Sinaji hovořil podrobně, Athos rychle odbyl, zvědavost neukojil. Dodnes nevím, jestli mnišský stát navštívil skutečně, nebo jen ve snu, každopádně začal se rodit můj plán.