Harmonikový kocour. Výtvarnice využila trubici na záchod, hračky se vyrobilo přes milion kusů

Pod stromečkem jej nacházelo několik generací dětí a vyráběl se ve statisících kusů. Harmonikový kocour, jenž přišel na svět roku 1963, se stal jedním z nejznámějších děl zlínské výtvarnice Libuše Niklové a vydobyl si přední místo v dějinách českého designu 20. století. 

Dodnes je tato plastová dvaceticentimetrová hračka považována za příkladnou ukázku zvládnuté technologie i vytříbené estetiky. Přitom jen málokdo tuší, že její podstatnou komponentou je součástka určená pro splachovací nádrže toalet – ohebná, tenkostěnná trubice ve tvaru harmoniky vnukla návrhářce nápad využít ji k výrobě nápadité hračky. Z plastového komponentu se stal trup, k němuž připojila hlavu s předními tlapkami a ocásek se zadními končetinami, ručně domalovala oči a tlamičku a na nos připevnila plastové tyčinky jako fousky. Do těla ještě vložila pískátko, takže při stlačení kocour vydával pískavý tón, a hit byl na světě. 

„Niklová, která by letos oslavila devadesát let, v kocourovi dokázala vytvořit design hračky v jeho komplexnosti, což je nejvyšší meta designérů – totiž že objekt nemá být jen krásný, ale také perfektně užitný,“ říká historička umění a designu Tereza Bruthansová, autorka monografie Libuše Niklové, jež vyšla roku 2010 a dočkala se už druhého vydání.

Zlínské kořeny 

Libuše Niklová kocourovi a desítkám dalších dětských hraček zasvětila celý život. Narodila se roku 1934 ve Zlíně, kde na Státní uměleckoprůmyslové škole studovala pod vedením profesorů Luďka Havelky a Jiřího Jašky tvarování plastických hmot. Byla okouzlená možnostmi nového materiálu, jenž bral svět útokem. 

Na přelomu 40. a 50. let, kdy navštěvovala školu ve Zlíně a Uherském Hradišti, se plasty masově zaváděly do průmyslové výroby – byla to zlatá éra nového, moderního materiálu. Díky své lehkosti, pružnosti, odolnosti a snadnému zpracování začal nacházet uplatnění ve všech oborech včetně výroby hraček. Niklovou zaujala hlavně možnost téměř neomezeně určovat výsledný tvar plastových objektů a jejich barevnost. 

„Vývoj nelze zastavit. Výrobky z plastických hmot bude člověk v budoucnosti obklopen jako vzduchem a stanou se stejnou samozřejmostí. Přírodní materiály budou stále více přepychem a předmětem obdivu, plastickým hmotám však patří budoucnost,“ prohlásila návrhářka roku 1971 a později myšlenku rozvedla: „Při práci vycházím především z možností materiálu, hledám optimální technologii a souběžně řeším výrobek po stránce estetické. Mýlil by se každý, kdo by se domníval, že designér (…) si může dovolit cokoliv. Každá plastická hmota má specifické vlastnosti, které je nutné dobře znát a respektovat. Plastická hmota odpuzuje jen tehdy, je-li násilně použita a zpracována.“

Dřevo, jež se na hračky do té doby převážně používalo, se ve srovnání s plastem najednou stalo drahým. Navíc svou organickou strukturou zásadně ovlivňuje výsledný vzhled, ale i zpracování. Stejně tak nákladný se ve srovnání s novinkou čím dál více ukazoval také kov.

Libuše Niklová začala s plastem pracovat hned po nástupu do svého prvního zaměstnání v břeclavském podniku Gumotex roku 1954, kde experimentovala s novými výrobními technikami, foukáním do forem, lisováním a svařováním jednotlivých dílů. Ačkoli v závodě samostatné designérské oddělení neexistovalo, navrhla zde své první sériově vyráběné plastové hračky – menší gumové postavičky, zvířátka a panáčky představující různé profese. Zpočátku se dělaly z lisované a pěnové pryže, poté z vyfukovaného PVC a v 60. letech 20. století se z PVC odlévaly. V počátcích se ještě barvily ručně latexovými barvami. 

„Z plastu uměla Niklová vytěžit maximum,“ říká Bruthansová. „Její hračky u dětí aktivovaly všechny smysly a rozvíjely dovednosti a fantazii. Mají nadčasový design, jak díky technologické inovativnosti, tak autorčině poutavé vizuální stylizaci. Niklová byla designérkou par excellence a zároveň měla jedinečný výtvarný rukopis.“ 

Zlatá éra 

V roce 1961 přešla Niklová do podniku Fatra Napajedla poblíž svého rodného Zlína, kde se zaměřila na navrhování nafukovacích hraček. Následující dvě dekády přinesly vrchol její tvorby i zlatou éru hračkářského designu v někdejším Československu. Výtvarnice během své kariéry vytvořila více než 230 originálních hraček, které se vyráběly v mnoha barevných variantách. 

Kromě slavného kocoura, jehož se jen v letech 1963 až 1970 vyrobilo nejméně 1,2 milionu kusů, vytvořila dalších deset harmonikových zvířátek, mimo jiné lva, berana, krokodýla, tygra či lišku, ale také miminko. Niklová k nim navrhla i obal a vymyslela, že se budou prodávat rozložené na komponenty, aby si je děti mohly složit jako stavebnici. 

„Při navrhování jednotlivých zvířátek jsem brala zřetel především na to, aby dítě mělo možnost hrát si s hračkou co nejtvořivěji. Jelikož jsou to zvířátka pružná a ohebná, může dítě napodobovat plížení, protahování, mňoukání, tak jak to odpozoruje v přírodě, jako by hrálo divadlo s loutkami, na rozdíl od jiných hraček, které se pohybují buď na setrvačník, nebo klíček, kde je dítě jen pasivním pozorovatelem,“ komentovala svou tvorbu v roce 1964.

S nástupem 70. let se pustila do navrhování větších nafukovacích hraček sloužících kromě hraní i k sezení. Dobře známý je její buvol, který se začal vyrábět roku 1973 a jejž následovali další hrdinové divoké přírody – slon, nosorožec, housenka, žirafa, lev či lední medvěd. 

Vytříbený estetický cit výtvarnice nesou i další nafukovací předměty, které navrhovala v průběhu 70. let. Krásnými vzory, puntíky a geometrickými tvary ozdobila například plážové míče, které se, stejně jako sedací nafukovací hračky, v Napajedlech vyrábějí dodnes. 

„Fenomenální je, kolik návrhů vytvořila a kolik hraček se podle nich vyrábělo. O tom si dnešní designéři mohou nechat zdát. Když jsem dávala dohromady soupis jejího díla, který ani dnes není zcela úplný, nad tím množstvím jsem žasla. Navíc co návrh, to unikát,“ říká Bruthansová. 

Její hračky vynikají nejen estetickými a didaktickými kvalitami, ale byly ve své době technicky velmi pokročilé. Za své působení v napajedelské Fatře si Niklová na své konto připsala devět patentovaných vynálezů a tři národní průmyslové vzory.

Přišla například s hračkami, jejichž stavba sestávala ze dvou komor. Jedna z nich se nafukovala vzduchem, zatímco druhá vodou, a tak mohla fungovat jako zátěž. Přesto taková slepička či šašek dobře plavali a zůstávali vzpřímení i v silném větru. Podobně vyřešila konstrukci nafukovacích pískacích hraček – měly dvě svařené komory a mezi nimi pískátko. Byly určeny nejmenším dětem, jejich tvar proto maximálně zjednodušila a z dnešního pohledu vypadají nádherně minimalisticky a zcela současně. 

Jejím vlastním patentem z roku 1972 se pyšní i zmíněné sedací nafukovací hračky. Střed těla zvířete tvoří dva ploché tvarované dílce, jež se po nafouknutí celé hračky zvětší a dosáhnou tvaru sloužícího k sezení obkročmo jako na koníkovi. 

„Toto umožňuje nejenom pohodlné sedění, nýbrž i aktivní způsob hry, kdy dítě může s hračkou navíc hopsat a libovolně se pohybovat všemi směry,“ uvádí autorka v přihlášce patentu. 

Znovuobjevení 

Úspěšnou kariéru Libuše Niklové ukončilo v roce 1981 její předčasné úmrtí. Její návrhy nafukovacích hraček však zůstaly ve výrobě až do počátku 90. let. Začátkem nového tisíciletí byli její kocour a buvol zařazeni mezi ikony českého designu v knize Czech 100 Design Icons, jejíž spoluautorkou byla historička umění Bruthansová. Právě ona stála za velkou renesancí tvorby Niklové a jejím mezinárodním ohlasem. V roce 2010 nejprve připravila velkou výstavu tvorby návrhářky pro pražské Uměleckoprůmyslové museum, k níž zároveň napsala její první monografii v oceňovaném designu Zuzany Lednické. Následující rok Bruthansová vytvořila jako kurátorka retrospektivní přehlídku designérky v Muzeu dekorativních umění v pařížském Louvru, která sklidila obrovský ohlas nejen ve Francii, ale po celém světě s články v denících jako Le Figaro či The New York Times. Nafukovací buvol, slon i žirafa, které při příležitosti pařížské výstavy začala Fatra vyrábět v reedici, zazářili ve výlohách obchodního domu Galeries Lafayette a také butiku módního návrháře Paula Smithe v New Yorku. 

Po tomto úspěchu pořídily hračky české autorky do svých sbírek tak významné muzejní instituce jako newyorská MoMA, londýnské Victoria & Albert Museum a Muzeum dekorativních umění v Paříži. Staly se žádanými objekty i mezi českými a zahraničními soukromými sběrateli. 

„Výstava spolu s monografií, jejíž součástí je i soupis díla a jejíž obě vydání byla okamžitě vyprodána, rozpoutala sběratelský boom a některé původní hračky Niklové se prodávají a draží za tisíce i desetitisíce korun,“ vzpomíná Bruthansová na to, co nechtěně odstartovala před čtrnácti lety. „Je to způsobeno do jisté míry i tím, že jejich unikátní nadčasový design oslovuje nejen generaci, která s nimi vyrůstala, ale též tu současnou.“

Bruthansová proto v roce 2013 spolu s novou generací designérů Janem Čapkem, Annou a Jerrym Kozovými a grafickou designérkou Zuzanou Lednickou vytvořili pro Fatru kolekci nových nafukovacích hraček jako poctu genialitě Niklové a zároveň jako výzvu pokračovat v dlouholeté tradici. 

Dílo zlínské návrhářky je dnes nedílnou součástí publikací a výstav věnovaných designu pro děti v Česku i ve světě. Až do půlky února lze její žlutou žirafu vidět v berlínském Bröhan Museu na výstavě Design für Kinder. Na domácí půdě jsou hračky Libuše Niklové k vidění v Muzeu Napajedla, jež je domovem stálé expozice její tvorby i značky Fatra, kterou Bruthansová vytvořila v tandemu s výtvarníkem Petrem Niklem, synem autorky, a designéry Annou a Jerrym Kozovými.