Kup dva litry mlíka, osminku másla, dojdi na mandl a vstup do strany. Rozhovor s Jiřím Lábusem

Bydlíš přímo nad Ďolíčkem, stadionem Bohemky. To ti závidím.

Ty jí fandíš, jako Ivan Trojan? Představ si, že jednou volá ve čtyři ráno. Vyděšeně to vezmu a Ivan: „Ahoj, Jirko, kde jsi?“ No kde bych byl, doma chrápu! A on, že slaví vítězství Bohemky ve sportbaru tady na Moskevský, tak ať přijdu – takhle je Ivan vášnivej.

Co ty a fotbal?

Občas v neděli zapomenu, že se ve Vršovicích hraje, ale pak najednou slyším hlas z amplionu, za chvíli i řev diváků a to mi definitivně dojde, že musím na večerní představení do Ypsilonky taxíkem… Jednou jsem to riskl a počkal si na dvaadvacítku, ale fanoušci akorát vycházeli ze stadionu, to se nedalo. 

Tramvaj byla narvaná? 

Což o to. Hlavně na mě pokřikovali „Ahoj, Rumburaku!“.

To Rumburak pořád tolik funguje?

Jasně. Mezi mé velké kamarády patří choreograf a fantastický člověk Jiří Kylián, který žije v Haagu, kam za ním jezdívám. Před třemi lety jsme se procházeli u moře, nádhera, a najednou mi zvoní mobil: „Tady Tomáš Töpfer, Jirko, kde jsi?“ Tak říkám, že v Haagu, a on, že je ve Florencii. „Ubytovávám se tady v hotelu, povídáme s recepčním, je to milej pán, Antonio, a když mu řeknu, že jsem herec z České republiky, úplně se rozzáří, jak miloval naše televizní seriály, hlavně Arabelu a postavu Rumburaka! Tak jsem se pochlubil, že jsi můj spolužák z fakulty a že ti zavolám, neřekneš mu něco?“ Načež se ozvalo „Hello, I am Antonio!“ a já: „Hello, I am Rumburak.“ Zavládlo ticho a pak promluvil Tomáš: „On se rozplakal…“ Kdysi jsem myslel, že točím normální pohádkový seriál, ale Arabela mě provází celou druhou polovinou života.

Abychom to uzavřeli, na fotbal asi nechodíš.

Ne. Ale s Oldou Kaiserem jsme se kdysi věnovali boxu.

Kdy?

To mi bylo kolem třiceti. S Oldou i s Martinem Dejdarem jsme tehdy začali chodit na tréninky do Pragy a docela mě to i bavilo. O nedělích jsem občas navštěvoval mistrovské zápasy v narvané Lucerně, kde byl ring nasvícený jako v americkým filmu, přes zákaz kouření zahulíno, a když stříkala krev, z lóže kdosi zařval: „Ať žije Vítězný únor!“ Ale dnes už se sportu věnuju jen ve filmech, letos jsem natáčel dva takové. S Petrem Kolečkem komedii Kouzlo derby, kde hraju bezdomovce, co skončí ve VIP na Spartě, a s mladým režisérem Danem Pánkem příběh o handicapovaných hokejistech.

Co hraješ tam? 

Lékaře. Já už nemůžu hrát hokejistu. Ani starýho, ani mrtvýho. To je vyloučený. 

Ale energie máš evidentně spoustu. 

To kupodivu mám, na jevišti prý působím až mladistvě. Ono to bude tím, že jsem chtěl být hercem od pěti let, šel jsem si za tím, vlastně za tím jdu pořád, i takhle ve stáří. A publikum mě nenechá, abych to šolíchal. 

Zatím se v ničem nešetříš?

Skoro už nezkouším nové divadelní věci. 

Ani v domovské Ypsilonce? 

Ne, ale pořád tam hraju v devíti starých titulech.

Dárek od Kemra

Jak dlouho do Ypsilonky vlastně patříš?

Brzy to bude třiapadesát let, prožil jsem tam skoro celý život. Prvních sedm roků ještě v Liberci, potom jsme se přestěhovali do Prahy.

Je dnes v tom divadle někdo starší než ty?

Zakladatel Honza Schmid umřel teď v červnu, Jana Synková je nemocná a nehraje, ale ano, Mirku Kořínkovi je přes osmdesát… Řeknu ti kuriozitu: roku 1972 jsem tam začal zkoušet pořad Vánoční večery na přidanou a tohle představení hrajeme dodnes! V první půlce osmažíme kapra, ve druhé zpíváme starou a nádhernou vánoční mši, mám to rád. Vzpomínám, jak jsme tam pozvali coby hosta Josefa Kemra, který nejdřív krásně vyprávěl a pak naši mši doprovázel na violu. Bylo třiadvacátého prosince, takže se všichni rozprchli domů, ale pan Kemr seděl u baru, zhruba dva roky před jeho smrtí…