Kup dva litry mlíka, osminku másla, dojdi na mandl a vstup do strany. Rozhovor s Jiřím Lábusem

Bydlíš přímo nad Ďolíčkem, stadionem Bohemky. To ti závidím.

Ty jí fandíš, jako Ivan Trojan? Představ si, že jednou volá ve čtyři ráno. Vyděšeně to vezmu a Ivan: „Ahoj, Jirko, kde jsi?“ No kde bych byl, doma chrápu! A on, že slaví vítězství Bohemky ve sportbaru tady na Moskevský, tak ať přijdu – takhle je Ivan vášnivej.

Co ty a fotbal?

Občas v neděli zapomenu, že se ve Vršovicích hraje, ale pak najednou slyším hlas z amplionu, za chvíli i řev diváků a to mi definitivně dojde, že musím na večerní představení do Ypsilonky taxíkem… Jednou jsem to riskl a počkal si na dvaadvacítku, ale fanoušci akorát vycházeli ze stadionu, to se nedalo. 

Tramvaj byla narvaná? 

Což o to. Hlavně na mě pokřikovali „Ahoj, Rumburaku!“.

To Rumburak pořád tolik funguje?

Jasně. Mezi mé velké kamarády patří choreograf a fantastický člověk Jiří Kylián, který žije v Haagu, kam za ním jezdívám. Před třemi lety jsme se procházeli u moře, nádhera, a najednou mi zvoní mobil: „Tady Tomáš Töpfer, Jirko, kde jsi?“ Tak říkám, že v Haagu, a on, že je ve Florencii. „Ubytovávám se tady v hotelu, povídáme s recepčním, je to milej pán, Antonio, a když mu řeknu, že jsem herec z České republiky, úplně se rozzáří, jak miloval naše televizní seriály, hlavně Arabelu a postavu Rumburaka! Tak jsem se pochlubil, že jsi můj spolužák z fakulty a že ti zavolám, neřekneš mu něco?“ Načež se ozvalo „Hello, I am Antonio!“ a já: „Hello, I am Rumburak.“ Zavládlo ticho a pak promluvil Tomáš: „On se rozplakal…“ Kdysi jsem myslel, že točím normální pohádkový seriál, ale Arabela mě provází celou druhou polovinou života.

Abychom to uzavřeli, na fotbal asi nechodíš.

Ne. Ale s Oldou Kaiserem jsme se kdysi věnovali boxu.

Kdy?

To mi bylo kolem třiceti. S Oldou i s Martinem Dejdarem jsme tehdy začali chodit na tréninky do Pragy a docela mě to i bavilo. O nedělích jsem občas navštěvoval mistrovské zápasy v narvané Lucerně, kde byl ring nasvícený jako v americkým filmu, přes zákaz kouření zahulíno, a když stříkala krev, z lóže kdosi zařval: „Ať žije Vítězný únor!“ Ale dnes už se sportu věnuju jen ve filmech, letos jsem natáčel dva takové. S Petrem Kolečkem komedii Kouzlo derby, kde hraju bezdomovce, co skončí ve VIP na Spartě, a s mladým režisérem Danem Pánkem příběh o handicapovaných hokejistech.

Co hraješ tam? 

Lékaře. Já už nemůžu hrát hokejistu. Ani starýho, ani mrtvýho. To je vyloučený. 

Ale energie máš evidentně spoustu. 

To kupodivu mám, na jevišti prý působím až mladistvě. Ono to bude tím, že jsem chtěl být hercem od pěti let, šel jsem si za tím, vlastně za tím jdu pořád, i takhle ve stáří. A publikum mě nenechá, abych to šolíchal. 

Zatím se v ničem nešetříš?

Skoro už nezkouším nové divadelní věci. 

Ani v domovské Ypsilonce? 

Ne, ale pořád tam hraju v devíti starých titulech.

Dárek od Kemra

Jak dlouho do Ypsilonky vlastně patříš?

Brzy to bude třiapadesát let, prožil jsem tam skoro celý život. Prvních sedm roků ještě v Liberci, potom jsme se přestěhovali do Prahy.

Je dnes v tom divadle někdo starší než ty?

Zakladatel Honza Schmid umřel teď v červnu, Jana Synková je nemocná a nehraje (Jana Synková zemřela 28. 12. 2024 – pozn. red.), ale ano, Mirku Kořínkovi je přes osmdesát… Řeknu ti kuriozitu: roku 1972 jsem tam začal zkoušet pořad Vánoční večery na přidanou a tohle představení hrajeme dodnes! V první půlce osmažíme kapra, ve druhé zpíváme starou a nádhernou vánoční mši, mám to rád. Vzpomínám, jak jsme tam pozvali coby hosta Josefa Kemra, který nejdřív krásně vyprávěl a pak naši mši doprovázel na violu. Bylo třiadvacátého prosince, takže se všichni rozprchli domů, ale pan Kemr seděl u baru, zhruba dva roky před jeho smrtí… 

… mrknu se, kdy zemřel – 15. ledna 1995. 

Takže v devadesátém druhém. Nakonec jsme tam zůstali sami s barmankou a Kemr říká: „Ještě si dám jeden bonbonek“ – a bonbonek byla becherovka. Dal jsem si taky něco, on začal vzpomínat na svoji éru, na slavné kolegy a tohle já strašně rád a okouzleně poslouchal. Kemr se občas podíval na hodinky a říká „Ježiš, bude půlnoc a já musím ráno k Vaňhovi pro rybu!“. Ale pak zase povídal dál, a když odešla barmanka, skončili jsme u mě v šatně, kde jsem nalejval whisky do tří ráno. Kemr každou půlhodinu opakoval, že musí k Vaňhovi pro rybu, dodnes nevím, jestli a kdy pro ni dorazil, ale pro mě bylo to jeho vyprávění jedním z nejkrásnějších vánočních dárků, co jsem kdy dostal.

Kde Kemr bydlel?

V Nerudovce.

Tak to měl domů dvacet minut přes most.

Čímž jsi mi připomněl, jak koncem června 1968 umřel Zdeněk Štěpánek, to byla neuvěřitelná smrt.

Ty si fakt ta data takhle pamatuješ?

Některá jo. Štěpánek četl ve Viole Starý zákon, pak kráčel krásným večerem pěšky domů přes Karlův most, bydlel v Míšeňské, kde stála na kraji ulice hospoda, dal si pivo, pak přišel domů a tam se složil k zemi. Přečetl bibli, napil se piva, umřel. To je, viď?

Úžasnou smrt měl třeba Milan Lasica – při děkovačce.

No ježiš! Milan v Ypsilonce režíroval Hlavu medúzy, kterou hrajeme dodnes, dvacet devět let, přijď se podívat. 

Za tu jsi dostal Thalii, ne?

Dokonce, ale hlavně jsme se s Lasicou velmi spřátelili. Pořád mám nad postelí plakát na tuhle hru, na který po premiéře fixem napsal: Milému Jirkovi, ako spomienku na prekrásne chvíle na skúškach i v krčmách, Milan Lasica.

Fascinující smrt měl Jan Tříska. 

Jeho pád z Karlova mostu je pro mě dodnes záhadou.  

Myslíš, že spadnout nechtěl?

Připadalo by mi to zvláštní, protože byl strašně zodpovědnej, a že by něco takového udělal pár dní před natáčením, to je proti jeho přirozenosti… Jak jsi řekl jméno Tříska, něco jsi mi připomněl: já mezi spoustou srágor točil taky pár hezkých filmů, z toho hned tři s paní Věrou Plívovou, která teď v říjnu ve svých devadesáti umřela. Jeden z nich byl film Jak se točí Rozmarýny…

… a Tříska tam hrál?

Jo, kameramana. Vzpomínám, jak jsme v srpnu 1977 točili u Nového Boru, Tříska měl poslední filmovací den, bylo slunečno, nakonec přinesl na plac bednu vodky a bednu červeného vína. Já se ptal proč, že ještě budou postsynchrony, ale on jen mávl rukou, sedli jsme si, popíjeli, krása. O pár dnů později jsem začal zkoušet v Liberci novou hru – a najednou mi volají: „Stala se nepříjemná věc, pan Tříska nám emigroval…“ Scény s ním bylo třeba přetočit, jinak by film nepustili ven: „Takže kameramana bude nově hrát pan Krampol.“ Nicméně jestli ten film někdy uvidíš, všimni si; jedna scéna s Třískou tam nakonec zůstala.

A přes Třísku jsi poznal Havla? 

Havla jinak, trošku dřív. Ještě před vojnou jsem v Ypsilonce zkoušel krásnou inscenaci Dvanáct křesel, režíroval to Evald Schorm. Na podzim 1973 byla v Liberci premiéra, kde se objevili Havel, Kubišová a Landovský – tehdejší divadelní ředitel Oldřich Augusta z toho byl tak vyděšenej, že celou premiéru strávil v kotelně, jen aby se s nimi nepotkal… No a když skončilo představení, tak moje kolegyně a kamarádka Marie Durnová řekla, že ti tři odjeli na Jedlovou, což bylo sídlo architektů, například Hubáčka, který dokončoval vysílač na Ještědu. 

Ta Jedlová byla od divadla kousek, ne?

Taky jsme za nimi vyrazili a já konečně osobně poznal živého Havla, Landovského, Kubišovou, byl z toho fantastický večírek. A o půl roku později jsme s Marií v jejím fiátku jeli na Hrádeček, kde byli jen Václav s Olgou, hořel krb, pouštěla se hudba z filmu Butch Cassidy a Sundance Kid, potom zavoněly bifteky… Druhý den se matka ptala „Kdes byl?“ a já na to, že jsem zažil úžasnej večer s Václavem Havlem, „co napsal divadelní hry, který se teď nesmí hrát, a má nádhernou chalupu…“. Pak naše přátelství pokračovalo, ale to si nechám ve svém srdci.

Dávno vím od Oldy Kaisera, jak vám Havel fandil.

Já o tom fakt nechci mluvit, nemám rád chlubení. (Tak to řekněme za Jirku. Známá je třeba historka o tom, jak ho i s Oldřichem Kaiserem představoval Václav Havel na recepci zcela konsternovanému španělskému princi Felipemu: „Až skončím s prezidentováním, začneme společně jezdit v malém autobusu s kabaretem. Tihle dva,“ ukázal na Jirku s Oldou, „budou zpívat kuplety, já povyprávím historky ze života a tady manželka zatančí u tyče…“)

Bezpečně vím i to, že vás s Oldou zbožňoval Miloš Forman. 

Do Ameriky jsme mu vozili zásoby dílů Rodinky Tlučhořových, Kouzelníků nebo Ruských rulet a on říkal: „Kluci, vy žít v Americe, tak jste miliardáři.“ Ale to tam taky nepiš, prosím tě.

Musím, promiň. Nahrál jsi mi na následující otázku:  Dostal jsi někdy pořádnou hereckou nabídku ze zahraničí? 

Opravdu pořádnou jen jednou, a to před třiceti lety, když šla do kin Amerika. V předpremiéře ji viděl hollywoodský producent, který za mnou po představení v Ypsilonce přišel s překladatelkou, že prý nabízí roli za strašně peněz, snad za milion korun. Mělo se natáčet hned v tom létě 1994, ale já po chvilce přemýšlení řekl: „Nou.“ Když se chlap zeptal proč, vysvětlil jsem, že chci strávit léto na chalupě, a takhle protažený ksicht jsem v životě nezažil. 

To byl skutečný důvod? 

Byl, ale hlavně neumím anglicky. 

A nemrzelo tě to trochu?

Mě nemrzí nikdy nic. Navíc jsem, člověče, vůbec neměl ctižádost hrát v zahraničních filmech, mě to nelákalo, na herce mám zvláštní povahu. O nic jsem nikdy neusiloval. Ano, v životě jsem dostal spoustu hezkých rolí, ale ty mi připravil osud – a měl jsem štěstí na lidi okolo sebe. 

Jirko, tebe zavřeli?

Jak dlouho bydlíš tady ve Vršovicích?

Osmatřicet let a jsem spokojenej, například tramvaj mám hned u domu a dvaadvacítka mě za čtvrt hodiny odveze až do Ypsilonky… Ale první část života jsem bydlel na Vinohradech.

A jaká je tvoje nejstarší vzpomínka?

Když ve třiapadesátém umřeli Stalin a Gottwald, v rádiu furt hrála smutná hudba. Víš, já byl odjakživa vášnivým posluchačem rozhlasu – první televizi jsme si pořídili až v mých osmnácti. Občas jsme chodili k sousedům na Tři chlapy v chalupě, na to jsme koukali jak diví, ale miloval jsem hlavně rozhlas a chtěl se stát rozhlasovým hercem. Na Staroměstském náměstí byla prodejna divadelní literatury, kde mi naši občas koupili nějakou hru pro loutky, a já sice loutkové divadlo měl, ale spíš než hrát mě bavilo číst. Vzal jsem hrnec, mluvil do něj, měnil jsem hlasy, matka mě musela poslouchat. Po hodině jí to obvykle lezlo na nervy a prosila: „Tak si běž hrát taky s něčím jiným, Jiříčku…“

Jakou ona měla profesi?

Zdravotní sestra, ale za mého dětství byla dlouho doma se mnou a s o dva roky mladším bráchou. Žili jsme z platu našeho otce – architekta.

Vzpomeneš si, kdo byli v dětství tví idolové? 

Samozřejmě herci. Když se matka vrátila do práce, dělala sestru v Národním divadle, a tak mi sehnala třeba podepsanou fotku Zdeňka Štěpánka, to bylo něco! A na to, abych miloval Karla Högera, jsem ho ani nepotřeboval vidět; na to stačil ten jeho hlas z rádia. Naopak na Janu Brejchovou se krásně koukalo, to byla podle mě jediná opravdová česká filmová hvězda… 

Brala tě máma do Národního?

Volňásky občas dostávala. Třeba Romeo a Julie v obsazení s Třískou a Tomášovou, kde hrála Olga Scheinpflugová chůvu, to byla nádhera. Nicméně ještě silnější euforii jsem prožil ve svých patnácti při první návštěvě Činoherního klubu. Nějakou náhodou jsem sehnal lístek k stání na premiéru komedie Pension pro svobodné pány, kde hráli Abrhám, Jirásková nebo Pucholt. Tehdy poprvé jsem přišel do divadla, které nemělo oponu, a zdálo se mi, že jsem skoro na jevišti. Po dvou hodinách nabitých gagy jsem šel v tom červnovém večeru ulicí Ve Smečkách směrem k nám domů, do Bělehradské, a sliboval si, že prostě musím být hercem… A teď mi došlo, kdo byl mým idolem, vzorem, ale potom naštěstí i kamarádem: Josef Somr.

Jak jste se seznámili?

V osmnácti jsem za ním přišel jakožto stydlivý maturant a úplný cucák s prosbou o podpis, protože mi učarovalo, jak v tom Činoheráku hraje. Oslovil jsem ho po posledním představení sezony v červnu 1968, to si pamatuju – vlastně to bylo tentýž večer, kdy umřel Štěpánek. Na pokladně jsem řekl: „Prosím vás, můžete mi zavolat pana Somra?“ Pokladní přikývla, „Pepíku!“, on přišel a já: „Dobrý den, jmenuju se Jiří Lábus a chci vám říct, že strašně obdivuju vaše herectví.“ Somr mávl rukou, „ale prosím vás“ a já: „Víte, udělal jsem zkoušky na DAMU a teď od října tam půjdu. Zatím chodím do divadelního kroužku, příští týden budeme mít rozlučku u nás v bytě tady kousek v Bělehradské, nechtěl byste se stavit?“ A on řekl, že jo: „Přijďte si sem pro mě po konci zkoušky v sedm večer.“ Strašně mi tlouklo srdce a doma jsem hlásil, že k nám přijde nejlepší český herec. Naši se ptali kdo: „Somr!“ A oni, že ho neznají. „Ale znáte – v Ostře sledovaných vlacích hrál toho Hubičku, co razítkuje prdel.“ A matka: „Ten je dobrej a tvůj děda byl taky přednosta stanice, tak ať přijde!“ 

Povedl se pak ten večer?

Sešlo se nás z našeho divadelního kroužku šest a já šel s Jaruš Hanušovou pro toho Somra. Ještě předtím jsme na magnetofon Sonet Duo natočili jeden obraz z Pinterovy hry Narozeniny, kterou hrál v Činoheráku, že mu to pak pustíme. V sedm hodin vyšel Somr před divadlo v džínách a bílé východoněmecké košili. Po boku měl velkou herečku Jiřinu Třebickou, která říkala „Pepo, vrať se brzy!“, u čehož se rozmáchla, tu košili mu propálila cigaretou a my mohli vyrazit k nám. Matka měla přichystané chlebíčky, otevřeli jsme víno, pustili tu naši nahrávku, Somr se smál, večírek skončili až o půlnoci a stali se z nás kamarádi. Upřímně řečeno, kdyby mi dnes řekl neznámej kluk, že má partu a ať mezi ně zajdu, dost bych se rozmýšlel. 

Ale sympaťákovi bys nakonec vyhověl.

Asi jo. Při vzpomínce na Somra a na to, jak byl vstřícnej… Později, v půlce osmdesátek, jsem s ním po představení v Činoherním klubu dlouze seděl na baru. Doma jsme měli rozbitý telefon, mí rodiče ráno odjížděli na chalupu, a tak když Somr řekl, že přivezl z Moravy výbornou tlačenku i slivovici a ať k němu ještě zajdu na šláftruňk, kývl jsem, že rád, ale: „Musíme taxíkem a stavit se i u nás, rodiče ráno odjíždějí a jsou dost starostliví. Jen se jim ohlásím a hned pojedeme k tobě do Moravský.“ Čtvrt na dvě ráno, nic nejezdilo, až pak najednou zastavilo policejní auto: „Pánové, kam byste chtěli?“ A my: „Vezmete nás na Bělehradskou a potom do Moravský?“ Kývli, já doma vyběhl nahoru, houkl na matku, že ještě někam jedu a nevím, v kolik přijdu: „Ale vy ráno v klidu vyrazte!“ Od Somra jsem se vrátil dopoledne připrdlej, otevřu dveře a na stole je dopis: „Jirko, ty jsi neodjel taxíkem, já koukala z okna. Tebe odvážel vůz VB, co jsi provedl? Vždyť se do politiky nepleteš! Odjíždíme s těžkou hlavou, honem pošli telegram.“

Přeruším tě: byli vaši hodně vtipní?

Vůbec, vždycky šlo o kouzlo nechtěného. Třeba roku 1977, když mě ten ředitel Augusta nutil, abych vstoupil do KSČ, jsem přijel naštvanej z Liberce do Prahy a matka se ptala, co jsem mu odpověděl. „Ať na to zapomene…“ Chytla se za hlavu: „Táto, on je blázen, teď už si nezafilmuje!“ A ráno jsem měl od matky na nočním stolku vzkaz: „Jirko, kup dva litry mlíka, osminku másla, dojdi na mandl a vstup do strany.“

Tak teď zas pokračuj. Telegram jsi poslal? 

Nakonec jo, i když byl svátek, devátý květen, a jediná otevřená pošta v Jindřišské. Nějak jsem nevěděl, co napsat. „VUZ VB ME NABRAL Z OCHOTY“ mi připadalo blbý, tak jsem na chalupu do Volyně poslal jenom „VSE V PORADKU, JIRKA“. A naši byli za pár hodin zpátky – mysleli, že nemůžu vzkázat víc, protože jsem zavřenej. 

Jak jsi vnímal ten večer, kdy k vám do Ypsilonky přišla zazpívat zakázaná Marta Kubišová?

Neuvěřitelné – slouží ke cti Jana Schmida, že si v říjnu 1989 troufl. Rozneslo se, že do pořadu Večery pod lampou přijde Kubišová, tak bylo narvané divadlo, kterému jsme řekli, že dnešního hosta ani nemusíme představovat. Nastudovanou měla jedinou písničku, Pan, jméno mé, mám už renomé, Eben doprovázel na piano, Jiráň na flétnu, aplaus obrovskej, takže to musela zazpívat třikrát a po konci říkala Schmidovi: „Z toho budete mít, pane řediteli, nepříjemnost.“ On krčil rameny, že to nějak dopadne, a o pár dnů později jsme vyrazili na divadelní festival do Barcelony, což byl krásnej zájezd. Po návratu si Schmida kvůli Kubišové pozvali na městský výbor strany, kde na něj nějakej vopruz řval, že to byl poslední zájezd Ypsilonky, protože co jsme si to dovolili?!, jenže pak přišel listopad a v prosinci jsme už jeli na zájezd do Finska. No a ten bolševik, ten se stal brzy ředitelem velkého vydavatelství časopisů a na akcích s celebritami popíjel šampaňské. Ale počkej!

Na co?

O Kubišové se ví, ale pak mám další podobný zážitek. Ještě asi o dva roky dřív přišla do Večerů pod lampou herečka Ella Šárková, která bydlela vedle v Ostrovní ulici. Už jí bylo přes osmdesát, ale prvorepublikově napudrovaná peroxidová blondýna, lokny i augenráfky a bylo to zajímavý. V první půlce vyprávěla o Voskovcovi s Werichem, jak hrála ve filmu Pudr a benzin, ale ve druhé půlce přišla řeč na Vlastu Buriana a ona: „Víte, já s ním pak jezdila estrády, to už byl moc špatnej na nohy. Vždycky seděl v zákulisí na židličce, na svůj výstup se vymrštil, ale pak si chudáček zase musel sednout, protože měl Bürgerovu nemoc. A když se jednou jeho stav prudce zhoršil, tak jsme zavolali sanitku, která ale přijela až za pět hodin, takže komunisti zabili Vlastu Buriana. Proto prosím, aby celé divadlo vstalo a drželo minutu ticha při vzpomínce na to, jak mu ublížili…“ A celý divadlo vstalo! Kvůli Elle Šárkové málem skončila Ypsilonka, ale naštěstí tam toho večera nebyl žádný cenzorní dozor.

Co jsi dělal přesně 17. listopadu?

Hráli jsme. Teda nejdřív jsem byl na Albertově, kde měli studenti projevy, pak se šlo průvodem na Vyšehrad k Máchově hrobu, ale to už jsme s Bartoškou museli do svých divadel. Taxík nás vzal na Zábradlí a do Ypsilonky, která ten večer měla na programu Kafkovu Ameriku, a už v první části jsme se dovídali, co se kousek od nás na Národní třídě děje. Já hrál policajta a ve druhé půlce měl dlouhou pauzu, tak jsem rychle vylezl na ulici, na sobě uniformu, u pasu obušek. Naší Spálenou ulicí běželi zkrvavení studenti a jeden křikl: „I vy, pane Lábus? Že se nestydíte!“ Načež letěl dál, a tak už neslyšel moje: „Ale já jen hraju…“  

Kam jsme to podle tebe dopracovali po pětatřiceti letech? 

Tahle doba je složitá a jednodušší jen tak nebude.

Myslíš?

Jo, jsem hroznej pesimista, proto dělám zábavný pořady; abych si život trochu ulehčil. Ale stejně bych všem nadávajícím lidem přál, aby se komunismus na chviličku vrátil, protože paměť bývá vrtkavá. Nejspíš by si uvědomili, kolik komunisti způsobili tragédií, co zničili životů – neboli já jsem pořád strašně rád, že se roku 1989 dočkali například mí rodiče.

Máš v genech dlouhověkost?

Nevím. Matce sice celý život fungovala jenom jedna ledvina, ale dožila se dvaaosmdesáti a otec osmdesáti sedmi. Já se zatím cítím dobře, ale víš, co je hrozný? Občas jedu tramvají a říkám si ježiš, není tohle ten a ten můj známej? A až po chvilce mi dojde, že je ten můj kamarád vlastně mrtvej… Spousta lidí, které jsem měl rád, mě opustila, ale já se na druhou stranu vždycky obklopoval i o hodně mladšími přáteli, takže to je vlastně pořád dobrý. A pokud jde například o můj pohřeb, tak ten mám docela vymyšlenej. 

Kdy to bude?

Jedna moje vršovická známá tvrdí, že až mi bude sto jedna, zajdu do své oblíbené mexické restaurace v Americké ulici, objednám milovaný mezcal, sesunu se k zemi, a když barman řekne „Jirko, tady to je“, bude po mně, poslední mezcal už nevypiju… To ale nevím. Spíš jsem chtěl říct, že francouzský herec Gérard Philipe byl, jak známo, pochovaný v nádherném kostýmu dona Roderiga z tragédie Cid. Proto jsem dlouho přemýšlel, v čem významném bych mohl být pochovaný já, a nakonec jsem si řekl, že to musí být Jů, kterého mluvím čtyřiačtyřicet let. Dají mě do rakve v zeleným plyši s dlouhým frňákem, a až bude rakev zajíždět, začne hrát znělka z pořadu Možná přijde i kouzelník. „Tak my už jdeme do finále a za všechno vážně dík – zas přijdem a možná i kouzelník, kdo tu byl jednou, příště se vrátí…“ Teď ta rakev pojde zpátky, „… s naší partou rozehranou…“ a zase zajede, „… na shledanou!“.

Jestli ti televizní kostymérky ten kožich věnují.

Na pohřeb snad musí.

Smích přes slzy

Vzpomeneš si na nějaké Vánoce, které byly v tvém životě výjimečné?

Dobře poslouchej tuhle historku, kterou rád vyprávím v představení Vánoční večery na přidanou. My máme chatu na Cholupickém vrchu, což je vlastně jižní okraj Prahy, a tam táta vždycky na Štědrý den dopoledne odjel, protože měl domluvu s myslivcem, že si může uříznout strom – nechal mu tam nějaké peníze, a když se zas vrátil domů na Bělehradskou, krásně to zavonělo jehličím. Jednou takhle v poledne přijel a říká matce: „Ančí, já nějak nevím, jestli jsem tu chatu zamknul.“ Venku sněžilo a matka povídá: „Prosím tě, kdo by tam teď chodil?“ Jenomže já to jako dítě zaslechl a rozhodl se, že takhle teda ne, tak to nenechám! Cholupický vrch jsem miloval, vždycky si tam vyhrál, měl jsem tam kamarády ve svém věku. Věděl jsem, že ve špajzu visí náhradní klíče od chaty, a když naši začali připravovat Vánoce, vzal jsem si je, oblékl bundičku a nepozorovaně vyrazil z bytu. Pak jsem šel, šel a z Tylova náměstí šestnáctkou na Palačák, byla docela zima. Do Braníku jezdila sedmnáctka, ale objevila se až za půl hodiny, lidi uvnitř na mě čuměli, tak si říkám, co na mě, bábo, tak čumíš?, pomalu se začínalo smrákat… 

Nemůžeš to zkrátit?

Počkej. V Braníku jsem vystoupil z tramvaje a autobus mi frnknul těsně před nosem, ale vydržel jsem a za tři čtvrtě hodiny jel další – byl tam akorát šofér a jedna paní.

Aha.

Konečně jsem přijel na Cholupický vrch a říkal si, že teď ještě musím přes pole, byla tma, led, uklouzl jsem a vyválel se ve sněhu, ale po dvaceti minutách cesty konečně přicházím k chatě; třásl jsem se, srdce bušilo – a branka byla zamčená. Napadlo mě, jestli zloději nepřelezli plot, tak jsem přiběhl přímo k chatě, která byla zamčená taky, a já si oddychl. 

Díkybohu.

Pečlivě jsem zamkl branku a přes pole šel zpátky na autobus, který přijel až za hodinu a už v něm nebyl snad ani ten šofér. Pak zase sedmnáctkou na Palačák, šestnáctkou na Tylák, zkřehlej jsem přiběhl domů a zazvonil. Naši se překřikovali, kde že jsem byl, matka plakala, jak prý volali policii, já řekl, že jsem se byl podívat na chatě, jestli to tam náhodou někdo nevykradl, a v tu chvíli začal smích přes slzy: „Jiříčku, tak ty žiješ!“ No a každé další Vánoce jsme pak už vždycky vzpomínali na tuhle historku.

Je překrásná, fakt dojemná. Kolik ti bylo?

Přesně na tohle se nakonec v divadle zeptá kolega Jiráň. Já řeknu „Dva roky“ a divadlo vybuchne smíchy.

Takže ty sis to vymyslel?

Trochu jsem tě nachytal.

No dobře, ale jak jsi na takovou historku přišel?

Mám až obludnou fantazii, ale víš ty co? Nezajdeme ještě do Americký na ten mezcal, že bych tě pozval? Je tam bezvadnej a chytrej barman, budeš nadšenej. Jmenuje se Honza a vím, že odebírá Reportéra!