Proč americká cla? Trump je chtěl už v osmdesátých letech

Myslí to Donald Trump se cly vážně? Skutečně je zavede, nebo půjde jen o jakousi vyjednávací taktiku? Tuto otázku řešili mnozí už před americkými prezidentskými volbami.

Již koncem listopadu vítěz prezidentských voleb Trump všem připomněl, proč se mu přezdívá „pan Clo“. Přes sociální sítě totiž vzkázal největším obchodním partnerům v severoamerické bezcelní unii – Kanadě a Mexiku –, že první den ve funkci podepíše pětadvacetiprocentní cla na veškeré zboží, pokud na hranicích nezadrží všechny nelegální migranty a zásilky fentanylu, což je nebezpečná droga dopadající silně na některé regiony i společenské skupiny v USA.

Pro českou ekonomiku, zaměřenou na export průmyslového zboží, by mohla americká cla znamenat vážné potíže. Přímý vývoz zboží do Spojených států sice tvoří jen zlomek českého zahraničního obchodu, nepřímé dopady prostřednictvím evropských obchodních partnerů by však byly pro domácí průmysl významné.

Ale vezměme to popořádku.

Zdražování

Cla jsou v podstatě jen jinak pojmenovaná daň placená ze zboží při jeho pohybu přes hranice. Ačkoli některé země je vybírají i při exportu, daleko častější jsou při dovozu. V historii plnila panovníkovu pokladnu už v Mezopotámii, během válek zachraňovala státní finance ve starověkém Řecku i Římě. Klíčovou roli hrála při vzniku Spojených států i předválečného Československa. V obou případech pomáhala nově vzniklým státům finančně přežít a chránit vznikající domácí podniky před zahraniční konkurencí. V moderní době se cla stala do značné míry politickým nástrojem, často využívaným i zneužívaným v mezinárodních konfliktech.

Význam cel v čase výrazně klesal, jakmile se státy naučily vybírat daně efektivněji a z jiných zdrojů. S vysokými cly jsou totiž spojené značné přímé i skryté náklady. Prodražují domácí spotřebu a výrobu, ale také narušují mezinárodní dělbu práce založenou na komparativních výhodách plynoucích z logického pravidla: každá země by měla vyrábět to, co dokáže dělat nejefektivněji. České republice se například v posledních desetiletích mimořádně dařilo ve výrobě součástek pro auta spíš než v šití oděvů, zatímco Spojeným státům patří vedení v rozvoji moderních technologií a služeb. 

Vysoká cla výhodné toky zboží mezi zeměmi narušují a snižují celkový užitek. Spotřebitelé a firmy závislé na dovážených součástkách trpí vyššími cenami a omezeným výběrem, což snižuje prosperitu celé země.

Cla sice dokážou ochránit některá odvětví před zahraniční konkurencí, ale často jde o politicky motivovaný výběr a záchranu ztrátových byznysů. Zastánci cel zdůrazňují případy, kdy jejich zavedení může dávat smysl. Jde především o ochranu nově vznikajících odvětví před zahraniční konkurencí nebo o strategické zájmy země. Pochopitelná je i obrana před nekalými praktikami, kdy některé země podporují své exportní šampiony a blokují přístup konkurence na trh.

Problém však je, že jen málokdy jde o jednoznačný příběh o hrdinech a bídácích. Například v letitém sporu mezi evropským Airbusem a americkým Boeingem se Evropa a Spojené státy navzájem obviňovaly z nefér podpory pro své výrobce letadel. Spor vedl k vyčerpávající obchodní válce a uvalení řady odvetných cel, aby nakonec po téměř sedmnácti letech skončil v roce 2021 smírem.

Nebo vezměme Čínu. Dokud evropské a americké automobilky v Číně vydělávaly obrovské peníze a měly jasný technologický náskok, nikdo příliš neřešil masivní státní podporu čínským podnikům ani povinný transfer výrobních technologií. Západní náskok se však u nové generace elektroaut z velké části vypařil. Mají proto američtí a evropští zákazníci začít platit za čínská elektroauta prostřednictvím cel víc, aby ochránili domácí průmysl?

Průmysl zpět do USA

Nastupující americký prezident se netají tím, že cílem avizovaných vysokých cel je přinutit výrobce k přesunu továren do Spojených států a snížení schodků zahraničního obchodu s největšími partnery. Obecně platí, že Donald Trump v mnoha ohledech neprezentuje nějakou souvislou konzistentní politiku. Na druhé straně existuje pár postojů, které projevuje dlouhodobě. A mezi ně patří právě podpora cel a ochranářských opatření.

Již v roce 1987, kdy jako newyorský developer zvažoval vstup do politiky, zaplatil celostránkové inzeráty v novinách, v nichž kritizoval americké politiky za upřednostňování zájmů spojenců na úkor domácí ekonomiky. Jeho tehdejším terčem bylo především prosperující Japonsko, obranný deštník poskytovaný Spojenými státy a výrazný přebytek v obchodu s Amerikou. „Po desetiletí Japonsko a další země zneužívají Spojené státy,“ psal tehdy Donald Trump v otevřeném dopise. V následujících letech se k tématu několikrát vrátil, byť se hlavní soupeř změnil: nyní je to hlavně Čína.

Mezi finančníky i analytiky, často soustředěnými kolem Wall Street, často vládne názor, že to se cly nebude tak horké. Anna Rosenberg, která v největším evropském správci majetku, skupině Amundi, vede tým analytiků zkoumajících politická rizika, v rozhovoru s Reportérem několik měsíců před volbami odhadla, že s vítězným Trumpem ve světě zhoustne atmosféra, protože začne používat dovozní cla jako vyjednávací nástroj. Spojenci v Asii by podle ní například nemuseli čelit novým poplatkům, pokud by zůstali na straně USA proti Číně. „A pokud by cla začala negativně ovlivňovat americkou ekonomiku, mohl by je zase snížit,“ odhadovala Anna Rosenberg s tím, že američtí spojenci se budou s Trumpem cítit daleko méně bezpečně.

Cla ovšem nejsou něčím, co by v USA razil pouze Donald Trump. Architektem zahraniční obchodní politiky v jeho první administrativě byl nyní sedmasedmdesátiletý Robert Lighthizer, který své upřímně protekcionistické názory vysvětloval v knize No Trade Is Free (Žádný obchod není zadarmo). Na konci listopadu, těsně před uzávěrkou prosincového vydání Reportéra, kdy vznikal tento text, nebylo jasné, zda, případně jakou funkci Lighthizer, původně právník a lobbista amerických ocelářů, získá. Zdálo se, že Trump svůj ekonomický tým záměrně namixoval, na ministra financí nominoval miliardáře Scotta Besenta, jenž není nadšeným zastáncem cel za všech okolností, ministrem obchodu by se měl stát další miliardář, Howard Lutnick. Naopak úřad vlivného zmocněnce pro obchod, což byla právě Lighthizerova funkce v letech 2017 až 2021, by měl nyní obsadit jeho někdejší spolupracovník Jamieson Greer. I proto je pohled na důvody, proč Lighthizer prosazuje cla, stále relevantní, v jeho knize se navíc zrcadlí do značné míry i postoje části americké veřejnosti.

Pohled Roberta Lighthizera na mezinárodní obchod formovalo dětství v průmyslovém městečku Ashtabula v Ohiu. Přes přístav na břehu Erijského jezera putovalo uhlí a rudy do nedalekých pittsburských oceláren. Lighthizer líčí, jak technologické změny a údajné chyby demokratických i republikánských vlád umožnily masivní dovozy oceli, autodílů i hotových aut a jak se jeho rodné městečko začalo v sedmdesátých a osmdesátých letech propadat do chudoby. Dobře placená místa v průmyslu mizela, třetina obyvatel nyní údajně žije v chudobě a jen desetina má vyšší vzdělání.

Dřívější bašta těžkého průmyslu se stala symbolem útlumu a vylidňování. Celé oblasti na severovýchodě Spojených států od Atlantiku až k Velkým jezerům se začalo přezdívat Rezavý pás (Rust Belt). V posledních volbách státy z tohoto pásu, jako jsou Pensylvánie, Michigan a Wisconsin, rozhodovaly americké prezidentské volby. A není náhodou, že právě v nich mnozí lidé, kteří dříve volili demokraty, začali podporovat republikány, respektive Trumpa a jeho hnutí.

Ačkoli Lighthizer ve své knize připouští přínosy volného obchodu – nová pracovní místa ve službách, nižší ceny pro spotřebitele, vyšší efektivitu a zisky –, otevření amerického trhu Číně, Japonsku i Evropě považuje za strategickou chybu. Americká politika by se měla podle něj soustředit na vytváření dobře placené práce ve výrobních závodech, a ne na zajišťování dovozu „levných věcí“ pro spotřebitele. „Všechny skvělé ekonomiky v historii byly vybudovány za ochrannou zdí a často s pomocí státních peněz,“ shrnuje Lighthizer svůj pohled na svět, který nyní může výrazně ovlivnit globální obchodní politiku.

Ekonomický převrat

Pro pochopení možného vývoje v nejbližších čtyřech letech Trumpovy vlády je dobré připomenout základní fakta: současný svět tvoří tři velké ekonomické bloky, které v zahraničním obchodu každý ročně otočí zboží za zhruba šest bilionů dolarů (dovoz a vývoz dohromady). Čína v tomto trojúhelníku funguje jako továrna světa a generuje jako jediná obrovský obchodní přebytek. Evropa má celkovou obchodní bilanci mírně zápornou, ale Spojené státy jsou hlavně konzumentem jinde vyráběného zboží s výraznými schodky.

V roce 2022 podle údajů Světové obchodní organizace (WTO) dosáhl americký deficit v obchodě se zbožím zhruba 1 300 miliard dolarů. Největší díl z toho připadá na obchod s Čínou (jde například o tam vyráběné iPhony a další elektroniku), zeměmi jihovýchodní Asie, jako je Vietnam (například oblečení), a Evropskou unií – zejména s Německem kvůli autům a dílům k nim. Spojené státy dovážejí také od svých sousedů – ropu a další suroviny z Kanady a auta a další výrobky z Mexika, které slouží nejen pro americké výrobce jako zásobárna levnější práce. 

Záporná obchodní bilance neznamená automaticky něco špatného. Z mezinárodní dělby práce, pokud probíhá za férových podmínek, těží spotřebitelé i firmy – první z nižších cen, druhé z vyšších zisků díky nižším nákladům. Autodíly vyráběné v Česku, čínské iPhony a trička z Vietnamu jsou levnější, než kdyby se výroba držela v Německu nebo Spojených státech.

Trump argumentuje, že Čína obchází pravidla volného obchodu, k nimž se zavázala – od podhodnocené měny přes masivní dotace až po agresivní exportní politiku. Přístup prezidenta Joea Bidena k Číně se od Trumpova nakonec příliš nelišil. Většinu cel z předchozího období zachoval, u některých výrobků, jako jsou elektroauta, je dokonce zvýšil na sto procent. Ke slibovanému snížení deficitu v americkém zahraničním obchodě však nedošlo. V některých případech šlo jen o politické akty, nikoli rozhodnutí orientovaná reálnou situací v ekonomice: téměř žádná elektroauta z Číny se do USA totiž stejně nevozí. V některých případech vyrušil dopad zvýšených cel posilující dolar, který opět zlevnil dovozy a naopak prodražil americký export.

Trump také nezmiňuje nebo ignoruje řadu okolností, které fakticky zpochybňují smysluplnost prosazování plošných cel. Spojené státy jsou totiž šampionem ve vývozu nehmotných statků – duševního vlastnictví, softwaru a dalších služeb. V mezinárodním obchodu se službami mají na rozdíl od zboží nemalý přebytek, loni to bylo 270 miliard dolarů.

Nezmiňuje ani to, co už bylo naznačeno: že cla v konečném zúčtování zaplatí spotřebitelé, tedy i jeho voliči. První reakcí dovozců na šedesátiprocentní cla na čínské zboží a dvacetiprocentní na evropské produkty by totiž bylo výrazné zdražení. Část zboží by byla zřejmě neprodejná, čínské i evropské společnosti by musely pro svůj export hledat jiné trhy.

Část výroby by nakonec mohla skončit ve Spojených státech, jak slibuje voličům Donald Trump, ale na rozdíl od okamžitého zvýšení cen by mohl tento přesun trvat roky, a to s nejistým výsledkem. V minulosti se řada výrob přesunula do mexických maquiladoras, tedy levnějších montoven v severním Mexiku, které má se Spojenými státy bezcelní unii.

Těžko si lze také představit, že by si jednostranné zvýšení cel nechala líbit nejen Čína, ale i Evropa. Přestože je pro Spojené státy mezinárodní obchod méně důležitý vzhledem k velikosti domácí ekonomiky, stále exportují zboží za více než dva tisíce miliard dolarů ročně a služby za další téměř bilion, což by byl terč pro odvetná cla. Obchodní války jsou drahé a málokdy mají jednoznačného vítěze.

Zmiňovaná výše plošných cel by navíc byla faktickým ekonomickým převratem, a to vzhledem ke stavu minimálně od druhé světové války. Průměrná výše cla při dovozu do Spojených států jsou dvě procenta, polovina průmyslového zboží nepodléhá vůbec žádným poplatkům, jak vyplývá z údajů amerického úřadu pro zahraniční obchod – USTR.

Slabší růst

V každém případě pro českou ekonomiku, jak už bylo řečeno, nevěstí možné zavedení amerických cel nic dobrého. Česko patří mezi dvacet největších obchodníků světa v přepočtu na obyvatele, v absolutních číslech jsme v první třicítce. Přímý vývoz do Spojených států tvoří přibližně tři procenta, ale započteme-li nepřímý export s vysokou přidanou hodnotou přes další země, především díly do aut a elektroniku přes Německo, celkový podíl přesahuje deset procent.

Co by znamenala dvacetiprocentní plošná cla, je zřejmé. Jan Bureš, hlavní ekonom Patria Finance ze skupiny ČSOB, upozorňuje, že první Trumpova cla v letech 2018 a 2019 dopadla v Česku negativně na zpracovatele kovů, ostatní sektory to tehdy ustály. Nyní se domnívá, v závislosti na tom, k čemu Trumpova administrativa nakonec dojde, že nejzranitelnější by byly firmy z automobilového sektoru společně s výrobci elektroniky, elektrických zařízení a část strojařů. „Tentokrát očekáváme, že českou ekonomiku s předstihem zasáhne nejistota v mezinárodním obchodě, která může vést k odkládání investic v exportně orientovaných odvětvích,“ vysvětluje Jan Bureš. Kvůli této nejistotě okolo cel očekává o něco slabší růst české ekonomiky v příštím i přespříštím roce.

Česká ekonomika určitě potřebuje změnu směrem k produkci zboží a služeb s vyšší přidanou hodnotou, například v oblasti moderních technologií. Šoková terapie a návrat obchodní politiky někam před druhou světovou válku však Česku těžko pomohou. Trumpova cla ani americký izolacionismus nejsou ku prospěchu domácí ekonomiky. Stejně jako jsou mimo ekonomickou realitu jeho čeští plagiátoři s čepičkami ve stylu „Česko first“.