Logo

Zahradníček a malí Izákové    

Post Image

Zahradníček a malí Izákové    

Play icon
18 minut

ilustrace: Tomski & Polanski

Odsouzení básníka komunistickým režimem – tak začíná povídka psaná pro prosincového Reportéra. Její hlavní postavy a rámec příběhu jsou reálné, sám autor ji proto nazval dokumentární povídkou.

Brno, pátek 4. července 1952. Brněnský krajský soud. Narvaný a vydýchaný hlavní sál soudního paláce. Přelíčení předsedá soudruh Vladimír Podčepický, který ve vykonstruovaném politickém procesu vynáší rozsudky. Básník Jan Zahradníček je odsouzen ke třinácti letům vězení. Po roční vazbě je fyzicky tak oslabený, že mu musí při výpovědi podat židli a je mu přistaven nízký mikrofon. V sále je přítomna také jeho manželka Marie a Zahradníček ji vidí poprvé od zatčení. Policejní anton odveze po rozsudku odsouzeného do nedaleké věznice na Cejlu. Jsou mu odebrány civilní šaty, dostane vězeňský mundúr a je umístěn na společnou celu v přízemí. 

Pár týdnů předtím obdrží Marie Zahradníčková příkaz, aby se do patnácti dnů vystěhovala se třemi malými dětmi z brněnského bytu. Komunistická referentka Ondráčková z národního výboru nezapře svoji důležitost, i když gramatika není její nejsilnější stránkou: „Zrušuji s Vámi nájemní smlouvu. (…) Svůj dosavadní byt užíváte proti veřejnému zájmu. Citlivé oko pracující veřejnosti v Janu Zahradníčkovi právem vidělo protilidového živla, kterému se jen z části dařila přetvářka. (…) Nebylo by spravedlivé, abyste i nadále obývali byt v našem městě, na které budování socialismu klade tak velké úkoly, zatím co dělníci – aktivní budovatelé socialismu – bydlí v nejpodřadnějších bytech.“ Marii se podaří odstěhovat do Uhřínova na rodný statek, na kterém tehdy žije její pětašedesátiletá matka. Nábytek, včetně básníkovy knihovny, je převážen na korbě vojenského auta příslušníky Československé armády a umístěn na dlouhá léta na půdu stavení. A do brněnského bytu se nenastěhují žádní upracovaní dělníci, ale vysoký vojenský potentát.

Přečtěte si životní příběh Jana Zahradníčka

•••

V polovině července Zahradníčka ve vězení na Cejlu navštěvuje manželka Marie. Setkání trvá několik minut, sdělí si nejnutnější zprávy, básník se vyptává na děti. O měsíc později dostává Zahradníček v dopise od Marie fotografii dětí, Jana Jakuba, Klárky a Zdislávky, jak se drží za ruce. A v balíku tepláky a teplou košili. Ta fotografie je pro něj jako relikvie – na cele ji všem hrdě ukazuje a pak, ve chvílích klidu, se s ní schoulí na pelest a přetáhne se dekou, aby byl s nimi – s těmi na fotografii – v nejintimnějším kruhu, spojen a propojen. 

Jsem s nimi teď na letní mezi za Uhřínovem.

Jsem s nimi teď večer v malé kuchyni.

Jsem s nimi teď na nedělní cestě do kostela. 

V těch okamžicích se zdi Cejlu roztékají jako vosk, najednou neexistují žádné zábrany, překážky, zákazy.  

„Zavřete tlamy, dobytku!“ zařve dozorce, přezdívaný Franta Rámus. Ve třetím ze čtyř dopisů, které napsal tady na Cejlu, Zahradníček připomíná Marii: „Vzpomínám si často na oběť Abrahamovu, na malého Izáka, kterého Bůh od něho nepřijal a spokojil se jenom s jeho dobrou vůlí a jeho poslušností.“

Podpořte Reportér sdílením článku