Dělníci bruselské bubliny

Sedíme v restauraci Quartier Léopold, jedné z hospod na náměstí před budovou Evropského parlamentu v Bruselu, kde čepují českou plzeň. Je jarní podvečer a u stolu se sešla skupinka mladých Čechů, kteří jsou v Bruselu buď na stáži, nebo už našli pracovní místo. I když se před setkáním někteří neznali, teď se dívají do mobilů a baví se tím, kolik mají společných přátel na Facebooku. Když jsem se snažila dát dohromady několik mladých lidí pracujících v institucích Evropské unie a v Bruselu, bylo to tak, že jeden řekl druhému, ten třetímu – a najednou je u mého stolu lidí víc než na oslavě narozenin.

Podle údajů pražského ministerstva zahraničí pracují v evropských institucích stovky Čechů. A další působí například v bruselských pobočkách profesních organizací a v lobbistických firmách a statistiky ministerstva je nezachycují.

Všem u stolu je kolem pětadvaceti a já se snažím zjistit, jak žijí a co si myslí moji vrstevníci pracující v Bruselu. Speciálně za situace, kdy česká společnost patří podle průzkumů k těm nejvíce euroskeptickým; v době, kdy v některých zemích Evropy existují silné politické strany, které jsou vůči „Bruselu“ velmi kritické. Což ostatně potvrdily i květnové volby do Evropského parlamentu (tato reportáž ovšem vznikala ještě před nimi).

Někdy přijeď

Nápad zorganizovat setkání v bruselské restauraci vznikl v Česku loni před Vánoci. Každý rok se scházíme se spolužáky z hradeckého gymplu: kamarádka se vrátila z Holandska, kamarád z Hongkongu, já z Kanady – a je zde i Jana Krejčová, s níž se znám od první třídy a celé gymnázium jsme seděly v jedné lavici. Už pár let žije a pracuje v Bruselu, městě, které u mnoha Čechů vyvolává značně negativní asociace.

„Nedovedu si představit, že žiju v Praze. V Bruselu to žije, všichni se chtějí bavit a všichni mají o čem, na druhou stranu se tam taky skoro nedá navázat víc jak měsíční vztah, to už dost mých známých odradilo,“ svěřovala se mi nad lehkým královéhradeckým ležákem. Jana vystudovala mezinárodní vztahy, v Bruselu začínala jako stážistka a teď už pracuje pro soukromou firmu, která tvoří informační most mezi evropskými institucemi a lobbisty. Když jsem ji poslouchala, nedokázala jsem se úplně zbavit představy o lehce nafoukaných sebevědomých floutcích, kteří od kuropění makají a zavírají trendy bruselské bary, aby přespali kdovíkde a ráno byli zase v práci. „Tak zase někdy přijeď a uvidíš, jaký to tam teď je,“ nabídla mi.

Na Pluxu