Holokaust, víra v komunismus, prozření srpna 1968 i emigrace. Životní příběh jako z učebnice dějin

O svém židovském původu neměla Kateřina Blumová tušení až do doby svého dospívání. Uvědomila si jej, když se začala ptát rodičů na témata, o kterých se doma nemluvilo – například proč nemá prarodiče z otcovy strany…

Paľo Blum vyrůstal na Slovensku, kde jeho otec – Kateřinin dědeček – pracoval na ředitelství Lázní Piešťan. Rodina se nehlásila k náboženskému vyznání ani k sionismu, židovské svátky slavila jen formálně. „Můj tatínek byl svou matkou veden ke sportu. Jezdíval s ní na lyže do Alp, závodně šermoval a plaval, byl členem legendárního židovského klubu Bar Kochba. V roce 1938 dokonce překonal československý rekord na 100 metrů znak,“ říká Kateřina. 

Jejímu otci v té době bylo sedmnáct a neměl ponětí, k čemu se schyluje. Až po vzniku Slovenského státu a zformování polovojenské Hlinkovy gardy se odehrála příhoda, která mu otevřela oči: „Maminka ho poslala nakoupit, ale dlouho se nevracel. Když přišel domů, vyděšeně se svěřil, že ho hlinkovci zastavili, přivázali ke sloupu a dali mu na krk cedulku ‚Som smradľavý Žid‘,“ vyprávěla předloni jeho dcera Kateřina školákům z pražského sídliště Kamýk.

V dubnu 1942 vypravili nacisté z Piešťan transport, do něhož museli nastoupit i Kateřinini prarodiče. „Byli zavražděni i s dalšími příbuznými v plynové komoře, nejspíš v Osvětimi, víc nevíme,“ říká vnučka Kateřina.

Dáme pryč tu hvězdu

Jejich syn Paľo byl umístěn do 6. židovského pracovního praporu v Seredi – mladí židovští a romští muži byli za války využíváni jako levná pracovní síla. V roce 1943 odtud utekl a přidal se k partyzánům v rámci tatranské jednotky Čapajev, která se později na Ukrajině připojila k armádě Ludvíka Svobody. 

V květnu 1945 se Paľo Blum dostal jako voják osvoboditel do Prahy, kde vystudoval Vysokou školu sociálních a politických nauk. Tady se seznámil se svou pozdější ženou Růženou Doležalovou – dívkou ze sedlácké rodiny na Vysočině, která v sedmnácti letech utekla od svého autoritativního otce do hlavního města. 

Dokud za války nezačaly transporty, pracovala Růžena v židovských domácnostech. „Vím, že v roce 1939 dostala na starost tehdy čtyřletou holčičku Lianku Kesztenbaumovou. Rodina bydlela na Letné. Když v roce 1941 vyšlo nařízení, že Židé nesmí do veřejné dopravy, restaurací, kin, obchodů či parků, a museli nosit žlutou hvězdu, maminka coby chůva tohle označení Liance sundávala a brala ji všude, kam by jinak nemohla, což bylo velmi riskantní,“ vypráví Kateřina. 

Před deportací dívku zachránit nemohla. „Dodnes mám doma Liančinu fotografii,“ říká Kateřina, která obdivuje maminčinu statečnost. „Za války také schovávala doma na Vysočině několik židovských přátel, mimo jiné Aničku Kuchačevichovou,“ jmenuje sestru Herberta Loma – později hollywoodského herce, který se proslavil například rolemi inspektora Dreyfuse v Růžovém panterovi nebo padoucha Brinkleyho v Pokladu na stříbrném jezeře.

Růžena Doležalová dostala po válce za svoji odvahu vyznamenání „Spravedlivý mezi národy“. Uděluje jej izraelské muzeum holokaustu Jad vašem lidem nežidovského původu, kteří riskovali život při záchraně Židů před smrtí.

Šťastné roky v Itálii

Po válce se Kateřinini rodiče Paľo a Růžena stali zapálenými komunisty. „Vycházelo to mimo jiné z židovské historie,“ říká dcera a vysvětluje: „Židé se v ghettech stávali terčem mnoha omezení a útoků, takže socialismus někteří z nich považovali za zrovnoprávnění.“

Maminka se stala sekretářkou majora Augustina Schramma, vedoucího oddělení ÚV KSČ. Později se ukázalo, že šlo o agenta sovětské tajné služby NKVD, podezřívaného z účasti na smrti ministra zahraničí Jana Masaryka v březnu 1948, který o pár měsíců později rovněž zemřel násilnou a nevyjasněnou smrtí.

Otec si po válce změnil jméno na Pavel Borský a příjmení přijala i jeho žena Růžena. Na začátku padesátých let byl vyslán jako tajemník na československé velvyslanectví v Teheránu, v letech 1956–1960 působil na stejné pozici v Římě. Doprovázela jej i rodina, takže Kateřina prožila v Itálii svá předškolní léta. 

„Rodiče tady dostali srovnání se Západem a zpětně vím, že to jejich přesvědčením otřáslo – byť to nedávali najevo. Táta tady rozhodně prožil své nejšťastnější roky,“ vyvozuje Kateřina ze svých vzpomínek na rozesmátého otce i z jeho vyprávění.

Bitvy o pionýrské šátky

V roce 1963 se manželé Borští s devítiletou dcerou Kateřinou odstěhovali na další diplomatickou misi do východního Berlína. „Chodila jsem do české školy, která byla prošpikovaná estébáky, my děti jsme byly totálně zmanipulované – i maminkám našich spolužáků jsme říkaly ‚soudružko‘. A s místními dětmi jsme bojovaly, protože měly modré pionýrské šátky a my červené – strhávaly jsme si je navzájem a nenáviděly se.“ 

Když se v roce 1967 s rodiči vrátila do Prahy, bylo jí třináct. Rodiče se nadchli pro Dubčekovu vizi socialismu, ale jejich naděje netrvaly dlouho. Přišla sovětská invaze a hned při prvních prověrkách byl otec vyhozen z ministerstva zahraničních věcí, kde pracoval v tiskovém odboru. 

O práci ve Svazu protifašistických bojovníků přišla i maminka. „Byla statečná i naivní a zažalovala zaměstnavatele, měla i svého advokáta, ale samozřejmě neuspěla,“ líčí Kateřina. Paní Borská začala pracovat jako uklízečka, její manžel se později uchytil jako překladatel literatury faktu pro nakladatelství Svoboda, překládal například i sovětský týdeník Novoje Vremja – Nová doba.

Útěk před estébáky

Kateřina se po gymnáziu marně hlásila na dvě vysoké školy – FF UK a FAMU. Nastoupila jako filmová klapka na Barrandově, pracovala i jako asistentka produkce v Československé televizi. Poté, co musela vyplnit dotazník o členství rodičů ve straně před rokem 1968 a po něm, dostala výpověď. „Nikdo se mě nezastal. To jsem obrečela, považovala jsem to za strašnou nespravedlnost,“ vybavuje si.

Nové zaměstnání našla v tiskovém oddělení Národní galerie, později získala práci v podniku zahraničního obchodu Centrotex – poté, co zamlčela, že její rodiče byli vyloučeni z KSČ. Zde dostala nabídku na spolupráci od Státní bezpečnosti, která ji chtěla nasadit na muže jménem Guy Davids. „Byl to Žid z Mukačeva, nějaký Gedailovič, který emigroval v roce 1948 do Paříže a za totality dodával oblečení do Tuzexu.“ 

Šestadvacetiletá Kateřina byla tehdy v jiném stavu. „Vyhrožovali, že mi seberou pas, což jsem nemohla dopustit, přemýšlela jsem o emigraci. Takže jsem to tajným podepsala. Vzápětí jsem si nechala napsat rizikové těhotenství a z práce odešla.“ K emigraci se odhodlala v roce 1987. Její manžel odjel na zájezd s Čedokem do Paříže, ona se sedmiletým synem autem do Jugoslávie. 

Sešli se v Rakousku, kde chtěli zůstat, ale uprchlíky tehdy posílali do Austrálie, Kanady a USA. „Naštěstí se za nás přimluvili rodinní přátelé Zdeněk Mlynář, Jiří Pelikán a Antonín Liehm,“ vzpomíná Kateřina, která v exilu vystudovala francouzštinu a ruštinu. Pracovala pak jako referentka programu Erasmus na právnické fakultě v Salcburku a jako překladatelka do češtiny pro Rakouskou národní turistickou centrálu.

Cesta ke kořenům

Když po převratu v roce 1989 začala Kateřina jezdit do Prahy za rodiči, jméno jejího otce vyplavalo na seznamech spolupracovníků StB v kategorii agent. „Považuju to za daň jeho diplomatické kariéře, během níž musel podávat StB pravidelná hlášení,“ říká jeho dcera.   

S úplným návratem do vlasti dlouho váhala: „Konečně jsem studovala vytouženou školu, získala dobrou práci, stálo mě to hodně úsilí. Zkrátka jsem si vybudovala nový život jinde a nechtěla to zahodit.“ 

Postupně však trávila v Česku stále víc času, aby se mohla starat o maminku. V roce 2014 se vrátila natrvalo, o rok později se přestěhoval do Prahy i její syn. 

Po rozvodu přijala otcovo původní příjmení a její nové jméno budilo pozornost. V kruzích, kde se pohybovala, byl populární román Ztracená čest Kateřiny Blumové od Heinricha Bölla (shoda jmen je náhodná), jehož tématem je moc bulvárních médií, schopných zničit pověst člověka.

I ve svých sedmdesáti letech plave a lyžuje, nejvíc času ale momentálně věnuje tříleté fence maďarského ohaře Sáře. Věnuje se rovněž pátrání po svých kořenech: „Velice si vážím svých rodičů a skrze příběh otcovy rodiny mě to hodně táhne k židovským tématům.“

V rámci projektu zpracovali: Kateřina Břicháčová, Kristýna Břicháčová, Rozálie Hrušová, Andrea Novotná a Sára Poštolková ze ZŠ Zárubova v Praze 4. Pod vedením: Lucie Strejčkové Koordinátorka: Michaela Szkála Pro Paměť národa zpracovala: Petra Verzichová