Rudý Ďábel z Moravy. Stoletý Antonín Fajkus byl za války stíhacím pilotem legendární perutě

Bylo mu sto let, žije v pečovatelském domě v Chicagu v USA a plynulou češtinou mi sdělí: „Jmenuju se Antonín Fajkus.“ Pak začne vyprávět fascinující příběh: jde totiž o zapomenutého veterána s českými kořeny, který za druhé světové války bojoval na straně Spojenců. Antonín „Anthony“ Fajkus létal na amerických stíhačkách v Pacifiku, a to v rámci legendární perutě Rudých ďáblů.

Jak jsem se k němu dostal? Systematicky hledám Čechy, kteří se účastnili války. A v místech jako Chicago a Iowa, kde stále žije početná krajanská komunita, je pořád šance, že bych mohl někoho najít. Když jsem tam letos v létě přijel, jeden český krajan o mně napsal na sociálních sítích a náhodou se mu ozvala známá. Že prý její příbuzný má sto let, narodil se v Československu, mluví česky, ale nemá si s kým rodnou řečí povídat, a tudíž bude vděčný za návštěvu. Ještě zmínila, že létal za války jako stíhací pilot. 

Nejprve jsem se domníval, že půjde o krajana, jehož rodiče přišli do Spojených států dlouho před válkou a že umí česky maximálně pár slov. To byl ovšem omyl.

Stíhač versus Zero

Antonín Fajkus se narodil na jižní Moravě, ve vesnici Lipov na Hodonínsku. Rodinu zasáhla hospodářská krize, a tak se za první republiky rozhodli zkusit život za mořem. Přestěhovali se do Chicaga, města s tradičně početnou českou komunitou, starostou tam byl ostatně dva roky kladenský rodák Antonín Čermák. Fajkusovi byli aktivní v Sokole, ctili české tradice a angažovali se v krajanském životě. Pak přišel japonský útok na americkou základnu Pearl Harbor na Havajských ostrovech v prosinci 1941…  

USA byly ve válce a potřebovaly vybudovat velkou armádu. Úřady mobilizovaly, současně se snažily najít dobrovolníky. A právě plakát v centru Chicaga přilákal i československé občany Antonína Fajkuse a jeho bratra Miroslava. Oba chtěli do letectva, náboráři však přijali pouze Antonína. „Měli jsme sice dobrou fyzičku z cvičení v Sokole, ale bratrovi našli lékaři bílkovinu v moči a to znamenalo odmítnutí k letectvu,“ vypráví. Bratři se tak rozdělili. Miroslav skončil u obchodního loďstva, zatímco Antonín začal výcvik na pilota: trval téměř rok, nejdříve se učila teorie, následovaly lety na simulátoru a cvičných strojích.

Antonín Fajkus výcvik úspěšně absolvoval, stal se stíhacím pilotem a začátkem prosince 1943 ho poslali k legendární 40. stíhací peruti, jež operovala na pacifickém bojišti proti Japoncům. Přezdívalo se jí The Red Devils – Rudí ďáblové, podle ikony ďábla ve znaku perutě. Jednotka patřila mezi nejúspěšnější stíhací perutě druhé světové války. 

Antonín Fajkus létal za války hned na několika typech letounů, začínal na P-40, později absolvoval několik desítek misí na stroji P-39 Airacobra. Zpočátku působil nad územím Nové Guineje, kde v tropickém deštném pralese bojovali američtí a australští vojáci s japonskými jednotkami. Na tomto velkém tichomořském ostrově severně od Austrálie posílali Fajkuse hlavně na hlídkové mise: při jedné z nich ovšem, jak vypráví, sestřelil poprvé nepřátelské letadlo. Do evidence se nicméně sestřel nedostal – sám pilot si totiž nebyl hned po návratu jistý, zda letoun pouze nepoškodil. 

„Letecký souboj je něco, co trvá jen pár minut, a pilot nikdy neví, co se přesně stane,“ začne své vyprávění Antonín Fajkus. Šlo o to, že se ocitl sám za ocasem japonského zera, což bylo označení pro nejznámější japonský stíhací letoun války Micubiši A6M. „Moje nezkušenost mě stála potvrzený sestřel. Vystřílel jsem si všechnu munici a viděl jsem, jak z něj odpadly nějaké kusy, ale žádná exploze nenastala,“ říká. Posléze se japonské letadlo ponořilo dolů do mraků a Antonín Fajkus ho dál nepronásledoval. Nebyl si totiž jistý, zda už není příliš nízko a zda by při rychlém sestupu nehavaroval. „Později jsem od kolegů ze sesterské perutě slyšel, že Japonec se mrakem valil dolů a zřítil se. Jsem si velmi jistý, že to bylo moje zero, ale nemohl jsem to dokázat. Můj záznam z kamerového zaměřovače byl neprůkazný. Přesto si troufnu říct, že to byl můj první, bohužel nepotvrzený, sestřel,“ vzpomíná na události z jara 1944.

Fajkus měl během války několikrát i velké štěstí. Dvakrát kvůli technickým problémům zažil nouzové přistání. „Život stíhacího pilota závisí na rychlých, ale správných rozhodnutích – druhou šanci často nedostanete,“ říká. Při jednom z pozemních náletů na něj japonská protiletadlová obrana začala pálit. Zasáhla čelní sklo a trup letadla, několik děr mělo i levé křídlo. Štěstí bylo, že tehdy už byla peruť vyzbrojena masivními letouny P-47 Thunderbolt. „Čelní sklo bylo na thunderboltu neprůstřelné, jinak by mi Japonci ustřelili hlavu. Domů jsem ale letěl s pohledem do strany, protože dopředu nešlo vidět,“ říká a dodává: „Bez ohledu na to, jak obratné je vaše letadlo, vždy je možné, že dostanete zásah. Když na vás střelec míří, kulky musejí někam dopadnout – a i špatný střelec může mít štěstí.“

Peklo na zemi

Vojáci nečelili jen houževnatému nepříteli, ale i přírodě. Podle Antonína Fajkuse byl život v džungli Nové Guineje peklem na zemi. Tropické podnebí s vysokými teplotami, vlhkostí a častými lijáky extrémně komplikovalo každodenní život. Bahno zaplavovalo základny a ztěžovalo údržbu letounů. Piloti bojovali s tropickými nemocemi, jako byla malárie nebo horečka dengue, obtěžoval je všudypřítomný hmyz. Jídlo pocházelo převážně z konzerv a speciálních balíčků, problém představovala i pitná voda. Ubytování bylo provizorní – většinou šlo o stany nebo jednoduché chatrče, které téměř nechránily před deštěm. Neustálý stres z bojů, izolace od domova a vyčerpání byly všudypřítomné.

Aby si piloti odpočinuli, posílali je velitelé pravidelně na dovolenou. Fajkus se svými kamarády opakovaně cestoval do australského Sydney. Peruť tam měla pronajatý byt: měli i vlastní hospodyni, která jim vařila a starala se o ně. Nebylo to ovšem zadarmo, z výplat vojáků se za tyto služby strhávala určitá částka. O co se mladí muži z amerického letectva zajímali v Sydney nejvíce, byly dívky a alkohol. „O holky nebyla nouze. Pořád se okolo nás nějaké motaly. Pokud tě holka zaujala, bylo naprosto v pořádku si ji pozvat nahoru. Měli jsme výtah, který stavěl přímo u našeho bytu, a protože jsme byli jediní nájemníci v té části budovy, nikomu nic nevadilo,“ vypráví Fajkus. „Bylo mi dvacet let, byl jsem mladý a svobodný. Asi třetí den jsem potkal slečnu Peggy a ta se stala mou společnicí po zbytek pobytu v Sydney. V Austrálii nebylo mnoho mladých mužů, většina sloužila v armádě, a tak byly dívky rády, že mají někoho, kdo je vezme ven,“ vzpomíná Fajkus. 

Pokud šlo o alkohol, ten byl sice na příděl, ale vojáci často našli cestu, jak si přes pašeráky zajistit pár lahví whisky navíc. 

Po dovolených ovšem čekal vojáky tvrdý návrat do reality. 

Na první linii

Přes několik menších základen se Fajkusova jednotka počátkem roku 1945 dostala na Filipíny. Ti piloti, kteří už nějakou dobu létali, věděli, že filipínské ostrovy představují klíčovou pozici pro postup do Japonska. Vítězství už bylo cítit ve vzduchu. Oproti Nové Guineji se zlepšily i životní podmínky. Tábor byl u pláže, vojáci měli dostatek jídla i větší komfort. Stíhači prováděli různé operace: doprovázeli bombardéry, útočili na pozemní cíle nebo hlídkovali.

Jednou z misí Antonína Fajkuse na jaře 1945 bylo, když pěchota žádala o pomoc s likvidací japonských pozic ve špatně dostupných jeskyních a útesech – což vyžadovalo pečlivou přípravu a studium terénu. Český rodák se proto musel dostat pozorovacím letounem k frontové linii a pak dále přímo k „čáře“, aby mohl z předsunuté pozorovatelny na vysokém kopci naplánovat útok. 

„Nepřítel byl nedaleko. Všiml jsem si, jak vojáci vedle mě jsou skrčení a mají v helmách větve pro lepší maskování, a uvědomil jsem si, že ozývající se zvuky jsou kulky mířící naším směrem. Jeden z vojáků poznamenal, že mi je prý jedno, kam jdu. Musel si myslet, že jsem statečný, ale já si jen neuvědomoval, že jsem v první bojové linii,“ vypráví. 

Cestou zpět džípem k svému letadlu si všiml hlavně zbraně, která vyčnívala z hromady. Zeptal se vojáků, zda by si ji mohl odvézt jako suvenýr – ti se ho pro změnu zeptali, zda ví, kde se nacházejí. Fajkus jim odpověděl „samozřejmě“ s tím, že mu asi říkají, že je v bojové zóně. To však vojáci neměli na mysli…

Fajkus šel pro zbraň, ale nešlo ji dostat ven a on zjistil, že vlastně stojí na hromadě mrtvol. „Někdo mi podal kabel z autonavijáku, který jsem připevnil na hlaveň, a oni ji vytáhli. Teprve teď jsem pochopil, kde se nacházíme. Byl jsem přímo uprostřed masového hrobu japonských vojáků, kteří ještě nebyli řádně pohřbeni. Jen je přikryli hlínou a zbraň jsme doslova vytáhli přes jejich těla,“ vzpomíná český rodák. Šlo o „nádherný kulomet určený pro noční boj, s trojnožkou a ve skvělém stavu“. Technici na letecké základně ho vyčistili a umístili do důstojnického klubu.

Další den přišla samotná mise – útok na jeskyni, v které byly japonské pozice, konkrétně několik děl. „Měli jsme bomby o hmotnosti tisíc liber s časovači. Vzlétli jsme hned ráno,“ vzpomíná. „Měl jsem dobrý výhled a zahájil prudký střemhlavý nálet, vyrovnal se těsně nad zemí, zamířil jsem na cíl, na poslední chvíli vytáhl knipl, začal nabírat výšku a shodil bomby. Šly přesně, prorazily do jeskyně a explodovaly. Ostatní kluci pak bombardovali kouř,“ dodává rodák z Lipova na Hodonínsku. Pozice byly zničené a americká pěchota měla cestu volnou. 

Nejslavnější Fajkusův moment přišel 3. dubna 1945 nad ostrovem Tchaj-wan. Ten den měl za sebou jen pár nalétaných hodin na novém typu stíhačky P-51 Mustang, když dostal příležitost otestovat ji v souboji. Vedl roj čtyř stíhaček, když narazili na formaci tří japonských strojů – bombardér Betty (Micubiši G4M) doprovázela dvě zera. „Byli před námi asi o kilometr níže. Piloti v mém roji odhodili přídavné nádrže a přepnuli na vnitřní palivové nádrže, což byl standardní postup. Já měl nalétaných asi 450 hodin bojových letů a stále jsem čekal na svůj první potvrzený sestřel. Nechtěl jsem riskovat, že by přídavná nádrž správně neodpadla a zkazila mi šanci, a tak jsem si ji nechal.“

Piloti zaútočili, zero vlevo udělalo prudký obrat, japonský pilot ho však, jak vypráví Antonín Fajkus, začal příliš brzy. „Dostal jsem se k němu, stisknul spoušť na kniplu a nechal ho proletět kulkami kulometů. Sice jsem střílel z úhlu, ale podařilo se mi ho rozhodit. Dřív než mohl něco udělat, byl jsem mu za ocasem a sestřelil ho z oblohy. Další kluci se postarali o bombardér a druhé zero,“ vzpomíná.

Když se piloti vrátili na základnu, oslavovali je jako hrdiny. „Abych ale řekl pravdu, bombardování obranných linií střemhlavými lety bylo mnohem nebezpečnější a vyžadovalo více dovedností,“ říká Fajkus. V každém případě měl ale svůj první potvrzený sestřel, získal za to další vyznamenání, už pátou Leteckou medaili – Air Medal. Povýšili ho na kapitána a jmenovali operačním důstojníkem celé perutě.

Jen o pár týdnů později skončila válka v Evropě, japonský odpor se ale Spojencům stále nedařilo zlomit. Poslední japonské jednotky na Filipínách kapitulovaly v září 1945. Konec války urychlilo shození dvou atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki – v tu dobu již byl Antonín Fajkus na léčení: z války se vrátil s malárií a poruchou příjmu potravy a dalších šest měsíců proležel v nemocnici.

101 přání

Návrat do civilního života byl, tak jako u většiny veteránů, těžký. Pomohla mu zásadně manželka, vzali se po válce a letos oslavili 76. výročí svatby. Podle Antonína láska prochází žaludkem, jeho manželka totiž vaří, jak říká, tu nejlepší svíčkovou na světě. I ona má české kořeny – seznámili se v Sokole. Ačkoliv už mu paměť sama o sobě neslouží tak dobře jako dříve, osvěžuje mu ji fakt, že svůj příběh před časem sepsal pro pravnuka.

Antonín Fajkus nalétal celkem 190 operačních letů a přes 500 bojových hodin. Pro srovnání: mediálně známý stíhač britského královského letectva Emil Boček jich koncem války nalétal 26. Nejen to svědčí o mimořádném příběhu Antonína Fajkuse. Pro české úřady, odbornou i širší veřejnost je však neznámý.  Na serveru Donio právě běží sbírka na knižní vydání příběhu Antonína Fajkuse. A v lednu, kdy se do Chicaga plánuji vydat znovu, bych mu rád přivezl i 101 narozeninových přání ke 101. narozeninám. On sám by si moc přál získat pocty v zemi, kde se narodil a která navždy zůstala v jeho srdci.