Báječné pléši

Stará škodovka je rozpálená, svědí nás pot, pijeme zteplalou vodu. Jonáš umořený horkem usnul, esíčka vlasů má zavlhlá, dívám se do zpětného zrcátka na jeho tvář a usměju se na jeho sedmiletého bratra. Je krásnooký, sytá hněď panenek ve sněhově bílém bělmu, broskvová pleť… Jsem ze svých dětí celá pryč, nic s tím neudělám, přestože vím, že se matkám za to posmívají, někdy se i sobě sama posmívám. Hledím pak na profil řidiče, vysílám mu do hlavy různá přání, i když na telepatii nevěřím. Usměj se na mě, hernajs, ať netrpím stálou tenzí, že nedělám, co by sis přál, a nevypadám, jak by se ti líbilo…

Já vím, mateřství mě očesalo, jsem hlína v rukou přírody, která samičkám diktuje, co mají dělat, cítit, vyrábí jim v hlavě rozkazovací hormony. Muž mi zazlívá, že se až příliš zajímám o pohodu dětí – kvok kvok, posmívá se mi. Byly časy, kdy mě zbožňoval a až moulíkovsky adoroval, měl rád muziku, kterou jsem dělala, a stál na koncertech v první řadě, když jsem prala do lidí rock s vyhastrošenou kapelou za zády, pačesatá, zdivočelá… No ale je to pryč. A matky nejsou sexy. Ráda bych muže poprosila, aby zastavil, Jonáškovi bych udělala pohodlí, ale netroufám si – co kdyby na mě zas kvokal?

První noc jsme se uložili pod širákem v Maďarsku. Minula desátá, nikde nikdo, tak jsme si troufli. Jonáš se stulil na nafukovací matraci, očichávala jsem ho se samičí rozkoší, jinak mu voněla šíje a jinak vlasy… Petr probíral s tátou souhvězdí: A ten Hadonoš nese nějakýho hada? Kde ho má? Ale já žádnýho Medvěda nevidim. No támhle je přece!

Silnice se plazí podél pobřeží, moře se v dálce vpíjí do oblohy. Letní cesta podél moře, krajina v oslňující záři, těsná blízkost rodiny – to všechno nakopává euforii, ale přebíjí ji starost; aby všechno dobře dopadlo. Tolik zlého se na cestách může stát – bouračka, úpal, úrazy, úplavice, topení, zmizení, okradení, utopení. Hu! Je to na mně – ladit náladu všech jako nástroje kapely. A držet kasu, neboť peněz je maloučko, na nějaké pamlsky a restaurace nebude, ale co je nám do lačně otevřených šrajtoflí jejich vrchních?! Taška v kufru je plná masových konzerv, rybiček, čajových sáčků, tatranek a těstovin.

Vzpomněla jsem si na dnešní ráno a zavrtěla užasle hlavou. Muž si toho všiml: