Příběhy z popelnice. Zachraňuje staré negativy a pátrá po jejich původu, už jich má víc než milion

Fotí od dvanácti let. Když mu bylo šestnáct a okukoval v bazaru, jaký objektiv by si mohl z kapesného dopřát, uviděl v rohu místnosti deset krabic od ovoce. „Vyčuhovaly z nich pečlivě uspořádané obálky s krasopisnými nápisy. Tušil jsem, co by v nich mohlo být,“ vypráví Martin Wágner o téměř třicet let později. 

Jeho předpoklad se potvrdil. Šlo o negativy, které se našly při rekonstrukci jednoho z pražských bytů: když řemeslníci strhli tapety, objevila se za nimi skříň plná roztříděných obálek. „Ten pán, který je získal, byl přesvědčen, že na nich zbohatne. A hledal kupce. Jenomže když jsem k němu za půl roku přišel znova, měl u sebe ty krabice pořád.“ 

Pak se ale dotyčný živnostník musel stěhovat a rozhodl se beden urychleně zbavit. „Takže se mě jednoho dne zeptal: Martine, fakt bys o to měl zájem? Šel jsem do kolen, protože jsem po těch negativech už delší dobu strašně toužil – aniž bych uměl vysvětlit, proč vlastně,“ vzpomíná sběratel, který tím odstartoval počínání, jež nebere konce.

Požadovanou sumu tenkrát neměl, domluvil se proto s překupníkem na splátkách. „Něco jsem si vydělal na brigádách, něco jsem dostal od rodičů – oba byli písmomalíři a měli pro moji posedlost pochopení,“ říká v suterénu činžáku na pražské Výtoni, kde má ateliér. Současně začal pátrat po původu negativů…

Šťastné setkání

V té době už doma uchovával základ svého budoucího archivu – byť ještě neměl ponětí, že se jednou rozroste do dnešních rozměrů. S číslem 1 to byly maminčiny diapozitivy. Pod číslem 2 a 3 měl uložené negativy, které našel v pozůstalosti svého dědečka. Jednu část tvořily rodinné diapozitivy, druhou pak snímky, které se našly na půdě a pocházely od původních obyvatel domu v ústecké čtvrti Střekov – sudetských Němců, kteří v něm bydleli do roku 1945.

První úlovek, do kterého investoval v roce 1996 úspory, nesl označení 4 / 5 500 (druhé číslo znamená celkový počet exponovaných políček). Většina těchto velkoformátových negativů měla rozměry 9 × 12 centimetrů. Koupil proto největší zvětšovací přístroj svého druhu Meopta Magnitarus a začal z nich pořizovat fotografie. V krabicích našel lejstra a pohlednice, z nichž zjistil, že autorem je jakýsi František Beneš, úředník pražského magistrátu, který žil v letech 1878–1943.