Když se zločin dotkne politiky. Boss podsvětí Elemír a plán na únos právníka Kalvody kvůli volbám  

Na 105. kilometru dálnice D1 ve směru na Brno se v nočních hodinách ve středu 9. září 2009 odehrála zvláštní událost. Tři vozy se tu snažily zablokovat dálnici. Nebyli to ovšem žádní blázni. V autech seděli nájemní zločinci, kteří dostali zakázku na důležitého muže, který tou dobou po dálnici jel a mířil do Brna. Vozy zločinců se šikovaly na dálnici tak, aby vyhlédnutou oběť vybrzdily a pak zablokovaly – a pak ji jejich osádka pravděpodobně unesla.  

Jenže k místu, kde se tímto způsobem chystalo krátkodobé zablokování dálnice, přijela v té chvíli dodávka, ze které vyskákali čtyři muži. Byli po zuby ozbrojení. Měli na sobě černé kombinézy a na hlavách kukly. Vypadali jako členové speciálních jednotek. Na osádky vozů, které chtěly dálnici blokovat, namířilo komando vycvičených vojáků samopaly a donutilo je odstavit auta do vedlejšího pruhu, kde bylo malé odpočívadlo. 

Zde ozbrojení vojáci vytahali všechny zločince ven z aut, svázali je a vzali jim zbraně. Našli u nich dokonce dvě odstřelovací pušky.

Celá akce trvala jen pár minut. A jakmile bylo jasné, že jsou zločinci zpacifikováni, projel kolem nich vysokou rychlostí jiný vůz, v němž seděl muž, který se měl stát obětí zločinu. V tu chvíli měl z nervozity zvýšený tep a na čele se mu objevily krůpěje potu. Průběh celé operace totiž slyšel přes vysílačku. Jeho ochranka, která ho vezla, měla spojení s muži, kteří najaté zločince právě odzbrojili.

•••

Tento příběh se opravdu stal, ale lidé, kteří ho prožili, se o něm báli či nechtěli mluvit. Šlo o tajnou akci, která měla zůstat navždy utajena. Vojáci, kteří onoho muže chránili, totiž nebyli na misi oficiálně a nešlo o operaci státu. Na policii o této události neexistují žádné záznamy. Jako by se nestala. Byla to privátní akce, která měla ochránit muže, který se měl den nato – ve čtvrtek 10. září 2009 – zúčastnit jednání Ústavního soudu v Brně a změnit historii české politiky i ústavy.

Muž, který onu noc ve zdraví přežil, se jmenuje Jan Kalvoda. Je to právník, někdejší předseda ODA a bývalý ministr spravedlnosti z devadesátých let. A podsvětí tehdy dostalo zakázku mu příjezd k Ústavnímu soudu znemožnit, pravděpodobně ho unést, i když určitou dobu nebylo jasné, zda se nemá stát i něco horšího.

Od události uplynulo už patnáct let. A nebýt náhody, nebyl bych schopen ji zrekonstruovat a napsat o ní. Šlo o to, že jsem se letos rozhodl zmapovat a popsat, v jakém stavu se nyní – v roce 2024 – nachází český organizovaný zločin. V zářijovém vydání časopisu Reportér jsme se věnovali mocnému vládci českého polosvěta Vlastimilu Spěvákovi. A v následující části, kterou jsem chystal, jsem plánoval popsat další významnou osobu z tohoto prostředí – muže jménem Elemír Slepčík, což je drogový boss z Ústí nad Labem. A právě Elemír Slepčík se, jak jsem zjistil, objevuje i v příběhu kolem Jana Kalvody.

Začal jsem sbírat potřebná svědectví. A nakonec jsem oba hlavní protagonisty – Kalvodu i Slepčíka – přesvědčil, aby se mi svěřili, jak to tehdy bylo.

Jejich reakce na úvod tohoto textu – zatím jen ve zkratce.

Jan Kalvoda: „Později, když už bylo po té akci na dálnici, jsem od svých lidí, kteří mi zajišťovali bezpečnost, dostal informaci, že nemělo jít o vraždu, ale o únos.“

Elemír Slepčík: „Já jsem tu nabídku na Kalvodu nedostal. Ale vím, že si to tehdy všichni mysleli. Jenže byli vedle. Akce na Kalvodu mířila z výšin tehdejší ČSSD a vykonavatelé měli být světský. Konkrétní ale nebudu.“

Drogový baron z Ústí

Elemír Slepčík je podnikatel z Ústí nad Labem. Letos mu bylo 66 let a na první pohled vypadá jako spokojený důchodce, který si občas zajde i do fitness, aby si udržoval vzhled a fyzičku. A soudě podle toho, že jeho jméno figurovalo i v jedné firmě spojené s developerskou společností, která stojí za výstavbou bytových domů v Jesenici u Prahy, mohli byste tipovat, že jde o „stavaře“, a navíc dost úspěšného.

Jenže realita je jiná. 

Elemír Slepčík je bývalý drogový baron, který dodnes patří k nejvlivnějším lidem českého polosvěta – tedy světa, kde se mísí normální byznys či politika se zločinem a mafií. Ze všech lidí, které jsem v prostředí polosvěta poznal, mi přijde Elemír Slepčík jako nejpozoruhodnější postava. Podle mého soudu je to velký hráč, který dovedně prokličkoval různými eskapádami a stále funguje jakoby nic. A to i navzdory tomu, že se objevuje v oné operaci, jejímž cílem byl advokát Jan Kalvoda… 

•••

Elemíra Slepčíka jsem poznal poprvé někdy na přelomu let 2006 a 2007. Jeden z mých zdrojů mi tehdy řekl, že „jistému zločinci Elemírovi“ se podařil husarský kousek. Nahrál si na jednom setkání nějaké policisty z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ). Během té debaty „prý padaly neuvěřitelné věci“, které se dotýkaly i několika neobjasněných vražd, v nichž figurovali mafiáni. To mě zajímalo. Nakonec jsem zjistil celé jméno Elemíra a získal na něj telefon. A zavolal mu.

Za pár dní jsme se sešli v restauraci SOHO v pražském Podolí. Elemír Slepčík přijel luxusním vozem Porsche Cayenne, měl s sebou chlápka, který moc nemluvil a jen pozoroval okolí; považoval jsem ho za bodyguarda. Slepčík byl tehdy skoupý na slovo a nechtěl zacházet do detailů. Ale když pochopil, že mám dost informací týkajících se oné nahrávky policistů, vzal mě do svého porsche a cestou do centra Prahy, kde jsem pak vystoupil, mi přehrál pár ukázek tajně natočeného audia. Bylo mu špatně rozumět, ale diskuse s policisty se točila kolem vraždy Lamberta Krejčíře, otce uprchlého gangstera Radovana Krejčíře…

Z nahrávky bylo zřejmé, že oba policisté se Slepčíkem už jednou mluvili a že ho přesvědčovali, aby se z něj stal důležitý svědek a důvěrný zdroj informací ve věci několika neobjasněných vražd.

Policista: Vy jste nám minule udělal takový kafe, až jsem z toho měl táákovouhle hlavu.

Slepčík: To dělala moje žena…

Policista: Jste nám do toho dal minule koks, ne?

Slepčík: Ale, no ták… S koksem nemám nic společného.

Policista: Hm, tak co vyvedeme s tím Lambertem Krejčířem?

Slepčík: Nejdřív mi řekněte, o co vůbec jde a o čem chcete mluvit.

Policista: Jde o ty věci, co jsme probírali minule u vás doma.

Slepčík: Ale já taky potřebuji vědět, co by bylo se mnou. Kdyby náhodou. Protože já nebudu jen tak mluvit…Policista: Kdyby náhodou?

Slepčík: No, kdyby se se mnou náhodou něco stalo. (Tím myslel, že by musel do vězení.) 

Policista: Vy mluvit nebudete. Budete mluvit jako Jarmila Veselá.

Slepčík: Kdo to je?

Policista: No vy!

Slepčík: Haha, to mám jakoby krycí jméno, jo? 

Policista: Jo. Přesně tak.

(Policie nabízela Slepčíkovi utajenou identitu.)

Až později jsem se dozvěděl, že ho policie hodlala získat jako korunního svědka, protože chtěla usvědčit partu kolem „příbramského Palerma“ – tedy Jaroslava Starky a Vlastimila Spěváka z únosu a zabití Krejčířova otce a z řady dalších jejich údajných zločinů. Elemír Slepčík měl prý dokonce vědět, kde je zahrabané Krejčířovo tělo. Avšak to – jak se později ukázalo – nebyla pravda. Nikdo, ani Slepčík, totiž místo, kde by byly ostatky Krejčíře staršího zakopány, neukázal.

Nutno dodat, že policie tehdy nebyla podle mých informací zcela mimo. Indicie skutečně směřovaly k tomu, že únos a smrt Lamberta Krejčíře byly součástí války v podsvětí, kde na jedné straně stál gangster Radovan Krejčíř a na druhé straně „příbramské Palermo“. Konkurenční gang z Příbrami chtěl Krejčířovu rodinu v době, kdy byl Radovan Krejčíř ve vězení, připravit o stamiliony korun. Ty měl Radovan Krejčíř schované ve Švýcarsku na účtech, ke kterým měl přístup také jeho otec Lambert. Jenže ten při mučení zemřel, tak ho mafie – podle jedné vyšetřovací verze – rozpustila v kyselině.

Slepčík mi po letech potvrdil, co po něm policie tenkrát žádala. „Policajti po mně chtěli, abych potvrdil, že Starka a Spěvák jsou vinni. I když vlastně, o Vlastovi nemluvili. Oni chtěli dostat do kriminálu hlavně Starku,“ řekl Slepčík a dodal: „A policajti mi za to slibovali, že zajistí, že zůstanu na svobodě…“

Drogy v těle

Tím se dostáváme ke klíčové zápletce, která nepřímo souvisí i s motivem možného zapojení Slepčíka do kauzy kolem Kalvody. Elemír Slepčík měl totiž velký problém. A lidi v problémech občas kývnou na různé zakázky…

Slepčík byl v roce 2004 zatčen a později odsouzen za podíl na pašování kokainu z Karibiku do České republiky. Tenkrát to byla velká kauza. 

Akce Národní protidrogové centrály se jmenovala Bisi. Detektivům se podařilo získat informace o transportu drogy již v době, kdy se celý byznys teprve připravoval. A tak se jim s pomocí odposlechů mobilních telefonů a sledováním všech podezřelých povedlo zadržet nejen samotné kurýry, ale i lidi, kteří celý obchod organizovali. 

Jak transport drogy probíhal? Ústecký boss Slepčík se na obchodu dohodl s Nigerijcem Uchennou Ezenwou Ohakou. Pak pověřil svého pomocníka Vlastimila Havlíčka, aby sehnal lidi, a zaplatil zájezd na ostrov Curaçao. Koncem září 2003 vyrazilo z Děčína do Amsterdamu pět lidí. Kromě Havlíčka byli ve voze ještě Ladislav Bisenius, Pavla Václavíková, Kateřina Poláková a Otakar Pavelec. A další den už byli všichni v exotickém ráji a užívali si dovolenou. 

Za nějaký čas k nim přišel černoch, který se představil jako Bush, a předal Havlíčkovi malé válečky omotané izolepou, v nichž byla ukryta droga. Tyto válečky – policie je ve spise vznešeně označovala za „ampule“ – měli jeho spolupracovníci spolykat. Nakonec se všem podařilo z ostrova odletět i s drogami v těle. A například jen paní Poláková měla v žaludku kokain za půldruhého milionu korun. „Ampule“ pak převozníci dostali z těla v Amsterdamu, odkud je vezl Bisenius autem do Česka. Avšak na hraničním přechodu do Česka už na ně čekala policie. Kromě Ohaky byli krátce nato zadrženi i ostatní členové gangu. 

O Slepčíkovi mluvili v odposleších všichni jako o šéfovi. Spolu s Havlíčkem pak dostal právě Slepčík nejvyšší trest: dvanáct let vězení.

Slepčík je dodnes přesvědčen, že akce, po níž byl zatčen, vyhovovala tehdejší vládní straně ČSSD, která slibovala svým voličům, že „vyčistí sever Čech od drog“. „Chtěli mě zavřít. A udělat ze mne toho nejhoršího zločince, kdo za všechno může. Stál za tím Stanislav Gross (tehdejší ministr vnitra – pozn. red.). Říkali: ‚A severní Čechy teď budou bez drog.‘ Jenže hov**. Mě zavřeli a na severu Čech to (drogy) jelo pořád dál,“ řekl Slepčík.

Operace „na zakázku“

Elemír Slepčík začal vymýšlet, jak se co nejdříve dostat z vězení ven. Za mřížemi pobyl jen dva roky a tři měsíce. A pak přišlo přerušení trestu.

„Připravoval jsem to rok,“ přiznal Slepčík. Nejdříve měl slíbeno, že mu v jedné významné nemocnici provedou operaci srdce. „Jenže jeden profesor se podělal a nakonec do toho nešel,“ řekl Slepčík. 

A tak Slepčík šel cestou další vážné operace – tentokráte páteře. „Úmyslně jsem ve vězení v Liberci hrál každý den tenis a nohejbal. Na betonové ploše. A dost jsem si pochroumal páteř. Tak jsem absolvoval velkou operaci a šel ven na přerušení trestu,“ vysvětlil Slepčík.

Tvářil se u toho dost nejistě. Tak jsem se ho rovnou zeptal, zda to byla fingovaná operace. A on odpověděl: „Ta operace fakt proběhla. Akorát jsem netušil, že mi tam dají šrouby. S tím jsem nepočítal.“ 

O podezření, že si Elemír Slepčík „zařídil“ operaci, jsem slyšel již dříve z jiných zdrojů. Tak jsem se ho ještě jednou na rovinu zeptal: „Takže jste musel někoho uplatit, aby proběhla operace?“ 

Slepčík se zarazil a řekl: „K tomu se nebudu vyjadřovat.“

•••

Když Slepčíkovi přerušili výkon trestu a on se v roce 2006 dostal z vězení, začala ho policie přesvědčovat, aby s ní spolupracoval a svědčil proti „příbramskému Palermu“. Proto mu tehdy policisté údajně říkali, že mu pomohou zůstat na svobodě, když se stane jejich korunním svědkem.  

Zájem policie měl své opodstatnění. Slepčík měl o dění v podsvětí kvalitní informace, protože se stýkal jak s partou kolem Starky a Spěváka, tak také s gangem Krejčíře. „Dodával jim drogy. Nejen pro osobní spotřebu, ale i do byznysu,“ řekl mi jeden z bývalých detektivů ÚOOZ. „To popírám. Drogy jsem jim nedodával na byznys. A snad jedině Radkovi (Krejčířovi) jsem něco málo pro jeho potřebu obstaral,“ řekl mi Slepčík. Ale dobré vztahy s oběma klany potvrdil.

Slepčík si tehdy oba policisty, s nimiž jednal, skrytě natočil proto, aby na ně měl kompromitující materiál. S policií spolupracovat nehodlal. Právníci, kteří pro něj tehdy pracovali, mu totiž slíbili, že zajistí obnovu řízení a že dosáhnou soudní cestou zrušení původního trestu. „Policie jen slibovala nesplnitelné,“ řekl Slepčík. 

V té době měla nahrávka cenu zlata, protože mohla sloužit k usvědčení policistů z toho, že postupovali nezákonně, když možného svědka nutili ke svědectví proti jeho vůli. Cédéčko s nahrávkou chtěla koupit – jak jsem už tenkrát zaregistroval v podsvětí – údajně i „příbramská parta“, která by tím znevěrohodnila policejní postup při vyšetřování celé kauzy, jež směřovala proti nim. 

 „Finále ale bylo, že jsem tu nahrávku nikomu nenabízel ani nedal. Ani lumpům, ani policajtům,“ řekl Slepčík. A s policisty pak hrál hru, jejímž smyslem bylo, aby mu dali pokoj a hlavně aby „nechodili za soudci a nenašeptávali jim, že si trest ve vězení zasloužím“. Což se údajně dělo a Slepčíkovi to komplikovalo snahy o zvrat u soudů.

Soudní líčení pak sice probíhala, ale nebylo to jednoduché. Ukázalo se, že Slepčíkovi právníci nejsou tak silní a přesvědčiví, a tak to po dalších dvou letech vypadalo, že se drogový boss bude muset do vězení vrátit a odpykat si zbylý trest – podle původního rozsudku mu zbývalo bezmála deset let. 

Slepčík tudíž žil pod stálým tlakem. „A opět dostával nabídky, že se může vykoupit, když udělá něco, co by jiným hodně pomohlo,“ řekl mi jeden ze zdrojů ze zločineckého prostředí. 

Tentokráte ale nešlo o nabídky od policistů, nýbrž od mafiánů, kteří měli blízko k politice. 

Podle jedné verze, kterou ale Slepčík důrazně popírá, to byl právě on, kdo jako první dostal v roce 2009 nabídku, aby „oddělal Kalvodu“. Takhle to údajně bylo původně prezentováno – tedy jako vražda Kalvody.

„Je zakázka tě zabít“

Nejdříve si ovšem poslechněme verzi Jana Kalvody. Ten o případu nechtěl zpočátku moc mluvit. Ale když jsem mu nastínil, co vím a že jsem mluvil i se Slepčíkem, nakonec souhlasil.

„Je to historka, kterou jsem vlastně celou dobu popíral nebo o ní hodně mlžil. Protože se jednalo o osudy lidí, kteří mi tehdy pomáhali do toho Brna dojet a já je nechtěl a nechci ohrožovat,“ řekl Kalvoda. 

(V tom má Kalvoda pravdu. V roce 2016 se ho na nebezpečí, které mu v roce 2009 hrozilo, zeptal novinář z týdeníku Dotyk a Kalvoda to odbyl pár větami, že se o podrobnostech nechce bavit a že se zmíní „jen o pár rekvizitách – dvě odstřelovací pušky, několik aut, několik podivných etnicit v nich…“. „Skutečně jsem neměl tušení, jak nějaký ústavní problém může zaujmout podsvětí spojené s vládními politickými stranami,“ uvedl tehdy Kalvoda bez dalšího upřesnění.)

„Druhá moje obava byla,“ řekl mi nyní Jan Kalvoda, „že když o tom budu vyprávět, budu vypadat směšně, že si vymýšlím hrdinné historky“.

K pochopení toho, co se dělo a co následovalo, je nicméně třeba ještě popsat dobovou situaci. Takže.

•••

V říjnu 2008 zastřelili Václava Kočku mladšího, provozovatele lunaparku na pražském Výstavišti. Stalo se to v restauraci Monarch v centru Prahy po křtu knihy Jiřího Paroubka, tehdejšího šéfa opoziční ČSSD. Tenkrát se z toho stala nejen kriminální kauza, ale také politická aféra. Jak střelec a vrah, podnikatel Bohumír Ďuričko, tak i rodina Václava Kočky totiž byli přátelé předsedy sociální demokracie Paroubka. 

Zhruba někdy po této události začala v průzkumech klesat podpora sociální demokracie. Ta přitom po drtivém vítězství v krajských volbách plánovala zopakovat svůj úspěch i ve sněmovních volbách a na hlavu porazit tehdejší vládní koalici vedenou Mirkem Topolánkem z ODS. Jenže řádné volby do Poslanecké sněmovny měly proběhnout až koncem prvního pololetí roku 2010. Tudíž se Paroubkova sociální demokracie snažila, aby se volilo už dříve. 

V březnu 2009 se ČSSD podařilo ve sněmovně vyslovit spolu s opozičními komunisty a některými poslanci, kteří od vládní koalice odpadli, nedůvěru Topolánkově vládě. A po jejím pádu vývoj směřoval k předčasným volbám, do kterých měl vládnout překlenovací úřednický kabinet Jana Fischera s ministry nominovanými ODS, sociální demokracií a Zelenými.

Už v květnu 2009 schválili poslanci a pak i senátoři zvláštní jednorázový ústavní zákon, kterým se zkrátilo dosavadní volební období tak, aby předčasné volby proběhly ještě na podzim – tedy v říjnu 2009. Šlo fakticky o opakované přijetí jednoúčelové právní předlohy, na jejímž základě se předčasné volby konaly již předtím, v roce 1998.

Ze strany expertů se přitom ozývaly názory, že takovýto jednorázový zásah do ústavy obchází standardní ústavní procedury, a tudíž není správný. Když už nicméně parlament ústavní zákon o předčasných volbách přijal, jako jediná možnost zbývala ústavní stížnost a případný verdikt Ústavního soudu o nezákonnosti takového postupu.

Nikomu se do toho příliš nechtělo. Až na jednu dvojici. V létě roku 2009 přišel na scénu nezařazený poslanec, bývalý sociální demokrat Miloš Melčák, podporující Topolánkovu vládu, a pak – Jan Kalvoda, právník specializující se na ústavní právo. 

•••

A teď už slibovaná verze Jana Kalvody. „Pro mne ta kauza začala někdy v srpnu 2009, kdy mi jeden bývalý prokurátor přivedl ke stolu poslance Miloše Melčáka. Přivedl mi ho proto, že byl ve vzduchu projekt ústavního rozhodnutí – tedy že se uskuteční mimořádné volby mimo ústavní režim,“ zavzpomínal Kalvoda.

„Já jsem o svých pochybnostech o onom plánu na předčasné volby psal už někdy v květnu 2009, kde jsem to celkem vášnivě odsuzoval. A oni zřejmě četli tento můj článek, proto mě spojili s tehdejším rebelujícím poslancem. A Melčák měl opravdu chuť ty předčasné volby napadnout,“ řekl Kalvoda.

Pak prý odjel na chvíli na dovolenou, a když se z ní vrátil, sedl ke stolu a začal psát text stížnosti k Ústavnímu soudu. „A návrh na zrušení voleb jsem pak odvezl do podatelny Ústavního soudu. A upřímně řečeno: vůbec jsem tomu nedával žádnou naději. Byla to spíše taková autoterapeutická záležitost, protože jsem měl už plné zuby ústavních kousků od různých politiků. Politika tehdy hodně – zejména po éře opoziční smlouvy – degenerovala. Ale já jsem neočekával, že by to Ústavní soud nějak reflektoval. Jenže pak – myslím, že to bylo 1. září – ke mně přijel posel z Ústavního soudu a přinesl mi rozhodnutí. A tam bylo, že se předběžně odkládá vykonavatelnost prezidentského rozhodnutí o vyhlášení předčasných voleb. To znamenalo, že můj návrh dostal jistou šanci a relevanci,“ uvedl Kalvoda.

Ještě týž den – tedy 1. září 2009 – přišel za Kalvodou jeden jeho známý s tím, že si má dát na sebe pozor, protože se v podsvětí začíná mluvit o zakázce na jeho vraždu. „Nechápal jsem vůbec, co se děje. Neměl jsem s podsvětím nic společného,“ řekl právník a dodal: „Pak se ty informace začaly dublovat. A i když jsem to nechápal, raději jsem v té době poslal rodinu pryč z Prahy. A začal být víc obezřetný.“

Napětí ale gradovalo. A pak dostal Kalvoda další – už konkrétní – informaci, kdo zakázku dostal. „Ta informace zněla, že tím byl pověřen jistý pan Slepčík. Ale bylo to z druhé ruky. Nevěděl jsem to jistě,“ řekl právník.

Kalvodovi spolupracovníci vyhodnotili situaci jako velmi vážnou – už vzhledem k tomu, v jakém prostředí se Slepčík pohyboval. A alarmující bylo navíc i to, že se dozvěděli, že Slepčík má přerušený trest a nechce se do vězení vrátit. „To mohla být motivace, proč by do toho šel,“ řekli Kalvodovi jeho spolupracovníci. „Byl jsem tehdy velmi nervózní. To přiznávám,“ řekl Kalvoda.

A tenkrát, začátkem září 2009, udělal něco, co dnes s odstupem času shazuje jako „hloupý nápad“. Nicméně podle mého názoru šlo o geniální tah, díky kterému se zachovala v případu historická stopa po Slepčíkovi. A možná to nakonec zabránilo i tomu nejhoršímu, co mohlo právníka potkat. 

„Požádal jsem jednoho svého známého, ať se se Slepčíkem spojí a najde ho a vzkáže mu, že bych si s ním rád promluvil,“ řekl Kalvoda. Kalvodovi spolupracovníci byli šikovní. Takhle natvrdo to Slepčíkovi neřekli. Ale navlékli to tak, že si to „okolnosti jiných případů žádají“. 

Prý mě chcete zabít

Elemír Slepčík popisuje, že šel tenkrát cvičit do fitness centra v pražských Vršovicích. A tam za ním přišli dva lidé. Jednoho znal osobně. Oba muži mu pak řekli, že je nyní ve vazbě jejich společný známý – jistý Lumír. „A že Lumíra hájí doktor Kalvoda. A že když pan Kalvoda nepřijde k soudu, Lumíra pošlou na Sicílii, aby se tam dořešil jeho případ. A on nechce na Sicílii,“ zavzpomínal Slepčík, co mu oba muži říkali. (Lumír byl člověk z drogového podsvětí, byl to dokonce i známý Slepčíka a na Sicílii mu skutečně hrozil vysoký trest.)

„Mně bylo divný, proč za mnou přišli a proč mluví o Kalvodovi. Tak se ptám, co v tom je za problém. Proč ten Kalvoda nemůže na soud? A oni prej: ‚Kalvoda nám řekl, že nemůže vytáhnout paty z baráku, a to nikam, protože se bojí o vlastní život. Že ho chce nějakej Elemír Slepčík zavraždit.‘ Tak jsem těmto chlapům řekl, že je to pí***ina,“ řekl Slepčík.

•••

Ještě než budeme dál pokračovat v popisu příběhu, je nutné zmínit, že to bylo – v řádu několika málo dní – už podruhé, co dostal Slepčík informaci, že má figurovat v případu násilné akce proti Kalvodovi. Slepčík mi totiž přiznal, že pár dní před kontaktem s lidmi ve fitness centru dostal informaci, respektive varování, „aby se do ničeho v souvislosti s Kalvodou nezapojoval, protože stejně už všechno monitoruje tajná služba, BIS“.

Ten člověk, který Slepčíka „varoval“, patřil také k podsvětí, ale udržoval kontakty spíše s pravicovými politiky z ODS. Jeho úmyslem tak nebylo v dobré víře varovat Slepčíka, že mu hrozí prozrazení, a tím pádem i nebezpečí. Myslel to spíše tak, aby odradil Slepčíka od akce. Chtěl pomoct ODS, aby si zachovala možnost vyhrát volby v řádném termínu.

„Jeho jméno vám nesdělím. Jen řeknu, v jakém jezdí autě. Dnes jezdí ve starším rolls-roycu. To stačí,“ řekl Slepčík. (Z dalších indicií jsem pochopil, že by se mohlo jednat o jiného severočeského bosse, Martina M.)

I z této historky mi vyplývalo, že Slepčík mohl být ohledně likvidace Kalvody skutečně osloven. Proto se ho ještě jednou ptám: „Pane Slepčíku, můžete vyloučit verzi, že by vám dal někdo konkrétní nabídku, abyste ‚udělal‘ právníka Kalvodu?“ Slepčík ale reagoval rázně: „Samozřejmě že to mohu vyloučit.“

•••

Nicméně příběh s Janem Kalvodou pokračoval dál.

Slepčík tehdy sám navrhl, že se s právníkem sejde. Což Kalvodovi vyslanci uvítali, protože to byl vlastně jejich cíl. A tak se nakonec Slepčík jednoho dne objevil u Kalvody v jeho kanceláři. Ten ji mezitím vyklidil a personálu řekl, ať si všichni zajdou raději na drink do nedaleké restaurace. A když Slepčík dorazil, podal Kalvodovi ruku… „A řekl jsem mu: ‚Dobrý den. Slepčík, Elemír.‘ A on si hned zapálil fajfku,“ zavzpomínal Slepčík.

Jan Kalvoda si pamatuje, že šel rovnou k věci. „A hned jsem mu řekl: ‚Pane Slepčíku, rád vás vidím, jsem rád, že jste přišel. Jste hodnej, ale prej mě chcete zabít, nebo něco podobného.‘ A pan Slepčík na to říkal: ‚To není žádná pravda.‘,“ popsal Kalvoda. A dodal: „Celkem jsme spolu mluvili asi půl hodiny. Ale bylo to v duchu obecných informací, takže jsem se vlastně nic nového nedozvěděl.“

Slepčík si po letech ještě vzpomněl, že několikrát zdůraznil, že Kalvodu zabít nechce. „Vždyť já mu to na té schůzce říkal: ‚Proč bych to dělal? Kdybych vás chtěl zabít, tak vás zabiju. Ale já nechci nikoho zabíjet. Nebo vám ubližovat. Proč?‘ A ještě mu říkám: ‚Já jsem na přerušení trestu. Já nemám v úmyslu někomu ubližovat.‘,“ poznamenal Slepčík.

Poté, co schůzka skončila, se stalo něco, co vykládají obě strany mírně odlišně.

Kalvodovi spolupracovníci tehdy z bezpečnostních důvodů Slepčíka sledovali. A podle nich odjel Slepčík na setkání s lidmi, kteří patřili ke světským a kteří se přátelili s politiky z ČSSD.

„Sledka zjistila, že po schůzce s Kalvodou měl Slepčík jednání na pražské Štvanici v jedné restauraci. Měl tam být někdo blízký špičkám ČSSD,“ řekl mi zdroj. Kalvoda mou informaci obecně potvrdil, ale na detaily si už nevzpomínal.

Slepčíka jsem s tímto zjištěním konfrontoval. Nejdříve byl překvapený. Nevěděl totiž, že byl sledován. „Aha, to jsem nevěděl,“ reagoval.

„A kam jste od Kalvody tehdy jel?“ ptám se ho.

„Někam jsem jel…,“ řekl Slepčík.

„Nemohlo to být na Výstaviště za rodinou Kočkových?“ ptám se. V otázce jsem záměrně nebyl místopisně přesný, abych se ujistil, jak na to bude Slepčík reagovat a zda řekne pravdu. Slepčík se na chvíli zamyslel a řekl, že jel na jiné místo Prahy: „Nebylo to na Výstaviště, ale na Štvanici. A tam jsem s Kočkovými nemluvil,“ řekl Slepčík. „S nimi jsem se viděl jindy a jinde,“ dodal.

Šlo o únos

Pokud by byla pravda, že byl Slepčík s žádostí o „likvidační akci“ Kalvody osloven jako první, pak by to znamenalo, že po těchto událostech o zakázku přišel. Druhá možnost je, že ji Slepčík vůbec nechtěl vykonat a odmítl ji. Třetí varianta je, že to všechno bylo jen nějaké velké nedorozumění a jeho jméno se v příběhu objevilo jako neuvěřitelná „shoda náhod“. Ale popravdě – to je jen hodně teoretická možnost. 

Pak je tu ovšem čtvrtá verze, ke které se přiklání i samotný Slepčík. V ní jde o to, že mohlo jít o plán lidí blízkých ČSSD, aby Kalvodu zastrašili. „Třeba šlo jen o to, že ho chtěli vyděsit, aby od svého angažmá u Ústavního soudu upustil, a moje jméno se jim hodilo, protože – co si budeme povídat – jsem bývalý boxer a kolem mne byla vždy spousta lidí, kteří budili obavy,“ řekl Slepčík. 

Tomu by se dalo i věřit. Jenže proč by pak v takovém případě přišla ona událost na dálnici? Zakázka na Kalvodu zjevně existovala a nešlo jen o vyvolání strachu. A tak je dost dobře možné, že úkol nakonec doputoval k někomu jinému. Protože jinak by se těžko odehrálo, co jsem popsal na začátku tohoto textu, kdy se někdo jiný pokusil Kalvodu skutečně na dálnici D1 zastavit a zabránit, aby se dostavil k Ústavnímu soudu. 

„Moji spolupracovníci mi tehdy doporučili, abych jel do Brna na to klíčové jednání Ústavního soudu den předtím v noci,“ vysvětlil Kalvoda. Co se přesně odehrálo na dálnici, nechce Kalvoda do detailů popisovat, protože chce chránit lidi, kteří mu tehdy pomáhali. 

Tudíž jen rychle a obecně. 

„Pak došlo k něčemu poměrně dramatickému, asi na půli cesty. Z radioprovozu jsem věděl, že došlo k jakémusi střetu s očekávajícími třemi auty na nějakém parkovišti opodál benzinové pumpy. Ale to jsem registroval jen z radioprovozu,“ řekl Kalvoda.

„Šlo o to, mě zastavit, zablokovat, odvézt někam a zmařit to jednání v Brně. Protože už by nebyl čas. Protože jednání u Ústavního soudu bez advokáta je vyloučené. A ten čas voleb se blížil. To je ex post interpretace. Takže nešlo o mou popravu, šlo o to, mě někde zdržet, eventuálně mě zdrogovat, vyfotit, nevím… Téměř jistě to nebyl pokus o atentát,“ uvedl Kalvoda.

Zajímavé bylo, že Slepčík věděl, že se někdo o něco pokusil právě na dálnici D1. „Vím to. Sledovali ho, vytlačovali ho,“ řekl mi Slepčík.

Tak se ptám, zda to nebyl on, kdo to organizoval. 

„Já jsem to fakt neorganizoval. To oni,“ vystřelil ze sebe. 

„Kdo oni?“ ptám se.

„Najatí lidé blízcí ČSSD,“ řekl Slepčík. Víc už ale nesdělil.

•••

Pro Jana Kalvodu musela být tehdejší cesta do Brna noční můrou. „Pamatuji si, že jsem tehdy, když jsem přijížděl v noci do Brna, volal příteli Otovi Motejlovi,“ řekl Kalvoda. Jde o někdejšího, již zesnulého ministra spravedlnosti, v roce 2009 zastával post ombudsmana a bydlel v Brně.

„Popsal jsem mu velmi hrubě a v kostce, co prožívám, a on mi řekl – a to si pamatuji: ‚No vidíš, já jsem jeden z nejvyšších ústavních činitelů, a mohu ti nabídnout jen nocleh. Nic jiného.‘ Což jsem nevyužil. Ubytoval jsem se v hotelu, včetně doprovázející ochranky. A druhý den ráno mě odvezli k Ústavnímu soudu a tam jsem prošel davem novinářů dovnitř a pak už to probíhalo tak, jak to probíhalo. Nemusím říkat, že jsem nebyl moc vyspalý,“ popsal kritické dny Jan Kalvoda.

10. září 2009 pak Ústavní soud stížnosti vyhověl a s okamžitou platností ústavní zákon i prezidentovo rozhodnutí o předčasných volbách zrušil. Volby do Poslanecké sněmovny se tak uskutečnily v řádném termínu v květnu 2010. A přišel scénář, který si Jiří Paroubek rozhodně nepřál. ČSSD sice získala nejvíce hlasů, ale méně, než mu v předcházejících měsících předpovídaly průzkumy a než očekával. Naopak ODS s novým předsedou Petrem Nečasem uspěla lépe a natolik, že mohla sestavit koaliční vládu.

V té době byl ale Elemír Slepčík už ve vězení. Obnova řízení totiž ke zrušení trestu nevedla.

Cesta za Krejčířem

Elemír Slepčík ale stihl před nástupem trestu ještě jedno dobrodružství. Krátce po setkání s Kalvodou proběhlo jednání s tehdejším šéfem Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Robertem Šlachtou, dnešním senátorem a šéfem strany Přísaha. Slepčík se s ním potkal, aby si vyjasnil situaci a zeptal se ho na to, zda náhodou policie nebude vyšetřovat chystaný útok na Kalvodu. 

„Šlachta o ničem nevěděl. Potvrdil, že mi nic takového nehrozí. Že mohu být klidný, že nemají žádné hlášení, že by se něco takového mělo s tímhle právníkem stát. A pak už jsme se bavili o jiných věcech… A opět padaly otázky zejména na Radovana Krejčíře,“ řekl Slepčík. „To bylo poprvé, kdy jsem Šlachtu viděl,“ dodal.

„Co jsem slyšel, chtěl po vás, abyste se opět angažoval v kauze zmizelého Lamberta Krejčíře, abyste odjel do Jihoafrické republiky a přesvědčil Radovana Krejčíře, aby do protokolu sdělil, co všechno ví a že jeho otce unesli a zabili Starka se Spěvákem. Je to tak?“ ptám se Slepčíka.

„Bylo to jinak. Šlachta mi neřekl, co mám přesně Krejčířovi říkat, aby říkal. Přál si jen, abych zařídil to, aby Krejčíř umožnil českému soudnictví výslech v JAR ke kauze jeho otce,“ vysvětlil Slepčík.

Robert Šlachta kontakt se Slepčíkem nevylučuje, ale na podrobnosti si nevzpomíná. „Něco takového tehdy proběhlo. Ale detaily už si nevybavuji. Šlo nám o to, dotáhnout kauzu zmizelého Lamberta Krejčíře do konce,“ řekl mi Robert Šlachta.

•••

Slepčík nakonec na spolupráci s policií přistoupil. „Moje jediné přání bylo, že nechci, aby do mě policie šťourala. Protože jsem měl informaci ze soudu, že tam chodí detektivové ÚOOZ a nakládají mi, aby mě soud znovu poslal za mříže,“ řekl Slepčík.

Slepčík odjel na přání šéfa ÚOOZ do Jihoafrické republiky. A skutečně Krejčířovi, s nímž měl do té doby dobré vztahy, „poradil“, aby souhlasil s výslechem v JAR. „A řekl jsem mu, ať mluví pravdu,“ dodal Slepčík. Jenže Radovan Krejčíř byl v roce 2009 v tíživé situaci. V Jihoafrické republice mu začaly docházet peníze a potřeboval pomoc. A tak využil Slepčíkovy přítomnosti a chtěl po něm dvě věci. 

Za prvé. Slepčík měl garantovat dodávky drog Krejčířovým lidem do JAR. Mělo jít o kokain z Venezuely, kde měl Slepčík vynikající kontakty. Krejčíř zařizoval tento drogový obchod pro svého tehdejšího parťáka z jihoafrického organizovaného zločinu Cyrila Beeku.

Beeka byl v JAR něco jako Krejčíř v Česku. Vlivný a všehoschopný mafián. Krejčíř dokonce zajistil, že Slepčík s Cyrilem Beekou jednal. 

A jak nakonec obchod dopadl? 

„Neposlal,“ řekl Slepčík.

„Kdo co neposlal?“ ptám se.

„Radovan,“ řekl Slepčík úsečně a vydal zvuk podobný šustění peněz v ruce. Pochopil jsem, že Radovan Krejčíř nakonec nezaplatil, takže kokain z Venezuely do JAR nedorazil.  

Druhá věc, kterou chtěl Krejčíř po Slepčíkovi, byla, aby v Česku zatlačil na „tři pé“ – tedy na „3P“.

Pod tímto označením se skrývali tři podnikatelé, s nimiž měl Krejčíř nevyřízené byznysové účty. Šlo o Tomáše Pitra, Martina Pechana a Františka Pivodu. Slepčík měl jednoduše dva z nich (Pechana a Pivodu) postupně najít, odvézt, „zavřít do sklepa“ a dostat z nich násilím peníze, které údajně dlužili Krejčířovi. Alespoň v této podobě jsem to slyšel od lidí z podsvětí. Ale Slepčík to koriguje a tvrdí, že jeho úloha byla bez násilí.

„Nechtěl, abych to vyřídil pod násilím. Nešlo o vraždy. Krejčíř chtěl: Chytíš mi toho a toho. Někam ho odvezeš a dáš mi ho na telefon. Prostě jako v amerických filmech,“ řekl Slepčík.

Pitra na rozdíl od Pechana a Pivody měl Slepčík „jen“ přemluvit, aby za Krejčířem přijel do JAR, kde by si ho Krejčíř podmanil a o peníze ho připravil tam.

Slepčík to nakonec neudělal. Pechana a Pivodu nechal být. A Pitra naopak varoval, aby do JAR nejezdil. Pitr v té době vážně zvažoval, že by do JAR odjel a schoval se tam před zatčením, které mu v té době v Česku hrozilo kvůli starým kauzám s daňovými podvody z devadesátých let.

Když Krejčíř zjistil, že mu Slepčík nevyhověl, poslal do Česka různé vzkazy včetně toho, že nebude v žádném případě spolupracovat s ÚOOZ. Policisté pak párkrát navštívili příslušné soudy a tím se uzavřel „příběh Slepčíka na svobodě“. 

5. prosince 2009 jej zatkli na letišti v Praze, když se vracel ze svatební cesty. A putoval do vězení. „Já to tak nějak cítil, že po mně jde policie. A původně jsem se chystal odjet hned po svém příletu do Gdaňska, počkat si tam na loď a zmizet do Venezuely,“ uvedl Slepčík. Ale policisté byli rychlejší. 

Nakonec si Slepčík odseděl víc než dvě třetiny trestu. „Ve vězení jsem byl osm let. Na svobodu jsem se vrátil v roce 2015,“ řekl Slepčík. A začal mu nový život. „Ano, ten život je teď  klidnější. Mám skvělou rodinu, úžasné děti,“ řekl.

„Jsem jen obchodník“

„A jak byste se charakterizoval? Kdo nyní jste?“ ptám se ho.

„Jsem normální člověk,“ odvětil Slepčík.

„Takže jste podnikatel?“

„No, poté, co jsem přišel z basy, jsem se spojil s Tomášem Pitrem a začal dělat pro jednu firmu, která stavěla bytové domy v Jesenici.“

„A jste ještě stále aktivní v drogovém byznysu?“

„To nemůžete napsat.“ 

„Omlouvám se. Musím se vás na to zeptat.“ 

(Slepčík nic neříkal, mlčel…) 

„Takže jste stále aktivní v polosvětě?“ ptám se ho.

„Helejďte, ten polosvět, o kterém mluvíte, to není můj život.“

„S násilím jste neměl nic společného?“

„Byl jsem kdysi odsouzen za rvačky. Policie z toho pak udělala ublížení na zdraví.“

„Takže násilí…“

„Ale no tak. Pokud jsem někdy použil sílu, tak to bylo v sebeobraně. Násilí na zakázku opravdu nedělám. Já jsem obchodník. Celý život jsem jen obchodoval. To je moje specifikum. Celý život obchoduju. A je mi jedno s čím. Kdybyste mi přinesl kamion hoven, já je prodám taky. A to je pravda. Celej život jen obchod,“ řekl Slepčík.

„Takže s drogami jste obchodoval v minulosti…“

„Jo. Vždyť jsem za to byl i odsouzený. Sice jsem obchodoval s velkým množstvím, ale oni mě tehdy odsoudili jen za nějakých 600 gramů.“

„V prostředí polosvěta se říká, že v bývalém řemesle jste stále aktivní…“

„Blbost.“

„Svými otázkami se snažím jen zjistit, kdo vlastně jste. Tím, co jste dělal, jste byl součástí podsvětí. Když někdo obchoduje s drogami, tak – to se na mě nezlobte – je to zločin a jste v podsvětí. Tak kdo tedy jste?“

„Obchodník. Jsem obchodník. Chodí za mnou lidi a chtějí radu. Mám kontakty, pohybuji se v tom od roku 1990. Takže vím, co a jak. Poradím, odkud, co, kam a jak.“ 

„Jako třeba i s tímhle zbožím?“ ptám se a ukazuji u toho posunek značící šňupání kokainu.

„Jo, třeba i s tímhletím. Ale i s čímkoli jiným. Cokoli. Vždyť jsem vám řekl, že prodám i kamion hoven.“

„Ale v prostředí zločinu – jak jsem zjistil ze série rozhovorů – máte velkou autoritu.“ 

„Chcete říct pravdu? Vytvořil jsem si kolem sebe respekt. A to i u lidí, kteří nemají s polosvětem nic společného.“