Konec kojeňáků. Konečně lepší život pro opuštěné malé děti a naděje i pro ty větší 

Asi deset minut pěšky od náměstí na Zbraslavi, městské části na jižním okraji Prahy, stojí dvoupatrový dům se žlutou fasádou. Za dřevěným plotem je vidět bazén, prolézačky a taky vyskládaná kola a odrážedla. Kdysi tu stál sirotčinec, dnes tu funguje kojenecký ústav pojmenovaný po Charlottě Garrigue Masarykové, manželce prvního československého prezidenta. 

V přízemí je malý byt s ložnicí, obývákem a kuchyní. U stolu zrovna svačí dvě holčičky, dvouletá a tříletá, za chvíli půjdou vyzvednout šestiletou sestru do školy pár bloků odtud. Dívky tu žijí už pár měsíců, jejich máma bere drogy. Za dcerami se snaží jezdit, taky si spolu volají, nedávno porodila další holčičku, ta žije s ní. „Zatím“, jak říká zdejší ředitelka Radka Soukupová.

Dívky jsou posledními obyvatelkami zbraslavského kojeneckého ústavu, respektive dětského domova pro děti do tří let. V roce 2014 se název kojenecký ústav přestal plošně používat a ústavy všude v zemi se přejmenovaly právě na dětské domovy či dětská centra. Z veřejného prostoru ale slovo „kojeňák“ nezmizelo. 

V lednu 2025 přestanou kojenecké ústavy, kterých je v Česku aktuálně dvacet, existovat úplně. O jejich zrušení rozhodli poslanci v srpnu 2021. Už v té době dětí v tomto typu ústavní péče každým rokem ubývalo, poslední tři roky se jejich počet snižoval skokově. Letos v květnu jich v těchto zařízeních zbývala stovka. 

„Když jsem sem v roce 2020 nastoupila, žilo tu patnáct dětí,“ říká zbraslavská ředitelka Soukupová. Záhy po jejím příchodu se zřizovatel, tedy pražský magistrát, rozhodl, že tu vznikne i dětský domov pro starší děti. Důvod byl prostý – aby zbraslavské děti nemusely po dovršení tří let odcházet úplně jinam, do cizího prostředí, kde je nikdo nezná. V současné době žijí starší děti se svými vychovateli ve třech pronajatých bytech na různých místech Prahy, v každém jsou vždy maximálně čtyři. 

Což je model, který se i ve zbytku Evropy ukazuje jako funkční: nejmenší děti žijí u přechodných pěstounů nebo jdou do adopce, ty starší, pokud se pro ně nenajde místo v rodině a musejí být v ústavní péči, žijí takzvaně v komunitě. Nejsou tedy v dětském domově, jak jsme ho doposud znali – ve velké budově někde na kraji města, kde žijí třeba i tři desítky dětí. Výhoda bytu je zřejmá: život v něm se víc podobá tomu reálnému. „Pro mne je symbolem ústavu absence kuchyně. Naše děti dřív třeba nevěděly, jak vypadá skořice. Znaly její chuť, ale víc nic. Nebo se nás ptaly, kde rostou okurky,“ přibližuje Soukupová.

Pokud se dívky ze zbraslavského zařízení nevrátí k mámě, i ony se přesunou do jednoho z bytů. 

„Pojďte, zkusíme zavolat mamce,“ říká holčičkám jejich „teta“, zaměstnankyně ústavu, když všechny tři v pozdním odpoledni pobíhají po zahradě plné popadaného listí. Bere je za ruce, vede dovnitř, nejstarší ze sester ji zasypává otázkami. 

Proč máma nepřijela? 

Kdy se k ní vrátíme? 

Vždyť takhle dlouho jsme bez ní ještě nebyly! 

Děti státu 

Historie kojeneckých ústavů u nás sahá až do doby první republiky, vůbec první „kojeňák“ vznikl v roce 1922 v pražské Krči, další pak následujícího roku v Ostravě. Oba plnily mimo jiné i vzdělávací funkci, připravovaly budoucí dětské zdravotní sestry. Souběžně tehdy v Československu fungovala i pěstounská péče.

Velké systémové změny nastaly po komunistickém převratu v únoru 1948. Vláda vyhlásila takzvanou právnickou dvouletku, jejímž cílem bylo přepracovat celý právní řád. Jednou z prvních změn tehdy bylo přepsání zákona č. 265/1949 Sb. o rodinném právu: nový předpis úplně vymazal pěstounskou péči a preferovanou formou začala být péče kolektivní, tedy ústavní. Po celá padesátá léta pak po republice vznikaly kojenecké ústavy (oficiálně coby zdravotnická zařízení), v roce 1970 v nich podle statistik vyrůstalo téměř tři a půl tisíce dětí.