Mladí mají rádi Piráty z Karibiku, když je nezahrajeme, pohoříme u nich

9. prosince 2024

Jsou dost neobvyklé uskupení: tři violoncella a kontrabas. Znamená to, že když chtějí něco hrát, musejí si to nejdřív přepsat – skladeb pro soubor o takovémhle složení je totiž jen minimum. A oni navíc chtějí, aby jejich verze známých kusů byly virtuózní, těžké. Violoncellista Jan Zvěřina, šéf Prague Cello Quartetu, říká, že se snaží klasiku přiblížit i lidem, kteří by na ni normálně vůbec nešli.

Hrajete skladby od kapel jako Coldplay nebo Queen, ale i filmovou hudbu, třeba titulní píseň z Pirátů z Karibiku. Podle čeho si vybíráte repertoár?

Podle toho, jaká hudba nás baví. Pro uskupení, jaké máme, tedy tři violoncella a kontrabas, neexistují – až na pár výjimek – prakticky žádné skladby. Pro nás to znamená, že když něco chceme hrát, musíme si napsat noty. Což je složitější, ale zároveň kreativnější.

Hrajete třeba i melodie z muzikálů…

Přesně tak. Často v tom hrají roli vzpomínky z dětství. Třeba muzikál Jesus Christ Superstar, s ním mám spojenou vzpomínku, jak jsem na něj jel poprvé do divadla Spirála na Výstavišti, bylo mi osm nebo devět. Člověk se k tomu vrací, má to spojené s nějakou emocí. Řekl bych, že takové propojení má každá skladba, kterou hrajeme.

Zmínil jste, že když něco chcete hrát, musíte si to upravit právě pro tři cella a kontrabas, což je velmi nezvyklá kombinace. Děláte úpravy sami?

Někdy to dělám já a někdy, když je méně času, to zadávám profesionálním aranžérům. Máme tři čtyři externí lidi, kteří to udělají i rychleji než já. Ale zas já mám výhodu v tom, že vím, jak jednotlivý hráč hraje, takže to třeba ještě doupravím nebo rozdělím tak, aby to sedělo každému takzvaně na ruku. Tím to dostává určitou unikátnost.

Přečtěte si také

Vzít na koncert i partnera

Původně jste klasický muzikant, vystudoval jste konzervatoř, HAMU, violoncello jste studoval i v Berlíně, vyhrál jste několik soutěží. Vaše kvarteto je ale multižánrové. Je za tím i snaha dostat klasickou hudbu k širšímu publiku?

Určitě. Stává se, že nám lidé říkají, že mohli na koncert vzít partnera, který by normálně na vážnou hudbu nešel. Takže i to je jeden z cílů, které máme.

A nedívají se na vás „klasici“ skrz prsty?

Nikdy jsem se s tím nesetkal – a to jsem s klasickými muzikanty v každodenním kontaktu. Vysvětluju si to i tím, že my se své skladby snažíme dělat dost složitě, virtuózně. Jsou kolikrát těžší než vrcholné klasické skladby a myslím, že si to klasičtí muzikanti uvědomují: zahrát něco tak těžkého není úplně legrace.