Matka byla narcistka. Ale i pekelné dětství se dá přetavit v něco dobrého

Jak vypadalo vaše dětství?

Jsem nejmladší ze tří dětí a má matka s narcistickou poruchou osobnosti mi přiřkla roli černé ovce. Už odmalička mi dávala najevo, že mě nesnáší, pronášela věty typu „Zavři se do pokoje a vůbec tady nebuď“. Neustále mě něčím strašila. Nejdřív školkou, pak školou, říkala, že si mě tam „srovnají“. Nebo tím, že mě dá do dětského domova či diagnosťáku.

Jaký dopad na vás matčino chování mělo? Co jste prožívala?

Čím víc mě strašila, tím víc jsem na ní visela a bála se. Učitelky ve školce říkaly, že jsem maminčin mazánek, protože se mi stýská. Jenže já nebrečela proto, že chci za maminkou, ale proto, že jsem měla šílený strach, že už se nebudu moct vrátit domů. To samé se dělo na táborech.

Máte dva starší bratry. Jak se matka chovala k nim?

Nejstarší brácha byl – a je – zlaté dítě, takže ať udělal cokoliv, matka ho vždycky omluvila. Lhal, kradl peníze, neplatil alimenty na své vlastní dítě, za což ho zavřeli – ale matka ho vždy bránila. K prostřednímu bráchovi jako jedinému ještě chovám nějaké city, protože je to hodný kluk. Oba bratři dodnes žijí u matky, ač jsou dávno dospělí.

Když jste byla malá, měla jste v okolí aspoň někoho, kdo vám byl oporou?

Dědu z otcovy strany. Měl mě rád, byla jsem jeho myšička, a pokud mohl, chtěl se mnou trávit co nejvíc času. Matka se mu snažila vetřít do přízně, protože měl vlivné postavení. On ji ale neměl rád, myslím, že ji prokoukl. Nicméně i to se brzy „podělalo“.

Jak to?

Babička onemocněla schizofrenií a šlo to s ní z kopce. Děda nám to dlouho tajil, a jak se babiččin stav zhoršoval, už jsem za ním nemohla tolik jezdit. Stýkali jsme se opravdu málo. Zemřel v roce 1991, to mi bylo třináct.

Mocenské boje

Zhoršil se po jeho smrti vztah mezi vámi a matkou?

Velmi. Matka měla utkvělou představu, že otec po dědovi zdědil miliony, které před ní někam zašil. Měla obrovskou zlost. Ztrátou dědy jsem zároveň přišla o jedinou ochrannou ruku.

Docházelo u vás doma kromě psychického týrání i k fyzickému násilí?

V pubertě ve mně vyhasla touha se matce nějak zavděčit. Tím začalo ještě větší peklo, protože nade mnou ztrácela kontrolu. Jednou jsem se zamkla v pokoji, a tak matka rozmlátila dveře. Když někdo ze známých náhodou pronesl „Jé, ta holka vám roste do krásy“, pronesla něco jako „do krásy možná, ale ani prdel si nedokáže umýt“. Je velmi panovačná a extrémně manipulativní. Vyrůstat s ní bylo peklo.

Potřebovala mít nad rodinou absolutní kontrolu?

To je jeden z charakteristických rysů narcistní poruchy osobnosti. Matka nechodila do práce, takže domácnost byla to jediné, co měla. Tam byla vládce – a mohla cokoliv. Muselo nám chutnat jen jídlo, které chutná jí. Dokonce ještě na střední škole rozhodovala o tom, co si smím obléknout. Myslím, že mě schválně oblékala do věcí, které se mi nelíbily.

Ustoupila vám někdy v něčem?

Ne. Když chtěla, aby bylo po jejím, dokázala řvát celé hodiny. Bohužel i táta otáčel její nevhodné chování proti mně. Říkal: „Proč se s ní hádáš? Vždyť je přece jedno, co máš na sobě.“ Nakonec to dopadlo tak, že jsem ve škole musela x hodin sedět v něčem, v čem jsem se necítila dobře. Všichni se mi smáli, byl to obrovský stres a ponížení, které se často opakovalo. Navíc jsem v kolektivu nebyla moc oblíbená.

Příliš bolavá duše

Proč?

Jako dítě jsem hodně lhala, naučila jsem se to doma. Ve druhé nebo třetí třídě jsme měli napsat příběh o mamince. Jenže co jsem měla psát? Moje matka mě od božího rána do božího večera nesnáší? Tak jsem napsala příběh, že moje maminka je hrozně hodná a že pracuje jako zdravotní sestra, že spolu chodíme do lesa a děláme figurky z kaštanů. Nedošlo mi, že učitelka zná pravdu. Když to prasklo, místo toho, abych přiznala, že jsem si to vymyslela, jsem všechny začala přesvědčovat, že to tak je.

Což je ale přece naprosto přirozená reakce dítěte, které touží po matčině lásce.

Ano, to bylo opravdu to jediné, po čem jsem toužila – aby mě měla ráda. Do života mi ale nepředala nic. Nikdy mi neukázala, jak si složit prádlo nebo jak něco uvařit. Současně ale chtěla, abych všechno uměla sama. Jakmile jsem to dělala po svém, bylo to špatně. Vůbec nic doma nedávalo smysl. Velmi lehce jsem nabyla dojmu, že všechno dělám špatně. Poslední kapkou pro mě bylo, když starší brácha ukradl matce peníze a svedl to na mě.

Jak jste zareagovala?

Matka mu samozřejmě uvěřila. Poté začala telefonovat všem rodičům mých spolužáků a tvrdila, že jsem doma ukradla čtyřicet tisíc, což by dnes odpovídalo zhruba čtyřem stům tisícům korun. Bylo mi třináct a neměla jsem jak dokázat pravdu. Nemohla jsem unést tak hrozné ponížení – a pokusila se o sebevraždu. Ale nebyl to impulzivní čin jako třeba skok z okna. Ne, já spolykala různé tablety, které jsem si střádala. Nakonec z toho byl výplach žaludku, což je nepříjemná záležitost. Dodnes mám problém s polykáním léků.

Uvědomila si tehdy matka závažnost situace?

Člověk by čekal, že by býval mohl přijít nějaký happy end. Matka by si uvědomila, že pokud se jedno z jejích dětí chtělo zabít, znamená to, že je strašně nešťastné. Bohužel k tomu však nedošlo. Když přišla s otcem do nemocnice na návštěvu, první její věta byla – řekni, že jsi to udělala kvůli smrti dědy, jinak skončíš v blázinci. Samozřejmě jsem psychiatričce na dětském oddělení převyprávěla máminu verzi. Tím to skončilo.

Prostředek k dosažení cíle

Ptala se vás psychiatrička na to, jak se v rodině cítíte a jak to u vás chodí?

Vůbec. Neptala se mě ani na vztah s rodiči, ani na nic jiného. Když jsem odcházela z nemocnice, matka mi donesla oblečení, které jsem nenáviděla. Jak jsem tam tak stála, bylo mi blbě, na sobě jsem měla trapné mašličky a další blbosti, říkala jsem si, že tohle nikdy neskončí. A tehdy jsem si slíbila, že jak mi bude osmnáct, urychleně vypadnu z domu. Což se taky stalo.

Jak vzpomínáte na otce?

Byl to hodný chlap, nekonfliktní. A i když jsem se později dozvěděla, že není mým biologickým otcem, beru ho jako svého. Mrzí mě ale, že si nedokázal doma zjednat větší pořádek. Byl velice pasivní. Jednou sice matce řekl, že je hrozná narcistka, ve skutečnosti ho ale týrala, psychicky i fyzicky. Neustále mu dělala žárlivé scény. Což bylo paradoxní, protože sama byla výrazně koketní a velmi promiskuitní.

Jak matčiny žárlivé výstupy vypadaly?

Jedna historka za všechny. Můj táta dělal inženýra na šachtě. Neměli tam přímou telefonní linku, muselo se volat přes dispečink. Táta se měl z práce vrátit kolem druhé odpoledne, matka se mu snažila dovolat, ale bez úspěchu. A tak si mě zavolala k telefonu, byla jsem tehdy asi tak v první třídě, a poručila mi, že až to někdo na dispečinku zvedne, mám říct, že maminku odvezla sanitka do nemocnice a že se táta musí okamžitě vrátit domů.

Předpokládám, že přijel…

Do patnácti minut byl doma i s majákem na autě. Matka na něj okamžitě hystericky spustila, proč nepřišel domů hned ve dvě. Byla si totiž jistá, že byl s nějakou ženou. On se obhajoval, že mají v práci havarijní situaci, patřil k báňským záchranářům. Tyhle zákeřnosti mu dělala často. Vždycky když jí v něčem nechtěl vyhovět, začala si vymýšlet, že má bulku v břiše a podobně.

Měli mezi sebou otec a matka i nějaké hezké chvíle?

Nepamatuji si, že by na něj byla milá. Ztrapňovala ho i ve společnosti. Nikdy si ho nevážila. Brala ho hlavně jako prostředek k dosažení určité společenské prestiže, to se jí líbilo. Často se hádali o penězích, protože matka měla neustálý pocit, že jich má málo. Vzpomínám si, jak jednou chtěla po tátovi kožich. Museli jsme jet na ilegální burzu do Polska, byla jiná doba. Jenže Poláci měli státní svátek, což otec nevěděl, tehdy ještě nebyl internet. A matka udělala hroznou scénu, že ten kožich prostě chce. Někdo ji slyšel a řekl, že v nějakém městě sto kilometrů daleko je burza otevřená.

Takže jste vyrazili.

V autě matka na tátu neustále křičela, že jí ten kožich slíbil, úplně jako šílená. Pak ho začala bít. Jenže silnice byla namrzlá, dostali jsme smyk a skoro se zabili. Naši havárii viděli policisté, kteří tehdy, mimochodem, nosili samopaly. Ihned vydedukovali, že otec matku bije. Táta se jim snažil vysvětlit, že to tak nebylo, ale marně. Cítila jsem hlubokou nespravedlnost a zároveň mi ho bylo líto, když jsem viděla, jak ho vytáhli z auta a přehodili přes kapotu.

Mizivé šance

Jak se váš vztah s otcem vyvíjel poté, co jste se osamostatnila a otec matku opustil?

Mnoho let jsme se vídali opravdu sporadicky. Pak náhle zemřel v nemocnici. Dodneška je mi hrozně líto, že jsme nebyli víc v kontaktu.

Jaká přesvědčení jste si kvůli těžké výchově své matky odnesla do života?

Měla jsem velkou obavu z budoucnosti, že bude temná a nepřinese nic dobrého, což nám matka vštěpovala už od dětství. Věděla jsem, že musím z domu pryč, současně mě ale svou výchovou dokázala přesvědčit, že bez ní jsem v životě úplně ztracená. Bála jsem se, že skončím jako bezdomovec. Zároveň jsem nevěřila, že můžu být šťastná a že by mě někdo mohl milovat jen tak, protože jsem. Nakonec jsem ale zjistila, že se správným člověkem mohu zažít, jaké to je, když vás někdo bezpodmínečně miluje.

Jak jste vlastně přišla na to, že vaše matka trpí narcistní poruchou osobnosti?

Trochu oklikou. Baví mě druhá světová válka a jednou jsem viděla článek s titulkem Život s nacistickou matkou. Tak jsem to ze zvědavosti otevřela – a až pak si všimla, že tam není nacistickou, ale narcistickou. Nicméně jsem to přečetla i tak. A na konci si říkám: vždyť je to jak o mé matce! Načež jsem začala hltat informace a také navštívila psychiatra, který se na narcistickou poruchu osobnosti specializuje. Mé podezření mi potvrdil.

Jak jste pak s tím vším naložila?

Ve všech článcích bylo uvedeno, že je vhodné nastavit si opravdu pevné hranice. Říkala jsem si, že se už nenechám ponižovat, urážet a ani sebou manipulovat. Byla jsem připravená, že když něco takového nastane, okamžitě se zvednu a odejdu nebo zavěsím telefon.

Zabralo to?

Moc ne. Například jednou před Vánoci mi matka volala, že musím v pátek přijít na oběd. Řekla jsem, že nemůžu, protože pracuju. A ona začala tu svou hru, že budou všichni zklamaní, protože už to za mě slíbila. Nakonec mi volala až po Štědrém dnu a tvrdila, že skončila v nemocnici na kapačkách, protože se psychicky zhroutila kvůli tomu, že jsem nepřišla. Později mi ještě napsala dopis, ve kterém mě obvinila i z mnoha dalších věcí. Dodnes se u ní střídají chvíle, kdy mi píše, jak jí chybím, a pak zase, jak mě nesnáší.

Přemýšlela jste někdy o tom, že byste matku, potažmo svou rodinu úplně „odstřihla“?

To je otázka, na kterou ještě neznám odpověď. Říkám si, že kdyby se v rodině dělo něco vážného, třeba úmrtí, chtěla bych to vědět. Možná ale určitá část mě, ta malá Lenka, stále doufá, že máma jednou přijde k rozumu a nějak se ty vztahy mezi námi narovnají. Pořád v to doufám, i když vím, že šance je opravdu mizivá. Z těžkých životních zkušeností se ale dá vytěžit i něco dobrého, jen na to musí být člověk připravený.