Sektorový nábytek ze 70. let je teď dražší než některé starožitnosti

Vintage či retro věci jsou v poslední době velmi populární. Byl to důvod vzniku vašeho projektu Eterle?

Ani ne, spíš jde o to, že u nás se láska k vintage dědí. Sama jsem v tom vyrostla, už moje babička jezdila na burzy. Vyprávěla mi příběh starožitného salonkového setu, který koupila už jako dítě. Její strýc dělal majordoma na tureckém velvyslanectví v Praze a u večeře se zmínil, že velvyslanec odjíždí a prodává tři salonky. Aniž by to babička komukoliv řekla, vydala se druhý den za velvyslancem a řekla mu, že chce jeden salonek koupit, za což mu nabídla své roční kapesné. Smál se, řekl, že víc než roční kapesné patnáctileté dívky mu nikdo nemůže dát (aniž by věděl, o jakou sumu jde), a salonek jí prodal. Dodnes je součástí naší půjčovny. Babička svou lásku k vintage přenesla i na mámu, která také miluje burzy a bazary a hromadění starých věcí. Já sama jsem měla starožitné hračky, se starožitným kočárkem jsem si hrála jako s každým jiným. Starým nábytkem jsem byla obklopená – a to všechno nakonec vyústilo v založení rodinné firmy, kterou provozuji s mámou.

Má vaše rodina vztah především k nábytku, nebo jde i o porcelán a dekorace?

Babička třeba měla vášeň pro petrolejky a kropenky, což jsou takové nádoby na svěcenou vodu, které bývají u vchodu do kostela. A ještě pro cibulák. Jednou jako dítě rozbila víčko od cukřenky z cibuláku a bála se, že bude doma zle. Jejich hospodyně jí ale řekla, ať si z toho nic nedělá, že ho dojdou koupit. Babičce přišlo fantastické, že si může koupit jen nějaký „náhradní díl“, a začala cibulák sbírat. Máma zase hromadí ve velkém v podstatě všechno vintage, má ráda hlavně porcelán a sklo, tak ji musím brzdit v nákupech. Já jsem spíš na nábytek.

Jak jste ale v rodině došli k tomu, že koníček přetavíte v podnikatelský projekt?

Dva hlavní impulzy byly moje svatba a oprava domu. Před svatbou jsem na síti Pinterest hledala inspiraci, vymyslela jsem si nějaký design, ale zjistila jsem, že tu nikdo nic podobného nenabízí. Chtěla jsem stoly bez ubrusu, židle dřevěné, ne takové ty klasické s bílým hábitem a mašlí. Jenže to bylo před deseti lety a svatební trh tu vypadal jinak než dnes. Stoly jsme si nakonec nechali vyrobit, židle jsem sehnala na Moravě v nějaké hospodě, kde mi je půjčili a umožnili mi je provizorně přečalounit. Když jsem se během příprav bavila s dodavateli, říkali, že po takovém nábytku na akce je poptávka. Do toho jsme potřebovali vyklidit dům, který jsme měli opravovat. Nevěděli jsme, kam s našimi nahromaděnými poklady, prodávat se nám je nechtělo – a tak jsme založili půjčovnu.

Komu měla sloužit?

Primárně jsme si mysleli, že pro svatby, filmy a eventy obecně. Rezolutně jsme odmítali prodávat, hlavně máma nechtěla nic pustit. Jenže pak přišel covid, akcí bylo málo nebo nebyly vůbec. A tak jsme si říkali, co s tím vším budeme dělat, protože nábytku a věcí jsme měli opravdu dost. Nakonec jsem mámě slíbila, že když něco pustíme, zase budeme moci něco pořídit, a tak na to přistoupila. Pomalu jsme začali zkoušet prodávat přes instagram a vyzkoušeli si i první fyzický prodej na dnes již pravidelném bazaru v Úněticích. Zjistili jsme, že zájem by byl, což vedlo k založení e-shopu, takže teď máme obě větve, půjčovnu i prodej.

Za hodinu jsme u vás

Půjčujete i filmařům. Jak to probíhá?

Filmaři jsou velmi specifičtí, to se tolik nechytlo. Oni vám totiž zavolají „za hodinu jsme u vás“, takhle my ale bohužel nejsme založeni. Navíc se orientují hlavně podle webu, kde nemáme vše. Nemají čas na to, abych je provedla jen tak skladem, ukázala jim naši nabídku, řeší až konkrétní zakázku. Jde tedy spíše o jednotlivce a svatební agentury. Svatební agentury mají objednávky i půl roku dopředu, když s covidem se to, asi kvůli nejistotě, hodně zkrátilo. Půjčujeme jim především nábytek, u nádobí bychom nedali dohromady tolik stejných setů, což je teď takový trend. Já osobně upřednostňuju přístup „mix and match“, poskládat k sobě různé nádobí. Dělám to tak třeba při rodinných akcích.