Můžete si myslet, že jste na amputaci připravení. Ale pak odhrnete peřinu…

2. prosince 2024

Třiatřicetiletá Barbora Kafková se narodila s vadou, která se jmenuje Pes equinovarus nebo také koňská či golfová noha. Lidé s touhle diagnózou mají chodidla vtočená dovnitř, od útlého dětství podstupují řadu operací, někdy až do dospělosti. Barbora není výjimkou, zákroků má za sebou přes dvě desítky. Nakonec jí ale lékaři nohu stejně amputovali – a paradoxně to byla ona sama, kdo za nimi s tou myšlenkou přišel. Teď Barbora, celoživotní sportovkyně, o berlích prošlapává Stezky Českem – a zároveň pořád dochází na lekce chůze.

Lekce chůze? Potřebujete je vůbec?

Ale jo. Mám tam fyzioterapeutku, která kontroluje, jak přesně jdu. Podsazování pánve a tak. To jsou věci, které normální člověk nevidí. Ale ono chodí špatně devadesát procent populace.

Narodila jste se s diagnózou, podle které jste vůbec chodit neměla. Tak to konec konců lékaři řekli vaší mamince – že budete odkázaná na invalidní vozík. Jak se stalo, že chodíte?

Za to může právě mamka. Biologický otec odešel, ale ona se rozhodla, že bude bojovat. Podstoupila jsem řadu operací a nějakým způsobem se podařilo, že se nohy daly tak do pořádku, že jsem dělala první kroky. Začala jsem sportovat, chodit po horách… Ale deformace tam byla pořád.

Myslíte, že jste to i „přetlačila hlavou“?

Strašně. Je to hodně o hlavě.

Kdesi jste vyprávěla, jak váš nevlastní táta po jedné z operací přišel do nemocnice se snowboardem v podpaží. Znamená to, že jste v podstatě neměla na výběr? Musela jste sportovat?

To zas úplně ne. Byli jsme vždycky aktivní rodina, mamka sportovala závodně, taťka byl taky sportovec, navíc jsem se chtěla vyrovnat starší ségře. Odmalička mám v sobě zarputilost, takže cokoliv jsem zkusila, od snowboardu až po jachting, to jsem nějak dokázala. Vždycky jsem si řekla, že to prostě budu zkoušet tak dlouho, až to půjde. Ale že by mě někdo nutil, to ne.

Co bolesti? Musela jste je překonávat?

Bolesti jsem měla odjakživa, ale když nezažijete, jaké je to bez nich, přijde vám to normální. Naučila jsem se je potlačovat nebo úplně vytěsnit.

Přečtěte si také

Jít s kůží na trh

Jste důkazem, že i s tak závažnou diagnózou se dá žít normální život. Přesto – nemoc jste před okolím dlouho tajila. Nebylo to pro vás nakonec vysilující?

Když jsem byla hodně malá, samozřejmě jsem nic neschovávala, protože dítěti to úplně nedochází. Ale později (v dospívání) mi přišlo, že jinakost vyvolává zvědavost – a pro mě bylo v rámci psychiky lepší svou diagnózu schovávat, tajit. Samozřejmě to přinášelo řadu omezení, nikdy jsem třeba nešla s kamarády na plavečák. Těch úkonů byly denně tisíce. Nakonec už to nebylo udržitelné…