Do smrti už bych mohl malovat jen Benátky. Koupil jsem si tam ateliér, říká Jakub Špaňhel

V rozhovoru vypráví, že jsou Benátky kouzelným městem přímo určeným k tomu, aby se malovaly. „Život tam je jako život v obraze. Bydlíte v uměleckém díle. Kdybych chtěl, můžu do konce života dělat už jen Benátky, nabízejí miliony motivů…“

V první části podcastu Jakub Špaňhel vtipně vzpomíná na karvinské dětství. Na to, jak vášnivě maloval od čtyř let („tehdy jsem se tomu věnoval víc než dnes!“), jak lovil motýly a choval hroznýše i anakondu.

Sametová revoluce ho zastihla coby třináctiletého kluka. „Hned jsme s mámou vyjeli na otočku do Vídně a vzápětí do Benátek. Fascinovalo mě, že je to město, kde můžu skočit z okna baráku přímo do vody, tak jsem si to tehdy aspoň představoval – dnes vím, že je ta voda poměrně mělká a špinavá. Nicméně město mě už tehdy nadchlo, mrzela mě jediná věc. Prodávali tam na ulici nakrájený kokos, ale my byli takoví ti autobusoví turisté, co si vezou z domova svačinu a láhev na vodu. Kokos jsem si koupit nemohl a možná o to víc mě před rokem potěšilo, když jsem si tam pořídil ten ateliér.“

Benátky má vyloženě jako pracovnu, nastálo tam pravděpodobně nikdy žít nebude. Miluje svůj skutečný domov, což je okolí vesnice Svatý Jan pod Skalou: „Tam mám na zahradě starou lípu, pod kterou rád sedím, piju kafe, a loni mi došlo, že pokud okamžitě něco nepodniknu, budu takhle spokojeně sedět pod lípou už navždy. Byla to asi poslední šance podniknout něco jinde než v Česku. Nejsem velký cestovatel, změny mi nedělají dobře, ale Benátky jsou kousek a dnes mám radost, že jsem tu energii našel. V Benátkách například denně chodívám do kostelů, mému naturelu vyhovuje středověk a baroko, jsem sto let za opicema…“

Sedmnáct benátských obrazů, které zatím ve svém novém ateliéru Jakub Špaňhel vytvořil, je až do začátku ledna k vidění na výstavě nazvané Venesia v pražské Trafo Gallery.