Teror vedle mě
10. dubna 2016
Reportér 04/2016 · Číslo 20Všechno je jednou poprvé. Poprvé v životě projíždím s bušícím srdcem Facebook a dívám se, kdo z lidí v Bruselu se ozval, že je v pořádku. Píšu těm dalším, zda jsou živí a zdraví: otázka – jindy pokládaná v žertu – má najednou úplně jiný rozměr. Poprvé ji myslím doslova a uleví se mi vždy, když slyším odpověď, že ano. Pravděpodobnost, že na letišti Zaventem nebo ve stanici metra Maelbeek mohl být někdo z mých přátel nebo blízkých, je vysoká.
Ono úterý 22. března se Brusel probudil do hrůzy.
Poprvé řádil islamistický teror vedle mě.
Čekám na telefon do televizního vysílání, ale nezvoní. Jedou zvláštní vysílání, asi změnili plán, říkám si a dál zběsile surfuju, kde se dá, abych se zatím z nejasných informací dozvěděla, co všechno se stalo. Pak ale vezmu telefon do ruky a zjistím, že nefunguje. Nejde volat z něj ani na něj. Síť je vypnutá. Vyděsím se. Na letišti to bouchlo, na Maelbeeku jsou asi mrtví… Já mám dvě děti a nejde telefon. Takže kdyby mi chtěli zavolat ze školy nebo školky, není šance? Najednou si člověk uvědomí, jak ho vykolejí fakt, že něco zcela standardního nefunguje.
Určitě jsou v pořádku – uklidňuji se – ale rychle přemýšlím, co teď. Dojet pro ně, nebo je tam nechat? Je pro ně lepší být doma a cítit tu nervozitu a napětí, nebo zůstat jako každý den se svými kamarády snad v bezpečí. Kousek od školy je univerzitní nemocnice Saint Luc. Už ráno, když jsem děti vezla, kolem ní blikaly policejní majáky a houkačky. Je nejblíž od letiště, celý den sem vozili raněné. 22. březen mě naučil nenávidět šílené kvílení sanitek. I teď – týdny po něm – si na ten strach vzpomenu pokaždé, když ho někde slyším.
Podpořte Reportér sdílením článku
Novinářka žijící v Bruselu, zpravodajka České televize tamtéž v letech 2007–2012.