Dospíváním jsem ztratila drzost, nechala jsem se zformovat z kroužku do čtverečku

Váš debut Poslední léto zaznamenal většinově pozitivní ohlasy. Co z nich vás osobně nejvíc potěšilo?

Vždycky mě hodně potěší, když se někdo ze čtenářů rozepíše dopodrobna. Když odkazuje i na další knihy nebo píše o svém vlastním dospívání, to je pro mě velmi silné. A kritika – uf! Té já se hrozně bojím a těžko ji snáším, takže si užívám každou pozitivní reakci. Třeba když si recenzenti všimnou detailů nebo když ocení, že text není „didaktický“, ale že si čtenář musí hodně domýšlet. S nevyřčeným obsahem jsem totiž pracovala záměrně.

Knihu jste se prý trochu bála poslat do světa. Proč?

Mám v sobě zvláštní kombinaci toho, že si v psaní věřím a vím, že je to talent, který mi byl dán a který můžu rozvíjet, a zároveň obrovské míry nejistoty, jestli je to „dost dobré“. A tím nemyslím kvalitu po formální stránce, spíš pochybuji o obsahu – jestli mám co předat. Ta nejistota je tam pořád.

Hanka, hrdinka Posledního léta, je drzá dospívající holka, pod touhle maskou se ale po transformačních zážitcích vyloupne citlivá duše. Do jaké míry má autobiografické rysy? Měla jste taky tak složitou cestu dospíváním?

Kombinace suverénního vystupování a velmi citlivého vnitřního světa se tam opravdu promítá ze mě samé. A co se týká smrti, i tu jsem si v blízkém okolí zažila už víckrát. Jedno z témat, která zpracovávám, je pocit „nedostatečnosti truchlení“ po odchodu člověka, byť mě ta smrt vždycky hluboce zasáhla. Nebyla to nikdy smrt tragická ani šokující, spíš to byli staří prarodiče nebo vážně nemocní lidé. Možná tím, že jsem na jejich odchod byla připravená, jsem pak v sobě nosila výčitku, jak rychle jde život zas dál. Loučení totiž někdy trvá a přijde až po delším časovém odstupu. To si prožije i Hanka.

Naše generace ještě není proměněná

V naší kultuře není moc dámských bildungsrománů, tedy příběhů o proměně dívky v ženu. Známe to spíš z mužské perspektivy. Myslela jste i na tohle při psaní?

Určitě jsem chtěla vyprávět o přerodu z teenagerovského vzdoru a vykročení směrem k dospělosti. Záměrně říkám vykročení, protože si nemyslím, že by hrdinka na konci už byla zcela dospělá. Z mé zkušenosti ještě v osmnácti ani dvaceti nejsme dospělí. Pro mě jsou jakékoliv krize prostředkem k růstu, čímž ale určitě nechci krize glorifikovat, protože některé jsou natolik závažné, že už žádný růst neumožňují. Aby byl možný, je potřeba mít prostředky k jejich řešení a překonání.

Což konkrétně znamená?

Dospívání je lehce traumatizující období pro každého člověka. Já i moje hrdinka jsme to tak měly, ale přitom jsme vyrůstaly ve fungujících rodinách a zdravých, netoxických vztazích – a to jsou ty zmíněné zdroje. Krizí pro mě bylo i vlastní mateřství, zvláště v začátcích. Myslím, že debut jsem byla schopná napsat jen díky tomu, jak jsem vnitřně na mateřské vyrostla.