Mecenášství u nás fungovalo po staletí. Komunismus tradici přerušil, my ji obnovujeme

Pro představu – jaký má první český orchestr roční rozpočet?

V roce 2023 činil rozpočet filharmonie 480 milionů korun. Víc než polovinu, bezmála 278 milionů, nám poskytlo ministerstvo kultury, protože jsme státní příspěvková organizace. To je samozřejmě skvělé, a když to řeknu přeneseně, je stát naším největším dárcem, bez něhož bychom si v Rudolfinu nemohli ani rozsvítit.

Další část pokryjete, předpokládám, z prodeje vstupenek.

Přesně tak. A také z honorářů, které dostáváme například v situaci, kdy si nás pozve nějaký festival. Pak máme finance z pronájmu Rudolfina, které je nám svěřeno do správy. A zbytek jsou příjmy ze sponzoringu a dárcovství. Ty budou v roce 2024 tvořit asi pětinu rozpočtu orchestru.

Zastavme se právě u poslední jmenované položky. Zatímco sponzoring je v Česku běžná věc, kulturní filantropie, mecenášství, se pořád ještě utváří, je to tak?

Ano, sponzoring v Česku běžně funguje už od počátku 90. let, a to ve všech oblastech, od sportu až po kulturu. Je to forma obchodního vztahu. Samozřejmě tam musí být nějaká preference, lidem, kteří danou firmu řídí, musí dávat smysl, aby podporovali zrovna tu konkrétní věc, v našem případě klasickou hudbu. Ale pořád je to obchodní vztah, sponzor za své peníze dostává reklamní prostor a další věci.

Kdežto dárce nic neočekává…

Už slovo filantropie v sobě obsahuje dobrodiní (jde o výraz řeckého původu a znamená lidumilnost – pozn. red.). Filantropie se dělá z vnitřního přesvědčení, touhy pomoct věci, která je mi sympatická a souzní s mými hodnotami. A jak jste sama řekla, mecenáš, na rozdíl od sponzora, za podporu nic neočekává.

Češi jsou obecně velmi štědří dárci, což je vidět vždy, když nastane nějaký problém. Povodně, tornádo, těžce nemocné dítě, válka na Ukrajině… Češi se zmobilizují, posílají peníze, nabízejí pomoc. Ale co tedy kulturní filantropie, s tou je to jak?

Mecenášství není něco, co by přišlo z Anglie nebo z Ameriky, po celá staletí fungovalo i u nás, a to úplně běžně. Tradici ale přerušil komunistický režim. Ten si kulturu přivlastnil, centralizoval ji, servíroval lidem to, co on chtěl a co považoval za správné. Jedním z důsledků je, že spousta lidí má dodnes pocit, že za kulturu by měl zodpovídat stát. Nicméně v téhle souvislosti je třeba říct, že konkrétně v případě České filharmonie nebylo zestátnění, které se odehrálo na podzim 1945 (tedy už před komunistickým převratem – pozn. red.) úplně negativní věcí.

Jak to?

Filharmonie od svého vzniku, respektive osamostatnění v roce 1901 mnoho let bojovala o přežití, například hned v prvním roce existence museli filharmonici jen od října do prosince odehrát devětačtyřicet koncertů, aby se jakžtakž uživili. Za první republiky už orchestr cestoval po světě, což mu vynášelo peníze, ale pořád musel hrát jako divý, existenci rozhodně neměl jistou. Po válce by pak filharmonie pravděpodobně zanikla. Čili zestátnění, jak už jsem řekla, nebylo negativní, vedlo k záchraně orchestru a jeho stabilizaci.

Wintonovo dítě

Když se vrátíme do současnosti: nadace, v jejímž čele stojíte, vznikla před rokem, založili ji tři mecenáši, o nichž ještě bude řeč. Nicméně mecenáše jste jako orchestr měli už předtím, ne?

Měli. A původně jsme s nimi pracovali v rámci péče o abonenty, dělalo se to jakoby bokem. Jenže bylo čím dál jasnější, že to nestačí. Klíčový impulz ke změně dal pak zhruba před deseti lety pan Tom Schrecker, jeden z našich prvních velkých dárců. Už tehdy to byl starší pán (ročník 1932 – pozn. red.), československý rodák, který však v roce 1939 odjel jedním z Wintonových vlaků do Anglie, kde pak prožil většinu života. Byl velmi úspěšný, nashromáždil značné jmění a podporoval kulturu. Byl také osobním přítelem pana dirigenta Jiřího Bělohlávka, což ho právě přivedlo k České filharmonii.