Bulharský román se čte i v Novém Městě nad Metují. To bych dřív považoval za vtip

Bulharština není zrovna velký jazyk, ostatně podobně jako čeština. Povězte, jak jste se k ní, respektive k překladům z ní dostal?

To je docela dlouhý příběh. Můj dědeček byl Bulhar, takže jsem měl k této zemi vždycky blízko, ale doma s námi bulharsky nemluvil. Studoval jsem bohemistiku a rusistiku, pak odjel na Erasmus do Sofie a naučil se bulharsky tak napůl. Koupil jsem si tenkrát knížku Adriana od slavné spisovatelky Teodory Dimovy. Moc se mi líbila, a když jsem se pak vrátil do Čech, povídal jsem si o ní s babičkou, profesorkou Karlovy univerzity. Povzdechla si, že si ji nemůže přečíst.

A tak jste ji pro ni přeložil.

Jo. A byla to radost! Ještě jsem bulharsky moc neuměl, ale s Dimovou jsem se trochu znal, takže jsem se jí na ledacos mohl doptat. Ochotně mi v dlouhých mailech vysvětlovala základní slova, ale i kontext. Měl jsem pak ten překlad dlouho v šuplíku. V Česku o to tehdy, před patnácti lety, nikdo neměl zájem.

Jak to?

Mezi nakladateli panoval názor, a možná ještě přetrvává, že nemá smysl bulharskou literaturu vydávat. Zatímco v Bulharsku už po roce 1989 vycházelo nějakých šest českých knížek ročně, stejně tolik bulharských jich vyšlo za celou tu dobu v Česku.

Mohlo to být i tím, že chyběl velký autor, který by předsudky prolomil?

Možná. Nakonec to ale dobře dopadlo. Zjistil jsem, že mě překládání obrovsky naplňuje, dál jsem se v jazyce zdokonaloval, později začal působit na Sofijské univerzitě a také jsem si našel bulharskou přítelkyni, dnes manželku. Pět let jsem v Bulharsku žil a mnozí Bulhaři dnes ani nepoznají, že jsem cizinec. Na deset let jsem se pak vrátil do Česka a od letošního léta jsme se ženou a synem zase tady.

Překládat z malého evropského jazyka je asi spíš hobby než způsob obživy, ne?

Přeložil jsem zatím šest knih a od začátku to beru jako koníček, ani ne jako přivýdělek. Jsou lidé, kteří třeba rádi lyžují, a ještě za to musí platit. Já za svůj koníček dokonce občas dostanu i odměnu! (smích) Vždycky jsem bral jako čest, že jsem směl překládat nejslavnější zdejší spisovatele, se kterými jsem se i osobně sblížil. Teodora Dimova, Alek Popov a Georgi Gospodinov – těm se tu říká velká trojka. Mě opravdu nejvíc baví sednout si k překládání a mít autora za zády. Následný provoz bych klidně někomu přenechal.

Když jdeme na kafe, musíme se schovávat

Posledně vám takhle seděl „za zády“ Georgi Gospodinov, asi nejslavnější bulharský spisovatel současnosti, držitel mnoha prestižních cen. V románu Časokryt přichází s myšlenkou klinik minulosti, kde se pacienti trpící alzheimerem vracejí do doby, kdy se cítili nejlépe – do 50. nebo třeba 90. let. Jenže z pokojů se stávají byty, pak ulice, vesnice a nakonec státy, které chtějí vrátit čas. Jaké je pro vás hlavní poselství této dystopie?

Těch rovin je tam několik. Jednak je to politicko-sociální román, snaží se ukázat současné stadium společnosti a nebezpečí, která může přinést budoucnost. Je to hodně futuristické, i když už jde o trochu starší knihu.