Pragmatik a ideolog. V čem jsou si Babiš a Orbán podobní a hrozí Česku maďarský scénář?

Jaký je z hlediska politického systému jeden z největších rozdílů mezi Českou republikou a Maďarskem? Je jich několik, avšak určitě sem patří volební systém. A pokud chceme srovnávat Viktora Orbána s Andrejem Babišem, jde o důležitý faktor.

Orbán a jeho strana Fidesz postupně přetvořili maďarský volební systém, aby zajistili politickou nadvládu své formace. Reforma volebního zákona z roku 2012 zavedla kombinaci většinového a poměrného systému, což umožňuje Fideszu získat parlamentní většinu i s relativně nízkým podílem hlasů. Tento systém usnadňuje Fideszu dosáhnout dvoutřetinové většiny, což Orbánovi dává moc měnit ústavu a uzpůsobovat zákony potřebám své vlády. Ona změna vedla k situaci, kdy Fidesz může zůstat u moci i při relativně nízké volební podpoře a minimalizuje šance opozice na skutečné zisky.

Český systém používaný při volbách do poslanecké sněmovny, dolní komory českého parlamentu, které se zodpovídá vláda, je naproti tomu založen na proporčním zastoupení, jež podporuje existenci širšího stranického spektra. Za více než třicet let existence České republiky se nikdy nestalo, aby získala důvěru poslanecké sněmovny a u moci byla vláda pevně spojená s nadpoloviční většinou poslanců pouze jedné politické formace: většinou šlo o koaliční vlády podpořené více stranami, případně o menšinové či úřednické kabinety, jejichž existence nicméně závisela na dohodě s dalšími politickými uskupeními ve sněmovně.

Ačkoli si Babiš udržoval při svém vládnutí v letech 2017 – 2021 silnou pozici, jeho vliv byl omezen a musel uzavírat kompromisy s jinými politickými subjekty. A šance, že by jeho strana ANO získala ve volbách roku 2025 nadpoloviční většinu poslanců a mohla vládnout sama, není právě kvůli volebnímu systému příliš pravděpodobná. Navíc byla letos v Česku přijata novela volebního zákona, která zavedla korespondenční hlasování. Tato změna usnadňuje občanům pobývajícím v zahraničí volit. A protože v cizině obvykle žijí spíše liberálně orientovaní voliči, šance ANO na získání většiny poslanců se tak pravděpodobně dále snižuje, i když je otázkou, jak velký vliv na volební výsledek korespondenční volba bude mít.

I kdyby snad přese všechno Andrej Babiš získal v poslanecké sněmovně absolutní většinu, stejně by nemohl volební systém snadno změnit podle svých představ, nemohl by ho změnit ani s pomocí jiných stran v poslanecké sněmovně (pomineme-li, že menší strany, jakkoli politicky blízké, by pravděpodobně nechtěly hlasovat pro zákon posilující roli velkých stran a omezující právě je). Důvodem je další zásadní rozdíl mezi českým a maďarským politickým a ústavním systémem.

V Česku totiž existuje druhá komora parlamentu, senát volený na základě dvoukolového většinového systému, přičemž volební období je šestileté a každé dva roky se volí jen jeho třetina. Jakákoli změna volebního systému přitom vyžaduje i souhlas druhé komory, a co více – princip, že se do poslanecké sněmovny volí poměrným systémem a do senátu většinovým, je přímo součástí ústavy. A k její změně je tedy potřeba nejen souhlasu tří pětin všech poslanců, ale i tří pětin přítomných senátorů.

V České republice je právě kvůli existenci senátu jakákoli změna ústavního systému, na které neexistuje konsenzus napříč politickým spektrem, prakticky nemožná. Přestože v posledních senátních volbách na podzim 2024 zaznamenalo ANO poprvé jistý úspěch, stále má jen nevelké množství senátorů. Šance, že by svůj úspěch v roce 2026 zopakovalo, je možná snad jen za předpokladu, že by Andrej Babiš nebyl po sněmovních volbách v roce 2025 u moci. Senátní volby bývají relativně často protestem proti vládě. I tak jsou v nich ovšem strany pravého středu tradičně poměrně úspěšnější, protože k nim chodí právě jejich, politiku obecně více sledující voliči. Ti navíc nejsou příliš ovlivněni dlouholetou kampaní levicových stran, kam dnes fakticky patří Babišovo ANO, podle níž senát nemá smysl a měl by být zrušen.

Mediální monopol versus pluralita

Dalším klíčovým nástrojem, kterým si Orbán zajišťuje moc v Maďarsku, je kontrola médií, respektive vytvoření vlastního silného mediálního ekosystému. V průběhu let Orbán systematicky centralizoval maďarská média, omezil nezávislé hlasy a zajistil, aby většina mediálních společností podporovala právě jeho stranu Fidesz. Tento proces zahrnoval nejen převzetí soukromých médií vlivnými podnikateli loajálními k Fideszu, ale i právní omezení svobody médií. Orbánova vláda pravidelně zavádí předpisy, které omezují nezávislou žurnalistiku a posilují roli státem kontrolovaných médií. Dnes v Maďarsku stále existují nezávislá média, ale jejich možnosti jsou omezené. Naopak média podporující Fidesz jsou všudypřítomná. „Lidé, kteří získávají informace právě odsud a nemají zájem zjišťovat, o čem informují nezávislá média, se pak nikdy nedozvědí o některých důležitých věcech spojených s Orbánovým vládnutím,“ řekl v rozhovoru pro Magazín Reportér před časem maďarský investigativní novinář András Pethö.

Ve srovnání s tím je vliv Andreje Babiše na českou mediální scénu podstatně omezenější. Andrej Babiš dříve vlastnil významný mediální konglomerát Mafra, který zahrnoval hlavní noviny, zpravodajské servery a časopisy, ale v září 2023 skupina Agrofert Mafru – pod tlakem novely zákona o střetu zájmů, takzvaného „Lex Babiš“ – prodala investiční skupině Kaprain podnikatele Karla Pražáka​. I když není jasné, jak moc se Mafra skutečně odstřihla od Babišova vlivu, lze obecně říct, že česká mediální scéna má odstup od Babišova politického vlivu a pluralita zůstává nadále zachována.

Zároveň veřejnoprávní Česká televize a další nezávislá média nadále informují o politických událostech z různých perspektiv a slouží jako důležité platformy pro kritiku a názorovou rozmanitost. Andrej Babiš sice během úřadování v křesle předsedy vlády využíval svou pozici k tomu, aby Českou televizi kritizoval, ale nikdy se nepokusil o její plné ovládnutí. Na rozdíl od Viktora Orbána v Maďarsku, který prostřednictvím vlivných podnikatelů centralizoval většinu médií pod kontrolou strany Fidesz, se Babiš zaměřoval spíše na udržení dobrých vztahů s tehdejším prezidentem Milošem Zemanem, který se od svého zvolení v první přímé volbě v roce 2013 snažil hrát roli vlivného aktéra v českém politickém systému. Podpora Zemana byla pro Babiše politicky výhodná, a proto se občas přizpůsoboval Zemanovým požadavkům a kritice veřejnoprávních médií, včetně České televize. Zájem na jejím zrušení nebo přímém ovládnutí ale přinejmenším v době svého vládnutí v letech 2017 až 2021 nicméně skutečně příliš neprojevoval: to opět poukazuje na to, že se spíše pragmaticky snažil sledovat výhody aliance se Zemanem než plně ovládnout média tak jako Orbán.

Navíc odpor vůči Babišově vlivu na mediální prostředí v Česku začal už po jeho akvizici médií, konkrétně zmíněné skupiny Mafra, a jeho kontrola nad médii se stala předmětem veřejné debaty. Tento krok vedl k vlně protestů mezi novináři, z nichž někteří odešli a založili nové nezávislé platformy jako magazín Reportér nebo on-line deník a týdeník Echo24, které dnes poskytují alternativní pohledy a kritiku Babišových politických kroků. Tyto zmíněné nezávislé projekty spolu s Českou televizí – ale také dominantními zpravodajskými servery Seznam Zprávy a Novinky vlastněné technologickou firmou Seznam, respektive majitelem na Andreje Babiše nikterak nenapojeným – významně přispívají k pluralitě a demokratickému dialogu: jde o zásadní rozdíl oproti maďarské mediální scéně, kde vládní vliv prakticky vyloučil opozici.

Orbánovo ovládnutí médií v Maďarsku zahrnuje i rozsáhlou státní podporu loajálních médií, například prostřednictvím státních inzerátů, které směřují téměř výhradně do médií podporujících Fidesz. Tímto způsobem Orbán zajišťuje, že loajální média prosperují, zatímco nezávislá média dlouhodobě finančně strádají. V Česku sice za vlády Andreje Babiše získávala inzerci od státu či státem kontrolovaných firem do značné míry jeho média, případně mediální domy, jejichž vlastníci jsou s ním spřízněni, po jeho odchodu z funkce premiéra se však tento tok změnil. I když je otázka, co by se stalo po jeho, podle nynějších průzkumů veřejného mínění, pravděpodobném návratu k moci.

Podobnou otázkou je, zda by se Andrej Babiš v případě volebního vítězství a opětovném příchodu do funkce předsedy vlády snažil o ovládnutí veřejnoprávních médií, zejména České televize. Lze pracovat s teorií, že nikoli, protože ví, že může vyhrát volby, i když je značná část médií vůči němu kritická a stačí mu jeho vždy dobře fungující marketingová mašinerie, jeho masivní přítomnost na sociálních sítích a nespokojenost voličů se současnou vládou Petra Fialy. Na druhé straně ale není možné vyloučit i jiný scénář: Andrej Babiš například nově viní Českou televizi ze své porážky v prezidentské volbě roku 2023.

Firma vs loajalita

Rozšíření vlivu ve státních institucích představuje pro Orbána a Babiše rozdílné přístupy i cíle. Viktor Orbán v Maďarsku systematicky obsazoval klíčové státní instituce loajálními lidmi, čímž zajistil, že jeho strana Fidesz získala kontrolu nejen nad státní správou, ale i nad justicí a dalšími důležitými orgány. Tato strategie vedla k výraznému oslabení nezávislosti státních institucí, což umožnilo Orbánovi zavádět změny bez podstatného odporu.

Andrej Babiš v České republice naopak sledoval poněkud jiný cíl. Jeho pokusy o obsazení vlivných pozic byly často motivovány praktickými výhodami pro jeho holding Agrofert, přičemž nešlo ani tak o získání absolutní moci jako v případě Orbána. Mnohé z Babišových snah tedy byly zaměřeny na zajištění ekonomických výhod, jako je přístup ke státním dotacím a zakázkám, spíše než na úplné podřízení státní správy jeho zájmům. Tento pragmatický přístup Babiše významně odlišoval od Orbána, jehož záměrem je centralizace moci ve jménu ideologie a politické stability jeho vlády.

Babiš se ovšem vždy silně zajímal a jistě nadále zajímá a zajímat bude o chod policie a bezpečnostních složek a jejich obsazování svými lidmi. Když byl premiérem, jeho známý obsadil funkci v české rozvědce – Útvaru pro zahraniční styky a informace, noví lidé přišli i do čela Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS). Zajímavým případem v této souvislosti se stalo jmenování poslance Zdeňka Ondráčka, bývalého příslušníka komunistického policejního oddílu potlačujícího před rokem 1989 protirežimní demonstrace, do čela sněmovní komise pro kontrolu GIBS. Tento krok, jenž prosazovala komunistická strana, která podporovala Babišovu menšinovou vládu, narazil na ostrý odpor veřejnosti a médií, což donutilo Babiše ustoupit. Tato událost je také příkladem toho, že občanská společnost a nezávislá média v České republice zůstávají důležitými brzdnými mechanismy, které dokážou omezit politické zásahy do státních institucí. Jakkoli i zde existuje otázka, zda by Babiš v případě svého druhého mandátu premiéra nebyl více vytrvalý.

Na rozdíl od Orbána, který využívá mocenský aparát k upevnění své autoritářské vlády, Babiš se, přinejmenším dříve, zaměřoval především na pragmatické a ekonomické zájmy. Ovládnutí státních institucí pro něj nebylo prioritou, pokud nepřinášelo přímý prospěch jeho podnikání. Tento rozdíl v přístupu potvrzoval, že český systém brzd a protivah, který podporuje občanská společnost, byl stále funkční a efektivní při ochraně demokratických principů.

Ekonomická chobotnice Orbána a Babiše

V Maďarsku si Viktor Orbán postupně vybudoval rozsáhlou síť podnikatelů, kteří jsou na jeho vládě závislí finančně i politicky. Tito podnikatelé, často označovaní jako oligarchové, těží z úzkého propojení s Fideszem, což jim zajišťuje výhodný přístup ke státním zakázkám, dotacím a dalším ekonomickým výhodám. Významným příkladem je Lőrinc Mészáros, bývalý instalatér a dlouholetý přítel Orbána, který se během několika let stal jedním z nejbohatších Maďarů. Mészárosovy společnosti pravidelně vyhrávají státní zakázky a získávají obrovské dotace, což výrazně přispělo k rychlému růstu jeho byznysu. Tato spolupráce není náhodná; Mészáros a další podobní podnikatelé podporují Fidesz nejen finančně, ale i mediálně, protože často vlastní média, která šíří protizápadní propagandu a potlačují kritiku vlády.

Dalším příkladem je István Tiborcz, Orbánův zeť, který se stal jedním z nejvlivnějších investorů v maďarském turistickém průmyslu. Tiborcz prostřednictvím své společnosti BDPST Group získal několik významných budapešťských hotelů, jako například ikonický hotel Gellért na břehu Dunaje, který nyní prochází rozsáhlou rekonstrukcí a má být součástí luxusního řetězce Mandarin Oriental. Kromě investic do hotelů má Tiborcz zájem i o další oblasti jako doprava, logistika či zemědělství. Jeho první velký podnikatelský úspěch však přišel v podobě společnosti Elios Innovatív, která se specializovala na instalaci veřejného osvětlení financovaného z evropských fondů. Tento projekt se stal předmětem auditu EU, který odhalil neregulérnosti a podezření na manipulaci zakázek ve prospěch Eliosu. Skandál vyvolal tlak na Orbánovu vládu, která nakonec musela vrátit 43,7 milionu eur, ale vnitřní vyšetřování v Maďarsku nevedlo k žádným postihům. Kritici Orbána často poukazují na Tiborczův vzestup jako na důkaz klientelistického propojení politiky a byznysu v Maďarsku, což Orbánovi umožňuje upevnit kontrolu nad klíčovými sektory ekonomiky prostřednictvím loajálních podnikatelů.

Tento uzavřený systém vztahů mezi podnikateli a vládou je pro Orbána výhodný, protože zajišťuje nejen stabilní finanční podporu pro Fidesz, ale i loajalitu podnikatelů, kteří prosperují díky podpoře státu. Tento systém se blíží „klientelismu“, kde stát prostřednictvím selektivní podpory vytváří vrstvu podnikatelů, kteří jsou mu vděční a kteří podporují vládu politicky i ekonomicky. Tímto způsobem Orbán nejen kontroluje ekonomiku, ale i posiluje politickou stabilitu Fideszu, protože jeho odpůrci nemají přístup k podobným zdrojům a často čelí administrativním překážkám.

Na rozdíl od Orbána aplikuje Andrej Babiš v České republice poněkud odlišný přístup. On sám založil rozsáhlý holding Agrofert, který mu poskytuje značný ekonomický vliv: jde o největšího českého zaměstnavatele v zemědělství, chemii a potravinářství. Agrofert čerpal velké množství státních zakázek a dotací a Babiš čelil silné kritice, a nakonec řadě právních omezení, která omezila jeho přístup k veřejným financím. Již zmíněná novela zákona o střetu zájmů, takzvaný „Lex Babiš“, zakazuje politikům kontrolovat firmy, které čerpají státní dotace, což mělo přímý dopad na Babišův vztah s Agrofertem. Babiš sice formálně převedl Agrofert do svěřenského fondu, aby splnil legislativní požadavky, ale podle mnoha kritiků nadále ovlivňuje jeho chod a čerpá z něj ekonomické výhody.

Babiš zcela jistě využíval ve funkci premiéra svůj vliv k tomu, aby podpořil podniky spojené s Agrofertem. Na druhé straně si však v České republice nevybudoval stejnou síť zcela loajálních podnikatelů jako Orbán, přestože část miliardářů šéfa hnutí ANO přinejmenším respektuje, případně s ním uzavírá ad hoc koalice. I tak zůstává český trh relativně otevřený a konkurenceschopný, což znamená, že ostatní podnikatelé víceméně měli i za jeho vlády přístup ke státním zakázkám a dotacím bez nutnosti bezmezné a veřejné loajality k Babišovi nebo jeho hnutí. Navíc česká občanská společnost a nezávislá média hrály důležitou roli v monitorování těchto aktivit a v posilování brzdných mechanismů proti přílišné koncentraci moci.

V praxi to znamená, že zatímco Orbánovy klientelistické sítě v Maďarsku výrazně omezují hospodářskou soutěž a vytvářejí uzavřený hospodářský systém, Babišův vliv v České republice je, a nejspíše i v budoucnu bude, omezen díky právnímu prostředí a přítomnosti evropských kontrolních mechanismů. Evropská unie sehrála klíčovou roli při zavádění omezení proti možnému střetu zájmů v českém prostředí, což zajišťuje, že přístup k veřejným financím není vyhrazen pouze pro několik vybraných hráčů, jako je tomu v Maďarsku. To přinejmenším dosud omezovalo Babišovu schopnost vytvořit uzavřenou síť loajálních podnikatelů, což je jeden z důvodů, proč se jeho politický a ekonomický vliv od Orbánova podstatně liší. A další věc je, že vlastně ani nelze jasně formulovat důvody, proč by Babiš vytvářel prostředí s ním spřízněných firem, když zde existuje obří firma, kterou sám založil.

Ideolog vs pragmatik

Politický styl Viktora Orbána a Andreje Babiše se zásadně liší také ve vztahu k ideologii a jejich dlouhodobým vizím pro stát. Orbánova politika v Maďarsku je silně ideologická a postavená na konzervativních, nacionalistických a antiliberálních hodnotách, které se staví proti představě otevřené, pluralitní společnosti, jak ji popsal například Francis Fukuyama ve své vizi „konce dějin“. Orbán odmítá myšlenku, že liberální demokracie je univerzální cílový model pro všechny státy, a naopak usiluje o „neliberální demokracii“, která klade důraz na suverenitu, ochranu národní kultury a „tradičních hodnot“. Tento rámec mu poskytuje jasnou představu o budoucnosti Maďarska jako suverénního, kulturně homogenního státu, který se brání vlivům globalizace a liberalismu, jež považuje za hrozbu pro tradiční maďarské hodnoty.

Rétorika o ochraně „křesťanské Evropy“ a boji proti migraci umožňuje Orbánovi mobilizovat širokou voličskou základnu, která se cítí marginalizována moderními západními trendy a liberalismem. Tato ideologická pevnost mu pomáhá udržet si podporu a odlišuje ho od západních evropských lídrů, čímž zároveň vyvolává konflikty s Evropskou unií. Na rozdíl od běžného euroskepticismu jde u Orbána především o odpor k liberálním hodnotám, které jsou jádrem moderní evropské politiky a společnosti.

Andrej Babiš naopak nikdy neprosazoval jasně definovanou ideologii, jeho politika oscilovala zprava doleva a od liberála k pořád ještě relativně vlažnému národnímu konzervativismu. Jeho přístup je především pragmatický a často se přizpůsobuje aktuálním náladám ve společnosti. Na počátku své politické kariéry se Babiš prezentoval jako proevropský a liberální podnikatel, který přináší změnu. Postupně se však jeho voličskou oporou namísto zklamaných voličů stran pravého středu stali především senioři a lidé žijící mimo velká městská centra. Když Babiš zjistil, že významná část voličů v Česku preferuje národovecký a skeptický přístup k Evropské unii, začal svou rétoriku měnit a přidal prvky kritiky EU. Tento přístup mu umožňuje flexibilně oslovovat široké spektrum voličů, kteří sdílejí různé postoje k evropské integraci, aniž by se zavazoval k jedné pevné ideologii.

Fakticky sice nyní Babiš navenek prezentuje národovecký postoj, vážně míněný konflikt s Evropskou unií by však znamenal riziko pro jeho byznys. Svou politiku určuje podle toho, co v danou chvíli vyhovuje jeho politickým ambicím a současně jeho hospodářskému koncernu. Tento pragmatismus mu umožňuje držet se u moci v prostředí, kde je nutné neustále vyjednávat v rámci koalic a dosahovat konsenzu. Babišova populistická rétorika se zaměřuje na „obyčejné lidi“ a kritiku „elit“, ale nikdy tak radikálně a konzistentně jako Orbán. Na rozdíl od Orbána, jehož ideologická pozice je založena na jasné a dlouhodobé vizi pro Maďarsko, Babišova politika se víceméně soustřeďuje na krátkodobé cíle a na udržení popularity bez ohledu na konkrétní hodnotový základ. A v tomto bodě je pravděpodobné, že by Andrej Babiš pokračoval v podobném postupu i po případném návratu do křesla premiéra v roce 2025.

Český systém, postavený na konsenzu a koalicích, omezuje možnost radikální polarizace společnosti, jakou vidíme v Maďarsku. Zatímco Orbán se profiluje jako ideologický lídr s jasnou představou o směřování země, Babiš se orientuje především na pragmatické zachování moci, přičemž jeho postoje se mění podle aktuální potřeby a veřejného mínění. Tento rozdíl v přístupu mezi oběma lídry reflektuje odlišné způsoby budování a udržování moci v České republice a Maďarsku.

Na cestě k Orbánismu?

Přestože mezi kroky Andreje Babiše a Viktora Orbána existují určité podobnosti, český politický a ústavní systém a občanská společnost přinejmenším dosud zajišťovaly, že Česká republika má pevné demokratické základy, které brání koncentraci moci do rukou jednoho politika. Ano, Babiš si vybudoval vlastní podnikatelské impérium, měl svou mediální divizi a usiloval o dosazování svých lidí do státních institucí – podobně jako Orbán. Avšak na rozdíl od Maďarska, kde systém kontroluje většina médií loajálních vládě, je možné se domnívat, že v Česku stále existují silné nezávislé mediální platformy a aktivní občanská společnost, které mu v těchto ambicích nastavují jasné hranice.

Český politický systém je navržen tak, aby rozděloval moc mezi více stran a zajišťoval potřebnou pluralitu, která zabraňuje monopolu jednoho člověka. To vše je posíleno nezávislými institucemi a volebním a ústavním systémem, který nutí i ty nejsilnější politiky ke kompromisům a vyjednávání. I když Babiš umně využil populismu a svých médií k posílení vlastního vlivu, česká demokracie až dosud odolávala „orbanizaci“.

Výsledkem je, že Česká republika má, nebo alespoň dosud měla, stále dostatek brzdných mechanismů, které zajišťují rovnováhu moci a chrání systém před přílišnou centralizací – a to i v době, kdy někteří politici sledují inspirativní, ale potenciálně nebezpečné příklady ze zahraničí. Přesto se samozřejmě nedá vyloučit, že by se Andrej Babiš v případě návratu k moci nepokoušel ovládnout některé instituce, i když nikoli na základě nějakého ideologického projektu, ale toho, že by je považoval za překážku v uplatňování a udržení své politické moci.