Nejlepší je, když se lidem ze skautských akcí nechce domů

Zkrátit slova Skautský institut jako SU, to asi projde jen v Brně, že?

Přesně tak. Oficiální zkratka je logicky SI, ale když jsme zdejší institut před skoro devíti lety zakládali, chtěli jsme se odlišit od toho původního, pražského. A k Brnu prostě patří „su“.

Zaujalo mě, jak výrazně s tím nakládáte třeba v názvech akcí. SU na snídani, SU básník…

On si s tím hraje i pražský institut. Třeba na plechových hrnečkách je nápis PŘIPIJME SI. Ale tady je prostě SU. Lidé se často ptají, jestli je to nějaký skautský ústav. Odpovídám, že jsme jenom jiní. 

Vy sama ale nejste původem z jižní Moravy. Takže odkdy říkáte „su v Brně“?

Od roku 2008, kdy jsem nastoupila na vysokou školu. Člověk místní mluvu rychle přijme, ale asi nikdy se nezbavím obratu „přijdu dýl“, za ten mě tu nesnášejí. (smích)

Skautkou jste odmalička?

Ano, „su skaut“ bych mohla říkat od plenek. Táta vedl oddíl v Liberci, takže jsem se narodila do skautské rodiny a první tábor jsem absolvovala ještě v kočárku. Moje nejstarší vzpomínky jsou ze skautských táborů, kde si mě jako úplné škvrně kluci hýčkali. Byla jsem takový jejich maskot. Do oddílu jako světluška jsem nastoupila v sedmi letech. 

Od té doby vás to nepustilo? Ani v pubertě?

Je to tak, prošla jsem celou skautskou cestu. Úplně malí skauti jsou světlušky a vlčata. Některé oddíly mají i benjamínky, školkové děti, ale není to standard. Od přibližně jedenácti jsou pak skauti a skautky, dospívající jsou roveři a rangers. Oficiálně skautská výchova končí ve 24 letech a pak jsou oldskauti. Ale tak říkáme jen těm už opravdu starším, zasloužilým. Ve čtyřiadvaceti se nikdo jako oldskaut necítí. A tak trochu si pak hledá vlastní cestu – někdo zůstává u oddílu, někdo se zapojí právě třeba v institutu.

Studium mediálního oboru vás pak vedlo k tomu, že jste se začala podílet na propagaci skautu?

Docela dlouho jsem buď spolupracovala na komunikaci různých akcí, nebo jsem tu komunikaci vedla. První významnější bylo roverské setkání Obrok v Blansku, na které mě přizvali jako tiskovou mluvčí v roce 2011. Pak se to nabalovalo, v roce 2015 jsem řídila komunikaci českého kontingentu na světovém skautském jamboree v Japonsku.

Vybrat peníze a zavřít? To ne!

V SU, tedy brněnském Skautském institutu, jste byla zapojená od samého začátku?

Institut v Brně vznikl na jaře 2016 a fungoval po různých kavárnách a vypůjčených klubovnách, kde jsme nárazově dělali přednášky, promítání, diskuse. U zrodu stálo zhruba deset lidí. Tehdejší vedoucí mě oslovila na komunikaci, tak jsem se na podzim přidala. Už tehdy jsme snili o vlastních prostorách, kde bychom akce organizovali. No a na jaře 2017 se podepsala smlouva s městem a dostali jsme do nájmu dům tady na Moravském náměstí. Po velké rekonstrukci jsme v září otevřeli. 

A jak došlo k tomu, že už více než šest let stojíte v čele institutu vy?

Dva roky po založení SU, na jaře 2018, byl původní tým vyhořelý, měli toho dost. Přišli na poradu s tím, že jsou unavení a nechtějí dál pokračovat. Na stole bylo, že buď zavřeme úplně, nebo to někdo převezme. Já vůbec neměla ambice institut vést. Jenže na rekonstrukci prostor se dělala velká kampaň na Hithitu, pro pražský a brněnský institut se vybralo přes milion korun, dost se o tom mluvilo a psalo. A deset měsíců poté bychom přišli s tím, že brněnský institut zavřeme? 

O tom by se pak taky všude mluvilo a psalo…

No, to rozhodně. Říkala jsem, že to nejde, protože to by strašně poškodilo naši reputaci. A tak dlouho jsme o tom při sezení kolem ohně mluvili, až jsem řekla, že to tedy povedu. Nebyla jsem naštěstí sama, přidali se další dva lidé, pak jsme nabrali další dva a užší tým, který řídí SU, je tu v obměnách dodnes. 

Veřejnost asi tuší, že skauti se organizují do oddílů a mají nějakou regionální a celostátní strukturu. Ale v jakém postavení jsou vůči nim Skautské instituty?

Je to takzvaná zvláštní organizační jednotka. Jsme pod stejnou organizací, což je zapsaný spolek Junák – český skaut, ale máme speciální status.

Co je posláním skautských institutů? Přitáhnout lidi, kteří o skautingu nemají ponětí?

Já vnímám dva hlavní cíle. Prvním je stavění mostů mezi skauty a neskauty a uplatňování skautské výchovné metody, kdy se učíme věci tím, že je děláme. Takže tu třeba máme dílnu, kde mladí lidé učí další zacházet s nástroji, je to otevřené úplně komukoli. I zhruba půlku týmu máme úplně neskautskou, včetně lidí v užším vedení. Spousta našich dobrovolníků poprvé organizuje akce, v bezpečném prostředí se učí, co to všechno obnáší. A já osobně výrazně vnímám i druhý cíl.

Jaký?

Být prostor pro skauty, kteří už opustili běžnou oddílovou činnost. Sama jsem byla už od začátku studií daleko od svého původního oddílu v Liberci a na prahu dospělosti se přece jen člověk těžko začlení do jiného zaběhnutého oddílu. Kdyby nebylo institutu, velmi pravděpodobně už nejsem ve skautském hnutí aktivní. Takto mu můžu stále něco vracet. A vidím to i na dalších odrostlých skautech, že tahle možnost zapojení pro mladé dospělé má velký smysl. 

Přišla i sedmdesátnice

Když se člověk podívá do programu SU, záběr je hodně široký. Od ručních prací přes meditace a jógu až po básnický workshop. Co mívá největší ohlas?

Hodně táhnou různé přednášky, třeba o financích nebo o ADHD v dospělosti. Na ně se musejí i vypisovat rezervace. Taky je zájem o rukodělné workshopy pro malé skupiny lidí.

Na které programy ráda chodíte vy?

Já jsem docela častý návštěvník našich rukodělných aktivit i přednášek. Snažím se nezabírat místa, takže přijdu třeba akci nafotit a přitom si něco vyrobím. Naposledy jsem si takto potiskla plátěnku linorytem.

Kdo na akce chodí?

Cílíme na mladé dospělé zhruba od 18 do 30 let. Nejvíc tu máme vysokoškoláky, ale chodí i čtyřicátníci nebo padesátníci, na přednášku přišla i sedmdesátiletá paní.

Vy ovšem nemáte koordinaci brněnského SU jako hlavní pracovní náplň. Kolik vás to stojí času?

Za institut nejsem placená já ani nikdo další, v Brně děláme všechno dobrovolnicky. Já pracuji jako marketingová manažerka v designově-konzultační agentuře. Tam měsíčně odpracuju asi 0,8 úvazku, k tomu mám pár menších klientů na sociální sítě. 

Takže jakou část vašeho pracovního týdne SU pohltí?

Většinou mi to měsíčně vychází mezi čtvrt- a půlúvazkem, má to různou intenzitu. Některé dny se tomu nevěnuji vůbec, ale pak tady třeba strávím celý víkend. 

Kolik lidí se podílí na provozu institutu?

Aktuálně se kolem brněnského institutu točí asi 40 lidí. Část z nich je zapojená velmi intenzivně, část se tady objeví jednou za měsíc, někteří třeba jen jednou za půl roku. A je dobře, že to má každý nastavené podle toho, jak chce být zapojen. Já jsem sice vedoucí, ale neřídím to direktivně. Máme vedoucí jednotlivých sekcí nebo menších týmů, kteří řeší právě dramaturgii, provoz čítárny, dílny. Užší tým je zapojený nejvíc. 

Spolupracujících dobrovolníků je dost?

Asi rok po covidu jsme se potýkali s tím, že jsme sice „papírově“ měli dost lidí, ale za některými nebyla vidět žádná práce. A já říkám, že institut je takový, jací jsou v něm lidé. Takže chce tu být někdo každý týden? Super! Jednou za měsíc? Za mě pořád super, ale když slíbíš, že něco uděláš, tak to udělej. Jinak to totiž musí dělat někdo jiný a to je velmi zatěžující. Dnes je tým skvělý a programy šlapou jako hodinky. 

Návštěvníci nám dobijí baterky

Vaše úloha je udržet to pohromadě a sehnat peníze? Jak se vůbec SU financuje?

Blbě. (smích) Na stránkách máme návod, jak přispět, ale neděláme fundraising aktivně. Nemáme lidi, kteří by se tomu věnovali. S financováním nám pomáhají pronájmy části prostor. V posledním patře našeho domu sídlí Brněnská rada Junáka a Krajská rada Junáka, s nimi úzce spolupracujeme a můžeme díky nim dosáhnout i na dotace z kraje. Krátkodobě pronajímáme sál a klubovnu. Ceny máme různě odstupňované, vycházíme vstříc neziskovkám a pro skautské oddíly to je v podstatě za náklady. Tu a tam získáme příspěvek na konkrétní aktivity od magistrátu nebo městské části, za což jsme rádi.

Jistotu prostoru pro SU máte dlouhodobou?

Dům patří městské části Brno-střed, máme pronájem na dobu neurčitou, ale se standardní výpovědní lhůtou. Podmínky jsou to dobré, zároveň je to samozřejmě složka nákladů, které musíme pokrýt každý měsíc. A zrovna na provozní náklady, jako je nájem a energie, se dotace shání hodně těžko, na ty si prostě musíme vydělat.

Je to velký problém?

Byl to velký problém za covidu. Financování z podnájmů dobře vychází v běžném roce. Ale za pandemie nebyly podnájmy a my jsme nájemné museli platit pořád. Další díru v kapse nám udělala energetická krize, kdy jsme najednou museli platit navíc desítky tisíc, se kterými jsme nepočítali. 

Jak jste to řešili?

Máme velkou výhodu, že spadáme pod Skautský institut v Praze. Jsme jediní v republice, další regionální instituty už vznikaly pod místními organizačními jednotkami Junáka. A Praha má velký provoz, kavárnu, dva domy, pohybuje se v úplně jiných číslech, takže kdyby šlo hodně do tuhého, máme v nich oporu. Dlouhodobě se nám však daří mít vyvážený rozpočet. Ale jen díky tomu, že práci odvádíme dobrovolnicky.

Covid vás zabrzdil ve všech aktivitách?

Ve všech úplně ne. Na začátku jsme například předělali sál na šicí dílnu a po večerech tam šili tehdy nedostatkové roušky. Bylo to akční a udrželo to v nás nějaký drajv. Horší pak bylo, když před otevřením po létě přišla druhá uzávěra. Naše akce nefungují dobře online. Být tu naživo je pro nás způsob, jak si dobít baterky. Takže pak už byli všichni unavení a dva roky lidé z týmu spíš odcházeli.

To byla vaše zatím největší zkouška tady?

Asi ano. Moje práce zahrnuje spoustu administrativy, která mě vyčerpává. Ale v momentě, kdy pak vidím, jak to tu lidi baví a rádi se sem vracejí, tu energii zase naberu.

Máte nějak definovaný úspěch? O co se tady snažíte?

Pro mě největší úspěch je, že to baví ostatní lidi. Jak návštěvníky, tak naše dobrovolníky. To je pak hodně poznat. Vidíme, kdy se akce nepovedla a lidé odcházeli v průběhu. Super je, když naopak přijdou a řeknou, že to bylo dobré a že by tu ještě poseděli.