Snažím se nebýt užvaněný. Což je u románu těžký úkol, říká Hájíček

Ve svých knihách hodně řešíte napětí mezi městem a venkovem, zpřetrhané tradice nebo příběhy lidí, kteří pořád někam utíkají. Po úspěchu volné trilogie Selský baroko – Rybí krev – Dešťová hůl se v souvislosti s vaší tvorbou vžilo spojení „venkovský morální neklid“. Jak se v tom cítíte?

Ten slogan je trošku past. Vznikl už ani nevím jak a objevil se na obálkách knih. Nicméně věci, které jste zmínila, se v mých románech skutečně řeší. Píšu dramata – vztahová i sociální. A opravdu nejsem autorem lehkého pera, nezvládl jsem zatím napsat třeba žádný humoristický román. Čili ta škatulka na mě trochu pasuje. Ale zároveň mi i vadí, nikdy jsem neusiloval o to, abych se stal autorem vesnických románů. Píšu romány z moderního, skutečného venkova.

Myslíte, že je venkovská próza něčím méně významná než próza městská, kosmopolitní?

Vymezení žánrů je vždycky trochu umělé. K lokálnosti se ale hrdě hlásím – nikdy jsem nedokázal a ani nechtěl psát na takzvaně globálně aktuální témata. O tom, jestli je román dobrý, nebo špatný, nerozhoduje, zda se věnuje lokálním tématům, ale spíš to, zda linky příběhu tuto lokálnost přesahují a jestli jsou postavy uvěřitelné. Nerozsoudím, jestli je to případ mých knih. Ale vždycky mi přišlo, že místní ukotvenost příběhu je ozvláštněním, kořením. Před pětadvaceti lety jsem napsal román Zloději zelených koní o ilegální těžbě vltavínů v jižních Čechách. To je výrazně lokální téma. Když přijedu na čtení třeba do Ostravy, lidi nejprve vůbec nevědí, o čem mluvím. Ale to mě baví, nevnímám to jako handicap.

Vaše jižní Čechy mají nezaměnitelnou atmosféru a u vaší nové knihy mám pocit, že jste se k ní po nějakém čase zase vrátil. Říká vám to víc lidí?

Myslím, že je v tom vývoj. Dešťovou hůl jsem dlouho považoval za svůj nejlepší text, tematizuje se v něm fenomén půdy, se kterým stojí a padají všechny venkovské příběhy, i motiv návratu z města na venkov. Plachetnice na vinětách byly odklonem, řešily téma stárnoucích rodičů a rodinných křivd. A Drak na polní cestě je aktuální příběh o tom, čím mimo jiné žije dnešní vesnice. Je to částečně ekonomický thriller o napadení malé zemědělské akciové společnosti velkou investiční firmou.

Je to podle skutečné události, že?

Ano. Jedna dějová linka popisuje pokus o takzvané nepřátelské převzetí podniku, samozřejmě jsem změnil okolnosti a příběh zjednodušil.

Venkov rozhodně neromantizujete, naopak upozorňujete na řadu problémů – stárnutí obyvatel, vylidňování, ztrátu kořenů. Čím se ale dnešní vesnice mění k lepšímu? Návraty z měst, snahou o zdravý životní styl, opravami starých nemovitostí?

Ano, tohle je mi sympatické, znám takové příběhy. Ale je tam jedno úskalí; vždy je dobré, když na venkově alespoň jeden člen rodiny, která se tam rozhodne žít, pracuje. Jinak se vesnice mohou snadno stát „noclehárnami“ pro lidi, kteří za prací denně cestují do měst. Neříkám, že je to špatně, ten trend má spoustu důvodů. Vždy mě ale zajímalo, nakolik venkov může být soběstačný a vesnice ekonomicky silné, zda se tam něco pěstuje a vyrábí. Do toho se v novém románu pokouším nahlédnout – zda se drobný vesnický majetek daří na vesnici udržet, nebo se „rozpouští“ do koncentrovaného kapitálu.

Pořád jsem venkovan

Vyrostl jste v obci Purkarec a pak se stěhoval do čím dál větších měst, poslední roky žijete v Českých Budějovicích. Cítíte se už jako měšťák?

Pořád se založením považuji za venkovana, prožil jsem na vesnici dětství a vracel se tam dlouho za prarodiči, teď za kamarády a dalšími příbuznými. Jednou jsem byl tázán, jestli bych byl schopen psát o venkově, kdybych tam byl zůstal. Dodnes nevím, jak na tu otázku odpovědět. Myslím, že je dobré znát obě polohy – venkovskou i městskou. Možná že zvenčí se o venkově píše líp a člověk je schopen větší empatie, když tohle prostředí zažil. V antagonismu dvou hlavních postav posledního románu, Tomášovi a Kristýny, nejsem sice zcela ani na jedné straně, ale musím říct, že blíže mám k Tomášovi. Jsou totiž určitě lidé kosmopolitní, kteří dokážou žít všude a každý rok se stěhovat, ale také ti, kteří pocit domova potřebují.