Skrze cesty mezi městy sbírám během práce různé informace

Jste hodně potetovaný. Co o vás ty obrázky vypovídají? Má každý z nich svůj příběh?

Příběh má asi každý, ale zároveň si zpětně myslím, že jsem tím chtěl trošku vzdorovat svojí mamince, která s tím nesouhlasí. Měl jsem takový poměrně intenzivní období, kdy mi to vycházelo na jeden obrázek za měsíc.

Jiný důvod jste neměl? Jen vzdor vůči mámě?

Vždycky jsem byl založený dramaticky, něco jsem předváděl, ukazoval, blbnul. Ale vizuálno se mi nějak vyhýbalo. A pak jsem najednou zjistil, že mě baví, když ze sebe udělám plátno. Byť ty věci sám nevytvářím, tak si vymýšlím, co na sebe umístím. Takže jsem se začal razítkovat.

Namátkově – co třeba tahle ruka?

Tady mám logo Laurin a Klement, protože jsem z Boleslavi. Tohle je zase logo slamu, jedna z mých prvních kérek, trochu prasácky udělaná. Pak tady mám vytetovanou větu ve svahilštině, u které teda doufám, že je přeložená dobře. Překládal mi to kamarád z Ghany, který se svahilsky učí. Mělo by tu být napsáno „muzungu kutoku kabyla svahily“. Což znamená „bílý z kmene Svahilců“.

Dobrá, tak tedy k vašemu uměleckému jménu. Jak vzniklo?

Svahilec má základ v Machovi a Šebestový. Je tam epizoda, kdy je kouzelné sluchátko vezme do Afriky a zařídí, aby uměli svahilsky. Mně se to slovo strašně líbilo. Navíc jsem se nikdy pořádně neopálil. Říkal jsem si, že jsem bílý jak sejra, a tak budu Svahilec.

A co Anatol?

Anatol je odvozené od jednoho letadla, který lítalo v barvách carského Ruska za první světový války. Jmenovalo se Anatra Anasal a já se o něj dřív strašně zajímal.

Občanským jménem jste Václav Šindelář. Povězte, existuje dnes ještě vůbec hranice mezi ním a Anatolem Svahilcem?

Já už ji tam až tolik nevidím, mám pocit, že kdybych stál na jevišti pod svým občanským jménem, chovám se úplně stejně, jako když jsem za Anatola.

Ale rodiče vám stále říkají Václave, ne?

Oni to tak střídají. Pseudonym použijí zejména, když o mně mluví ve třetí osobě. Řeknou třeba, že na víkend přijede Svahilec. Dost jsem nad tím přemýšlel a dospěl k závěru, že tam ten rozdíl vlastně ani dělat nechci. Prostě to furt chci být já, nemám ambici vytvářet na jevišti nějakou postavu. Spíš si stoupnu před lidi a děje se nějaká chemie. A člověk, který z té chemie těží, si říká Svahilec.

Z Ameriky přes Německo

Pojďme ke slam poetry. Kdybych o ní slyšel poprvé, jak mi vysvětlíte, co to vlastně je?

V podstatě se jedná o živější a dramatičtější recitaci, než v jaký podobě se objevuje třeba na recitačních soutěžích. Má dvě základní pravidla, ta se ctí na 99,9 procenta akcií. Za prvé, musí jít o autorský text. Za druhé, nesmí se při tom použít žádný kostým ani rekvizity. Lidé, kteří dělají slam, jsou vlastně akčnější, divadelnější recitátoři. Musí si vystačit jenom s vlastní podstatou. Být na jevišti bez rekvizit je velmi prostý. To mě baví.