Spejbla a Hurvínka teď mluví dvaadvacetiletý loutkoherec, kterého si divadlo samo vychovalo

Čím to je, že loutky, kterým je sto let, baví i dnešní děti?

Je to až neuvěřitelné a často tu sami řešíme, jak to, že ty postavy pořád mají co říct.

A k čemu jste došli?

Jde o kombinaci vícero faktorů. Zaprvé, zájem se předává generačně, rodiče a prarodiče sem vodí děti s tím, že oni na Spejblovi s Hurvínkem vyrostli. Ale nejzásadnější je podle mě nadčasový charakter postav a jejich vztahů. Spejbl, popletený otec, který je na syna sám, přičemž ten mu přerůstá přes hlavu. Živelný Hurvínek, který objevuje svět a vymýšlí dobrodružství. Mezi nimi se odehrává škádlivá názorová výměna, je to roztomile hravý vztah. Ženskou energii doplňuje Mánička a paní Kateřina. A nesmíme zapomenout na Žeryka, toho milují hlavně nejmenší děti. To vše zaštiťuje humor, který má nadhled, je ostrovtipný a inteligentní.

Musíte dětská představení dělat jinak než například před dvaceti lety?

Už před dvaceti lety Helena Štáchová říkala, že je nutné vyprávění zrychlit. My musíme zrychlit ještě víc, doba je klipovitá. Na druhou stranu, divadlo má pořád výhodu jedinečného kouzla, to jiné médium nemá. Jsem kolikrát překvapený, když vidím, jak na děti až magicky působí, když se v sále setmí a otevře se opona. Jeviště má hned jejich pozornost, vydrží soustředěně sledovat.

V sezoně míváte až tři premiéry. Scénáře k představením si píšete sami tady v divadle, nebo spolupracujete i s autory zvenčí?

Dlouho se tu držela myšlenka, že jediné know-how je tady v divadle. Když jsem nastoupil, chtěl jsem, aby se divadlo otevřelo i novým autorům a režisérům. Nemá to být uzavřená škatulka, do které nemá nikdo zvenku šanci proniknout. Potřebujeme čerstvý vzduch zvenku.

Divadlo nesmí být uzavřeným akváriem

Jaký byl věkový průměr souboru, když jste sem před třemi lety nastoupil?

Kolem padesáti, přičemž většina z těch lidí tu pracovala dlouhé roky. Byl to uzavřený svět, kde se jelo podle komfortních stereotypů.

Jak soubor snášel, že přichází umělecký šéf zvenku?

Když kamkoliv přichází nový umělecký šéf, soubor se většinou rozdělí na dvě části – jedna změnu bere jako zajímavou příležitost a výzvu a druhá změny odmítá. Řekne, že nový šéf je blbec – a odejde. V našem divadle do té doby oficiální funkce uměleckého šéfa nebyla. O to složitější start to byl, spousta věcí se provozně utvářela za pochodu.