Spejbla a Hurvínka teď mluví dvaadvacetiletý loutkoherec, kterého si divadlo samo vychovalo

Čím to je, že loutky, kterým je sto let, baví i dnešní děti?

Je to až neuvěřitelné a často tu sami řešíme, jak to, že ty postavy pořád mají co říct.

A k čemu jste došli?

Jde o kombinaci vícero faktorů. Zaprvé, zájem se předává generačně, rodiče a prarodiče sem vodí děti s tím, že oni na Spejblovi s Hurvínkem vyrostli. Ale nejzásadnější je podle mě nadčasový charakter postav a jejich vztahů. Spejbl, popletený otec, který je na syna sám, přičemž ten mu přerůstá přes hlavu. Živelný Hurvínek, který objevuje svět a vymýšlí dobrodružství. Mezi nimi se odehrává škádlivá názorová výměna, je to roztomile hravý vztah. Ženskou energii doplňuje Mánička a paní Kateřina. A nesmíme zapomenout na Žeryka, toho milují hlavně nejmenší děti. To vše zaštiťuje humor, který má nadhled, je ostrovtipný a inteligentní.

Musíte dětská představení dělat jinak než například před dvaceti lety?

Už před dvaceti lety Helena Štáchová říkala, že je nutné vyprávění zrychlit. My musíme zrychlit ještě víc, doba je klipovitá. Na druhou stranu, divadlo má pořád výhodu jedinečného kouzla, to jiné médium nemá. Jsem kolikrát překvapený, když vidím, jak na děti až magicky působí, když se v sále setmí a otevře se opona. Jeviště má hned jejich pozornost, vydrží soustředěně sledovat.

V sezoně míváte až tři premiéry. Scénáře k představením si píšete sami tady v divadle, nebo spolupracujete i s autory zvenčí?

Dlouho se tu držela myšlenka, že jediné know-how je tady v divadle. Když jsem nastoupil, chtěl jsem, aby se divadlo otevřelo i novým autorům a režisérům. Nemá to být uzavřená škatulka, do které nemá nikdo zvenku šanci proniknout. Potřebujeme čerstvý vzduch zvenku.

Divadlo nesmí být uzavřeným akváriem

Jaký byl věkový průměr souboru, když jste sem před třemi lety nastoupil?

Kolem padesáti, přičemž většina z těch lidí tu pracovala dlouhé roky. Byl to uzavřený svět, kde se jelo podle komfortních stereotypů.

Jak soubor snášel, že přichází umělecký šéf zvenku?

Když kamkoliv přichází nový umělecký šéf, soubor se většinou rozdělí na dvě části – jedna změnu bere jako zajímavou příležitost a výzvu a druhá změny odmítá. Řekne, že nový šéf je blbec – a odejde. V našem divadle do té doby oficiální funkce uměleckého šéfa nebyla. O to složitější start to byl, spousta věcí se provozně utvářela za pochodu.

Vám tenkrát bylo pouhých jedenatřicet, navíc jste vystudovaný činoherní herec. Nechyběla vám autorita, protože vás nebrali jako kovaného loutkoherce?

Spousta lidí to tak vnímala, respekt vůči mně byl mizivý, i přes to, že toho za sebou v divadelním světě nemám úplně málo a s Divadlem Spejbla a Hurvínka máme mnoho společného víc než dvacet let. Nebudu lhát, tehdy to bylo velmi náročné období, někteří interpreti odcházeli z minuty na minutu.

Čeho se báli nejvíc? Co jim vadilo?

To je otázka na ně. Já se jen domnívám, že to byl buď strach o tradici, nebo o vlastní komfort. Možná v tom byla nenaplněná osobní ambice. Ale dnes už je to uzavřená kapitola. Pokud má fenomén Spejbla a Hurvínka přetrvat a okouzlovat i dnešní děti, bylo nezbytné přestat být uzavřeným akváriem. Je těžké dnes obstát v konkurenci, divadla kolem jsou progresivnější a hrozilo, že naše zdejší tradiční loutkoherectví bude nakonec zajímavé jen pro nás uvnitř.

Popíšete konkrétně, v čem ten jiný přístup spočíval?

Loutkoherectví je um, schopnost dokonale vodit loutku. Ale v momentě, kdy loutka ožije, herec se stává neviditelným, svou energii posílá jen do loutky. To teď nabourávám a posílám herce na jeviště i s loutkou. Čili propojujeme víc činohru a loutkoherectví. Na druhou stranu je však loutka pořád v hlavní roli. Diváci sem jdou na Spejbla a Hurvínka a my jim je vždycky dáme. Akorát je můžeme prezentovat různě. Mimochodem míšení žánrů a přiznaný loutkoherec na scéně nejsou můj revoluční výmysl, stejný trend hraní tu byl v 70. a 80. letech za Miloše Kirschnera.

Tak ukaž, co se ti narodilo!?

Kolik máte loutek Spejbla a Hurvínka?

Zhruba kolem pětadvaceti párů.

Na kolik vyjde jedna loutka?

Naše loutky jsou technologicky dokonalé nástroje ze dřeva, jsou v nich technické vychytávky, které jsou samy o sobě nákladné na zpracování. Faktická cena jedné loutky se pohybuje momentálně kolem pětadvaceti až třiceti tisíc. Historická hodnota a technologické know-how jsou ale nevyčíslitelné.

Na výrobu máte svého osvědčeného řezbáře?

Řezbářů máme několik. Vyrobit loutky pro nás je kumšt, ne každý řezbář zvládá vyrábět podle naší technologie. Řezbáře tak střídáme a každá loutka je díky tomu originál. Když dáte dvě vedle sebe, pro diváka je to na první pohled stejný Hurvínek, ale my hned vidíme rozdíly. Máme jedničkové loutky, to jsou ty nejlepší a nejkrásnější, a pak máme také, jak my nadneseně říkáme, pár bratranců a sestřenic. To jsou loutky, které se třeba hůř ovládají, občas úplně nevyšly.

Co znamená, že loutka úplně nevyjde?

Nepředstavujte si žádnou loutkovou obludu. (smích) Ony jsou všechny nádherné, ale když je položíte vedle „jedničky“, pochopíte, proč ta je nejlepší. Je to často o detailu, třeba je trochu víc proříznutá pusinka a loutka se najednou víc usmívá. Nebo se tak dobře nehýbe. Ale má zase jinou funkci, která je speciální. Když řezbář přinese novou loutku, všichni se nad ní sejdeme a říkáme mu: Tak ukaž, co se ti narodilo!? Pak nad loutkou stojíme a zkoumáme ji opravdu jako miminko, komentujeme, že hlavičku má takovou širší a že nosík mohl být kratší, ale že má hezkou pusinku. Ale všechny loutky máme stejně rádi, jsou to naše děti. Kdykoliv jdu kolem v nich v zákulisí, neodolám, abych je nepohladil a nepozdravil.

Vaše loutky desítky let nejen stejně vypadají, ale i stejně mluví. Jak je to možné?

Jejich nezaměnitelný hlas je věc, která se nikdy nezmění. Je tu tradice, že Spejbla a Hurvínka mluví jeden člověk. Tuhle výsadu si divadlo vždycky drželo. Abyste ale dokázala mluvit oba hlasy totožně, jak jsme zvyklí tolik let, je třeba vrozená dispozice a kus obrovského talentu a práce. Aktuálně Spejbla a Hurvínka mluví Martin Trecha, dvaadvacetiletý kluk, který je i skvělý loutkoherec s velkým hudebním nadáním.

Jak jste ho objevili?

Martinovi bylo asi čtrnáct, když do divadla napsal, že si vyrobil vlastní loutky Spejbla a Hurvínka a chtěl by s nimi hrát. Pozvala ho Helena Štáchová a Martin Klásek, tehdejší šéf souboru a hlas Spejbla a Hurvínka, mu rovnou strčil loutku do ruky. Ukázalo se, že Martin je výjimečně šikovný. Dali mu i přečíst text a zjistili, že je tam veliká dispozice. V podstatě si jej divadlo vychovalo jako Martinova následovníka.

A kdo aktuálně mluví Máničku a paní Kateřinu?

Jana Mudráková, se kterou jsem dělal divadlo v Ostravě. Když nečekaně odešla z angažmá bývalá interpretka Máničky a Kateřiny, obrátil jsem se na Janu, která už byla v souboru jako loutkoherečka, zda by tyto postavy nezkusila mluvit. A sázka na ni vyšla dokonale.

Jak se vlastně dneska shánějí loutkoherci?

Těžko, ale povedlo se mi je najít, takže to asi jde. Je potřeba nemít předsudek, že mladí to dělat nechtějí a že je to nelukrativní obor. Máme soubor hodně omlazený a je tu několik lidí, kteří prošli velkou činohrou, dětským divadlem či alternativou. Mají za sebou bohaté zkušenosti z divadel a už nutně nepotřebují prosazovat svoje ego na úkor loutek.

To jsou ale lidé, kteří vodit loutky neuměli. Za jak dlouho je to dokážete naučit?

Většinou to trvá minimálně rok, rok a půl, kdy se intenzivně učí techniku vodění, dostávají úkoly typu sedni si, lehni si, přejdi jeviště, dívej se správně na předměty v prostoru. V inscenacích dostávají zprvu malé úkoly, aby to pro ně nebyl stres, dokázali kooperovat s dalšími loutkami, naučili se zvládat případné karamboly, kdy praskne nit nebo se vám nitě zamotají. Říkáme, že s loutkou musíte nachodit tisíc jarních kilometrů, než se s ní sžijete tak, aby dělala přesně to, co chcete.

Za jak dlouho odhalíte, že na to někdo nemá?

Po pár týdnech. Vidíte, že i navzdory velké snaze nepřichází progres. Je to stejné jako se zpěvem nebo tancem, na ty také každý nemá talent. A já zájemce varuji hned na začátku, že se může stát, že to neklapne a nemají to brát osobně. Je to herecká disciplína a oni mohou uspět v jiné.

Jsem tu, abych urval pozornost

Vystudoval jste činohru na JAMU, hrál jste v Národním divadle v Ostravě, vedle toho jste se prosadil jako scénograf, autor kostýmů. Kde se v tom všem objevily loutky?

Všechno šlo ruku v ruce. Loutky mě provázely od dětství, první divadelní láska. Do Divadla Spejbla a Hurvínka jsem jezdil od třinácti, Helena Štáchová si mě vzala pod křídla. Když jsem odmaturoval, řešili jsme, jestli sem nastoupím, ale ona mě ponoukala, ať jdu ještě na vysokou školu. Ve čtvrťáku na JAMU se mi ozvali z Národního divadla moravskoslezského, že mě chtějí do angažmá, a v tu dobu mi nabídla angažmá i Helena.

A vy jste jí dal košem.

To nás tehdy pojilo už opravdové přátelství, znala mě od dětství. Šli jsem spolu na procházku, otevřeně jsme řešili, jak to se mnou bude dál. Ona na mě celé roky velkoryse čekala, podporovala mě ve studiích. Moje mladé herecké ego si v tu dobu potřebovalo dokázat, že obstojí ve velkém činoherním divadle, chtěl jsem tu zkušenost z něj. Napsala mi tehdy, že je dobře, že to chci zkusit. A že jestli se mám k Hurvínkům vrátit, tak se vrátím. Dveře tady prý budu mít vždy otevřené.

Vy jste se vrátil.

Po třech letech v Ostravě přišla nabídka hostovat na Letních shakespearovských slavnostech v Praze. V tu dobu se mi ozvala Denisa Kirschnerová, současná ředitelka divadla, jestli bych nechtěl s divadlem spolupracovat. Nastoupil jsem jako loutkoherec, ale vydržel jsem tu necelý rok. Z vážných rodinných důvodů jsem se vrátil do Brna. S herectvím jsem si dal pauzu a věnoval se jen scénografii a kostýmům, to je práce časově flexibilnější. Po roce se mi z divadla opět ozvali, jestli bych neudělal výpravu k nové inscenaci. Začali jsme se i víc bavit o tom, kam divadlo směřuje, jak se chce rozvíjet, že nejspíš bude potřeba změna, protože tvorba běžela setrvačností, která měla nejistou prognózu. Naše dlouhodobé diskuse pak vyústily v nabídku, zda bych nechtěl divadlo umělecky vést.

Není vám líto, že dětská divadla jen málokdy dostanou nějakou divadelní cenu? Že jsou tak trochu na vedlejší koleji?

To je těžká otázka. Snažím se se svým týmem dělat všechno pro to, aby si divadlo pozornost zasloužilo a „urvalo“. Naše nové inscenace sklízí úspěch i u odborné veřejnosti. Dostáváme opět pozvání na prestižní festivaly. Za představení Hurvínek prodává nevěstu, které vzniklo v koprodukci s Národním divadlem v Brně, jsme získali nominaci na inscenaci roku v Divadelních novinách. Na to představení vyšlo tolik recenzí jako doposud na žádné z předešlých. Představení Spejbl, Hurvínek a já zase získalo ocenění Sukces měsíce v Divadelních novinách. To jsou věci, které naše divadlo dlouho nezažilo, a já myslím, že to dokazuje, že budoucnost Spejbl s Hurvínkem má.