Extázovej dýdžej

S Michalem Maudrem, budoucím Loutkou, jsme se znali od půlky osmdesátek, a hned si sedli, protože on byl takovej medvídek; příjemnej člověk, co rozumí muzice. Přišly devadesátky a z nás se stali dýdžejové — já pouštěl punk a dub, Michal nezávislou diskošku. Pak ale začala éra tanečních parties — kamarád Jarda Krampol založil (s Petrem Hoškem) agenturu Roxydust, a jednou vzal Michala do Amsterdamu: „Tvoje hraní z cédéček nemá budoucnost, kup si tady sto vinylů.“ Takhle Michal začal hrát taneční hudbu, měl na to talent. Já se brzy přidal jako kolega, ale nebyli jsme si konkurencí, protože jsme hráli jinak – já býval ten tvrdší, a Michal patřil spíš k extázovým dýdžejům, kteří dokážou posunout večer směrem k euforii. Naším domovem bývalo Roxy, které se začátkem století změnilo, klub se zaměřil spíš na turisty, a já si u Michala všiml prvních depek. Žil mejdanama — a největší mejdany skončily, což špatně nesl. Já ani ne. Já se vrátil tam, kde je mi nejlíp, do androše.

Někdy roku 2003 jsme vedli rozhovor — bylo to nedlouho poté, co se zastřelila Michalova vážně nemocná máma, a on mi říkal, že až jednou nebude nic fungovat, tak na to tady kašle. Ptal jsem se, jestli by to udělal jako máma, a on vrtěl hlavou, že to je moc krve… Jenže já tomu nevěřil, protože Michal byl typ, kterýho když píchneš prstem, tak zakňučí, měl hrůzu z bolesti. Byl to hodnej, možná až příliš citlivej kluk. Opravdu jsem spoléhal na to, že mívá z bolesti strach. Jenomže on ten strach v poslední vteřině porazil — a já jsem ztratil kamaráda.