Dvě Češky staví školy v místech, která zdecimovala přírodní katastrofa

Připomeňme nejdřív, co se stalo koncem roku 2004 v Indickém oceánu. Silné zemětřesení vyvolalo ohromnou tsunami, která zasáhla pobřeží několika zemí a zabila skoro 230 tisíc lidí. Šlo o jednu z nejhorších přírodních katastrof v dějinách. Vy i modelka Petra Němcová jste tehdy byly v Thajsku…

Ano. Když tsunami udeřila, Petra byla v Thajsku na dovolené. Zachránila se, ale její snoubenec (britský fotograf Simon Atlee – pozn. red.) zemřel. Já v té době byla v Thajsku také, ale na bezpečném místě. Když jsem zjistila, co se stalo, začala jsem Petru hledat. Trvalo to tři a půl dne, nakonec jsem ji našla vážně zraněnou v nemocnici.

Znaly jste se dobře?

Byly jsme – a jsme stále – nejlepší kamarádky, znaly jsme se z modelingu, bydlely jsme spolu nějaký čas v New Yorku, byly jsme si velmi blízké…

Co bylo dál?

Poté, co se Petra v Praze doléčila, se rozhodla do Thajska vrátit. Chtěla vidět místo, kde přežila. Pět měsíců po tsunami jsme tam spolu odletěly. Stále tam nebyl kámen na kameni. Jsou organizace, které přijedou okamžitě a poskytnou bezprostřední pomoc, ale ty už byly v době našeho příjezdu dávno pryč. Následně zůstávají komunity dlouho bez pomoci, chybí totiž organizace, které cílí na udržitelnou a dlouhodobou podporu.

Co jste v Thajsku konkrétně dělaly?

Navštívily jsme tam kromě jiného školu, v níž bydlely děti, které přišly kvůli katastrofě o rodiče. Tam jsme si uvědomily, že škola je důležitým centrem a bezpečným místem pro celou komunitu. A taky že je důležité, aby děti co nejdřív znovu zasedly do lavic. Je to návrat do nějakého „normálu“ po velkém traumatu. Tam nás napadlo, že prostě zkusíme jednu školu postavit. Petra začala s fundraisingem v Americe a v roce 2005 založila nadaci Happy Hearts.

Jak složité bylo – respektive je – shánět na stavbu škol peníze?

Já k tomu vždycky přistupovala tak, že lidem je potřeba něco nabídnout. Tak například vznikly naše charitativní galavečery, což je model převzatý z Ameriky. Mezi naše úspěšné projekty patří také dárcovské cesty s dobrovolnickou zkušeností. Pamatuji si, že jeden rok jsme na galavečeru nabídli našim dárcům cestu na Haiti, kde jsme zrovna stavěli školu pro šest set dětí. Bylo to po zemětřesení v roce 2010. Ten večer se to stalo absolutním bestsellerem. Od té doby s námi jezdí Češi pracovat do dalších zemí – Nepálu, Mexika a na Filipíny.

Jak školy stavíte, respektive kdo je staví?

Funguje to tak, že když stavíme školu, máme tým rozdělený zhruba na třetiny. Jedna třetina jsou vedoucí projektu z našeho týmu, třetina jsou lokální řemeslníci a dělníci a třetina dobrovolníci. Školu dokážeme dokončit za šest měsíců.

Zmínila jste dobrovolníky. Jak přesně pomáhají?

Zrovna jsem se vrátila s šestnácti dobrovolníky z Mexika. Český tým pomáhal na stavbě školky v San Bartolo ve státě Puebla. Pracovali jsme i na obnově dětského hřiště a novém zdroji pitné vody pro Teontepec Primary School. Dobrovolnický program je podle mne dokonalý způsob, jak se aktivně zapojit do pomoci. Jsou to zážitky, které nejsou úplně všední. Přece jen vidět to na vlastní oči je jiné než to jen z dálky podporovat. Můžete se tam navíc potkat s místními lidmi, dětmi, s ředitelem školy… A taky se přesvědčit, že i když od katastrofy uplynuly třeba i roky, pomoc je stále potřeba. V Nepálu je to devět let od zemětřesení, a pořád zbývají dva tisíce škol, které potřebují opravit nebo znovu postavit. Proto v těchto zemích zůstáváme dlouho.

Krok za krokem

Vraťme se ještě k vašim začátkům. Obě jste byly modelky, zažily jste někdy i předsudky?

Taky. Ale to samé jsem zažívala, i když jsem začínala podnikat. Bylo mi pětadvacet a setkávala jsem se s nedůvěrou, zda můžu být rovnocenným byznys partnerem. Předsudky jsou běžné, všichni je máme. To je zase nějaká modelka, která nevěděla, co z nudy dělat, a tak si založila neziskovku.