Hlavu mám pořád docela mladou, tělo rozbité a bolavé, říká zpěvák Richard Müller 

Velmi jsem se těšil. Richarda mám rád, a to už od dětství. Naši roku 1988, to mi bylo deset, koupili kazetu V penzionu Svět, kde zpíval třeba Štěstí je krásná věc nebo Rozeznávám – tak od té doby. 

Sraz jsme měli v obrovském apartmánu hotelu Devín s výhledem na Dunaj, lehce staromódní to tam bylo; ale před pár dekádami šlo jistě o veliký luxus. 

Hned mě napadla jedna dobrá, takzvaně rozkecávací otázka na úvod a vzápětí jsem dostal darem druhé pěkné téma, protože od Müllerova manažera přišla omluvná zpráva: „Budeme mít chvilku zpoždění, Richard si ještě na úřadě zařizuje důchod.“ 

A jo! Vždyť on se dostává do důchodového věku, což je zajímavé téma, na které nesmím zapomenout.

Pak ti dva vysocí chlapi přišli a chvíli to bylo fajn. Manažer Adnan Hamzič je energický a veselý, Richard spíše skleslý, ale snažil se. Když jsem mu poděkoval, že k našemu rozhovoru svolil, řekl: „To já vám velmi pěkně děkuju, že jste přijeli…“

Nemá rád focení, což se o něm ví, a tak Tomáš Třeštík zkrátil akci na nezbytné minimum – titulní portrét zvládl za tři minuty, fotky dovnitř za deset.

A Richard, jak to říct? 

Richard držel. Bylo vidět, že to je na něj i tak dlouhé, ale držel. Dokonce se Tomáše zeptal, jestli je skutečně synem „té paní Třeštíkové“, prohlásil, že je to skvělá žena, a vzkázal svoje vřelé pozdravy, to bylo milé.

Ale například mně už se pak na nic osobnějšího nezeptal, jako by mu došla síla.

Bylo čím dál zřejmější, jak bytostně je smutný.

V jednu chvíli uprostřed focení jsem se na to otázal manažera, který je zpěvákovi neustále nablízku, pomáhá mu s praktickými záležitostmi, už dávno se stal členem rodiny a mimo jiné mi v té Bratislavě řekl, že Richarda považuje částečně za své dítě a částečně za svého otce. „Bývá on někdy šťastný?“  

Manažer odpověděl zvláštně: „Nie…“ Dlouze protahoval éčko na konci, jako by měl pocit, že to takhle není úplně přesné, a pak najednou dodal čtyři hlásky: „… kedy.“

„Niekedy.“

Asi málokedy. 

Hned u zmíněné úvodní rozkecávací otázky jsem pochopil, jak to bude těžké, protože na tu by se každý jiný rozjel ve velkém stylu, krásně bychom konverzaci odšpuntovali, ale z Richarda jsem musel souvislejší odpověď páčit.

Což o to, on se snažil; a myslím dokonce, že je náš rozhovor zajímavý.

Ale nenapojili jsme se na sebe, to vím. Podle mě ten samý večer netušil, s kým se půl druhé hodiny bavil, jak se jmenuju, nic o mně neví.

Splnil profesionální povinnost, i když jakápak povinnost? Mohl mě poslat do háje a bylo by, což z neznámého důvodu neudělal.

Zhruba po hodině se mi zdálo, že už ho rozhovor mentálně i fyzicky otravuje, byl čím dál stručnější, vzdychal, proto jsem tak rychle skončil: „Asi stačilo.“

Tehdy se poprvé a naposledy usmál.

Po smrti nic není

Podívejte, tamhle ze Starého mostu kdysi skočil Jiří Schelinger. A před chvílí jsem se dočetl, že prý byl dokonce ubytovaný v tomto hotelu! 

Nevím, ve kterém roce se to stalo.

V osmdesátém prvním. Vám bylo necelých dvacet.

Asi ano.

S čím se vám Schelingerova smrt v Dunaji na první dobrou spojuje?

S ničím. Jen s tou tragédií.

Počkejte. Kdyby se mě někdo zeptal, co se mnou udělala sebevražda Kurta Cobaina, okamžitě to spustí proud vzpomínek a asociací.

Hm.

Tak jinak: Co pro vás znamenala smrt Johna Lennona v prosinci 1980, pár měsíců před tou Schelingerovou?

To byla kritická, nepříjemná chvíle. Zajímavé mi připadá, že vrah Chapman dodnes usiluje o propuštění na svobodu, ale věřím, že dokud budou v amerických institucích normální lidé, nikdy k tomu nedojde – je to čin hodný trvalého žaláře… A co se týče Jirky Schelingera, tak toho jsem neznal osobně, ale zpráva o jeho smrti se po Bratislavě bleskově rozšířila. Mám takový pocit, že jsem se i znal s tím chlapem, který ho ke skoku vyprovokoval, ale nevím. Bylo to kruté. Tak jako každá smrt. Smrt je z mého pohledu konec, ticho a tma.

Jste o tom přesvědčený?

Ano. Jsem ateista.

To tvrdí spousta lidí, kteří ve skutečnosti žádnými ateisty nejsou; jen jim vadí církve.

Já jsem skutečně přesvědčený o tom, že nad námi nic není. Nic nás nepřesahuje.

Tohle si myslíte po celý svůj život?

Jako malý jsem chodil do kostela, ale už v době dospívání jsem si udělal definitivní názor. Nevěřím tomu, že by něco vyššího mohlo koordinovat dění tady na zemi, když se všude okolo nás neustále dějí tak strašné věci.

Nebývá vám občas líto, že jste dar víry nedostal?

Kdybych věřil, žilo by se mi lehčeji, měl bych se o koho opřít a na co vymlouvat – ale ne. Nebývá. 

Takže člověk prostě zemře…

… spálí ho a to je definitivní konec. Ale jak jste mluvil o Kurtu Cobainovi, to mě sebralo stejně jako ten Schelinger nebo Lennon, jsou to opravdu extrémní záležitosti.

Když se střelil brokovnicí do hlavy Cobain, bylo vám už přece jenom třiatřicet.

Ale zasáhlo mě to. Sice se nezdám, ale jsem rocker. Rocker a jazzman.

Na čem jste vyrostl, na těch Beatles?

Ani ne. Jako dospívající kluk jsem byl ve svém okolí snad jediný, kdo k nim neměl větší vztah, tehdy jsem poslouchal Jethro Tull, Uriah Heep, Deep Purple a Slade – Slade byli v dobách puberty mou nejmilejší kapelou, Beatles mi oproti nim připadali méně rockoví, tudíž nezajímaví. Což se s příchodem dospělosti naštěstí naprosto změnilo a dnes jsem šťastný, když můžu v klidu poslouchat jejich kompletní diskografii, kterou vlastním.

Kdy jste poprvé zažil euforii na nějakém koncertě?

Nevím. Jako student jsem prostě chodíval na akce, které se tady v Bratislavě konaly, hlavně na české kapely.

Na slovenské ne?

Vybavuju si jen Modus a Elán.

Co vás bavilo z těch českých?

Budete se možná divit, ale Katapult. O pár let později Jazz Q Martina Kratochvíla, ale hlavně a ze všech nejvíc to byl Vladimír Mišík. 

Všímáte si, jak Mišík v posledních letech – na závěr kariéry – vydává jednu desku hezčí než druhou?

Ano. Protože spolupracuje s panem Ostrouchovem.

A vzhledem k tomu, jak na tom je Vláďa Mišík zdravotně špatně, jde o neuvěřitelný příběh.

Je na tom hodně špatně?

Podle mě dost. Koncertovat nezvládne.

Já bych byl velmi šťastný, kdybych jednou – ve věku a zdravotním stavu pana Mišíka – potkal nějakého svého pana Ostrouchova. Všechny ty tři poslední desky, které spolu natočili, jsou úžasné. 

Na jaký nástroj jste se vlastně učil jako kluk?

Devět let na klarinet a jeden ten rok byl horší než druhý – v životě mi to k ničemu nebylo.

Klarinet je přece tak pěkný…

Ten pocit jsem tehdy neměl. Když jsem s ním chodil přes sídliště domů, všichni na mě křičeli: „Ahoj, dechovkáři!“ 

Radši byste chodil s hokejkou?

Mnohem radši s kytarou. Nebo kdyby mě dali naši na klavír, to by se dnes hodilo výrazně víc.

S klarinetem se dá v případě nouze snadno zahrát na ulici a vybrat něco do klobouku.

Už ho ani nemám; a hraní na ulici se mě nikdy netýkalo. 

Kdy jste poprvé vystoupil před lidmi?

V červnu roku 1984 na Bratislavské lyře. Tam jsem taky vůbec poprvé stál u mikrofonu.

Do té doby jste ve zkušebně jen tak křičel?

Do té doby jsme s naší kapelou Banket zkoušeli ve sklepě, kde byl natolik nízký strop, že jsem musel sedět. 

A vidíte, v posledních letech na koncertech sedíte.

Protože mám poraněnou nohu, chodidlo.

Už dost dlouho.

Tak dva nebo tři roky. První dvě operace se moc nepovedly, v lednu půjdu na třetí. 

Co jste na té Bratislavské lyře zahráli? 

Píseň Nespoznaný. S výsledkem jsem byl velmi spokojený, a několik porotců nám dokonce chtělo udělit nějakou Lyru, ale zjevně jich byla menšina.

Kdo vyhrál?

Nevím.

Tak já se mrknu. Júlia Hečková: Spútaná láskou. 

Hm. Nevadí. Pár dnů po Lyře jsme s tou svojí písničkou vystoupili v televizním pořadu Triangel a tam vyhráli hitparádu na plné čáře, i když jsme byli pořád naprosto neznámí. A když v lednu 1985 odstartovalo naše první turné, bylo už všude vyprodáno.

Jak jste si vy, veliký introvert, zvykal na popularitu?

Bylo mi to příjemné – svůj první podpis jsem dal po zvukové zkoušce právě na té Bratislavské lyře, to vím. 

Komu?

To nevím.

Později už vám to asi tak příjemné nebylo…

Dodnes mi pozornost nevadí. Je mojí povinností dát autogram člověku, který si váží mé práce. A mě navíc fanoušci nikdy nějak výrazněji nepronásledovali, Peter Nagy na tom býval o dost hůř.

Asi i Jožo Ráž.

Určitě.

A Paľo Habera.

Možná.

Ale i vás spousta dnešních padesátnic zbožňovala, když jste kdysi chodíval po schodoch nebo rozeznával jejich vůni mezi tisíci.

Podle všeho mi to nikdy nikdo nedal najevo.

Porno a jazz

Kdy jste poprvé navštívil kapitalistickou zemi?

Roku 1980 jsem byl s maminkou u známých ve Vídni a nakoupil tam desek, co se jen dalo. 

Třeba?

Nejvíc jsem toužil po tehdy novém albu Tusk od kapely Fleetwood Mac a naštěstí ho sehnal. Navíc jsem zjistil, že se v nedalekém Wiesenu koná jazzový festival, tak jsem tam dva dny po sobě vyrazil autem a dostal nálož amerického ultrajazzu. Saxofonista Johnny Griffin. Art Ensemble of Chicago. Bubeník Art Blakey a jeho Jazz Messengers, kde hrál na trubku Valery Ponomarev, uprchlý z Ruska do Spojených států, a mě úspěšní utečenci vždycky bavili… O rok později jel mimochodem na festival do Wiesenu kamarád a viděl tam mého velkého oblíbence; totiž basistu Miroslava Vitouše. Dalšího úspěšného uprchlíka, kterého jsem osobně nikdy nepoznal, ale doma mám všechny jeho desky.

Vás v té Vídni roku 1980 nenapadlo, že by tam nebylo špatné zůstat? 

Na to, abych zvažoval emigraci, jsem byl moc velký mazánek.

Maminčin? 

Rodinný. Ale maminčin především. Táta dával své city najevo spíše kamarádům.

Žárlil jste na ně?

Nemyslím si. Byl jsem šťastný, že mám maminku, která se mi intenzivně věnuje a se kterou jsem absolvoval nekonečné hodiny dlouhých procházek a rozhovorů. V té Vídni jsme spolu zašli dokonce i do pornokina.

To zní neuvěřitelně.

Uznávám. Obvykle o tom raději nikomu neříkám.

Byla tak svobodomyslná?

Ale zároveň nesmírně přísná – například žádné moje větší školní zaváhání u ní jen tak neprošlo.

Co pak následovalo?

Hodně mi vynadala. Výprask jsem nikdy nedostal, jen od táty dvakrát nebo třikrát a to bylo nepříjemné, otec byl velký a silný chlap.

Jako vy.

Já tehdy ještě velký a silný chlap nebyl.

A jak se vám líbilo v tom vídeňském kině?

Bylo to dobré, zajímavé. Já do té doby žádné porno neviděl a maminka, tuším, taky ne.

A čím autem jste tenkrát jezdil?

Svým.

V devatenácti?

Od táty jsem dostal embéčko tisícovku, jedno z vůbec nejlepších aut, která jsem kdy měl.

Jak to myslíte?

Naprosto vážně, bylo to výborné auto. Dobře se ovládalo, dobře se mi vyměňoval olej…

Vy jste technický typ?

Ani ne. Dnes už vůbec ne.

A záleží vám dnes na tom, v jakém autě jezdíte?

Já nejezdím.

Jak to?

Jezdí manželka – a můj drahý manažer.

Vy řídit nesmíte?

Můžu, ale nechce se mi. Nějak to odešlo. 

Kdy?

Pár let zpátky. Nepamatuju si kolik.

Depešáci v Budapešti

Proč jsme si vlastně dali sraz v hotelu Devín? Vy k němu máte nějaký blízký vztah?

Vůbec. Ale jeho historie a jistá staromódnost mi připadá krásná. Opravdová.

Nikdy jste tu nic nezažil?

Ne. Ale když jsem byl ještě úplně malý, snad tříletý, a táta přijal herecké angažmá na bratislavské
Nové scéně, nějaký čas jsme museli bydlet tady kousek dál, v hotelu Carlton.

Jak dlouho?

Nepamatuju si. Vím jen, že tam byla obrovská terasa, na které jsem hrál fotbal s kostkami z marhúl.

Marhúl je nějaká stavebnice?

Marhúl je taková menší broskev.

Meruňka?

Ve vyšších poschodích jedli lidé meruňky a házeli dolů na terasu kostky.

Pecky.

Hej. A já si do nich kopal.

Proč jste Bratislavě celý život věrný?

Jak říkám – že bych odešel na Západ, k tomu jsem v mládí nenašel odvahu. Za studií mě lákali, ať přestoupím ze zdejší VŠMU na pražskou FAMU, ale nepřijal jsem to, protože jsem nikdy nechtěl zůstat sám, bez rodiny a kamarádů.

Býval jste v životě občas sám?

Nevím o tom. 

Třeba po rozpadu vašeho prvního manželství začátkem tohoto století?

To jsem nějaký čas sám byl, ale děti i tehdy vídal, takže to vyloženě tragické nebylo. Navíc mám kolem sebe vždycky několik lidí, kteří se o mě v uvozovkách starají.

Cizích?

Nejsou mi cizí – tady se svým manažerem Adnanem Hamzičem mám intenzivnější vztah, než mívají mnozí blízcí příbuzní. 

Říkal mi, že vás bere napůl jako svého syna a napůl jako otce. Jak ho berete vy?

Jako bráchu.

Jste už děda?

Bohužel ne. Moc se těším, ale ještě chvilku to asi potrvá. 

Kolik vašim starším dětem je?

Emě třicet, ta žije v Paříži.

Létáte za ní?

Málokdy. Paříž je krásná, ale nechce se mi cestovat. 

Co syn Filip?

Ten žije s přítelkyní tady na Slovensku, věnuje se realitám, ale k zakládání rodiny se zatím asi nemají. 

A kolik že je Filipovi?

Třicet tři.

To jste vydal skvělou desku 33.

Ano, svou první s Jaro Filipem.

Tam byla třeba Cigaretka na dva ťahy?

Ne, ta byla na LSD. Tady bylo Milovanie v daždi.

Jasně. A dcera se profesně věnuje čemu?

Celý svůj dosavadní život hlavně módě.

Výborně, tím jste mi připomněl jednu věc. V počátcích kariéry vás hodně inspirovali mladí Depeche Mode – ty jste znal z rakouské televize?

Je to možné, protože jsem se na Rakušácích pravidelně každou neděli díval na hudební pásmo pro mladé, kde pouštěli světové umělce. Ale rozhodně a naprosto mě Depešáci strhli v létě roku 1985, když jsem na ně jel do Budapešti. Ten koncert mě opravdu zasáhl. Hned jsem si uvědomil, že když se s Banketem necháme lehce inspirovat, mohlo by nám to pomoct.

Ano, v Budapešti mohly hrát velké západní kapely. Jezdíval jste na ně častěji? 

Jezdíval, viděl jsem tam i Davida Bowieho, Tinu Turner, Pat Metheny Group, všechno silné zážitky. Dokonce Iron Maiden, i když ty jsem vyloženě nikdy nemusel… A ještě před pár lety jsem do Budapešti zajel na slavnou americkou kapelu Toto – ale v praxi mě nejvíc stejně ovlivnili ti Depeche Mode.

Čím?

Pod jejich vlivem jsem chtěl, aby hrál Banket takzvaně obyčejné písničky, ale ve složení troje klávesy a bubeník.

Takže vy ještě pořád vyrážíte na cizí koncerty?

Nedávno jsem byl na Dave Matthews Band ve Vídni; ale vyhýbám se už masovým akcím. A taky mě nebaví stát někde tři hodiny s bolavou nohou. Kdyby byla možnost zajít do klubu na Erica Claptona a poslouchat ho vsedě, dám za lístek jakoukoliv částku, ale na velké sportovní haly už nemám.

Sám teď koncertujete velmi často – za letošní rok to vyjde na nějakých osmdesát večerů. 

Navzdory té noze se mi vystupuje velmi dobře a věřím, že to ještě nějaký rok vydrží, protože hypotéka neodpouští.

Máte ji vysokou?

Ano.

Koncertoval byste, nepotřebovat peníze?

Určitě, poslední dobou mě to skutečně baví. Zvlášť od doby, co na pódiu sedím a můžu se plně soustředit na zpěv. Celý život mi dělala zle velká tréma – a ta sice úplně nezmizela, ale zdá se mi, že to je lepší.

Svatba po 15 letech

Býval jste velký amerikanofil, ale Amerika se mění. Jste jím pořád?

Pořád. A za splněný sen považuju, že jsem tam mohl nahrát dvě alba. Má láska k Americe zůstává neměnná, nejspíš jde o trvalý vztah.

Dnes už spíše platonický?

Už mě tam tolik nebaví jezdit, cesta dlouho trvá, ale navzdory tomu jsem byl letos v srpnu na deset dní v Las Vegas a viděl super koncerty – například Dead & Company, což jsou původní členové Grateful Dead se zpěvákem Johnem Mayerem – anebo Lady Gaga.

Jaká byla?

Famózní. Zpívala s pětatřicetičlenným orchestrem. 

Kde jste seděl?

Ve druhé řadě.

Tak to stál lístek nejmíň pět set dolarů, tipuju.

Netuším, lístky kupovala manželka. Nejen pro mě, i pro sebe a Markuse, našeho dvanáctiletého syna.

Je úžasná.

Lady Gaga?

Manželka.

Je.

Proto jste si ji teď v září vzal?

Ne. Už jsme dlouho – asi tak patnáct let – sdíleli jeden interiér, fungovalo to, a tak jsem si řekl, proč by to nemělo být i oficiální. Proto jsem ji loni okolo Vánoc nabídl možnost stát se mou manželkou.

Jak to vypadalo?

Normálně. Doma jsem před Vandou klekl a dal jí snubní prsten. 

Co ona?

Rozplakala se, takže pravděpodobně chtěla, aby se to stalo.

Pro jezevce vašeho typu musí být svatba obrovský stres.

Samozřejmě je – hlavně když vás tak strašně bolí nohy. Pevně věřím, že ta příští operace pomůže… Nicméně svatba proběhla normálně: ve čtyři začala a v devět jsem jel domů.

Připil jste si?

Ne. 

Kdy jste naposledy ochutnal alkohol?

Nepamatuju si. Ale nejspíš to bude taky těch patnáct let. Vanda tehdy řekla, že se mnou zůstane, pokud nebudu pít ani fetovat, a protože mi na ní hodně záleželo, tak jsem to splnil.

Všiml jsem si, že teď vydáváte desku s výběrem duetů, na nichž jste se podílel, a dal jste tam i jeden krásný s Ivou Bittovou – což je vaše předchozí partnerka.

Ano, úžasný duet Sníh. Vyšel na mém albu 44.

To je píseň o kokainu?

Ne. Je to píseň o sněhu. 

Dnes už jste s Ivou zase přátelé?

Absolutně se mnou nekomunikuje, podle všeho mi neodpustila. Dokonce prý tvrdí, že jsem jí před těmi dvaceti lety zlomil srdce – pokud je to pravda, hrozně mě to mrzí. Iva je výborný člověk, který mi dal strašně moc lásky.

Třeba jí udělá radost, že jste váš duet zařadil na desku. 

Nebo naopak.

Všiml jsem si, že třeba váš nedávný duet s Emmou Smetanou má na youtube pět milionů zhlédnutí. Sledujete tahle čísla?

Ne.

Chodíte na youtube?

Vůbec. Já skoro nechodím obecně na internet. 

Takhle vám to vyhovuje?

Kdyby mi bylo shůry dáno a v moderní technice bych se vyznal, třeba se jí i věnuju, ale já jsem velmi komplikovaný žák.

Přitom učitelku můžete mít dobrou – vaše žena pracuje jako vysoká manažerka ve firmě Google. 

Vanda mi vždycky shrne, co se ve světě stalo důležitého.

Máte aspoň aplikaci WhatsApp, abyste si mohli posílat fotky?

Ne. Ona je posílá buď na mého manažera, nebo na šoféra, ti mi fotky ukážou a já jsem spokojený, že je vidím.

WhatsApp zkuste, je dost praktický.

Mám jen tlačítkový telefon.

Obyčejný, skromný život

Děláte si nějaké střednědobé plány?

Ale jo. Roku 2026 bude například čtyřicáté výročí desky Bioelektrovízia čili té první, co jsme udělali s Banketem, a já bych rád sestavil kapelu, se kterou bychom ty písně přehráli na pořádném turné. 

To bude skvělé.

Uvidíme. Tohle člověk nikdy neví. A já ani nevím, jak na tom budu.

Jak se cítíte?

Mentálně si připadám mladý, fyzicky strašně starý. Bolí mě celé tělo.

Slyšel jsem, že jak jste kdysi hodně a rád fotil, tak teď už nefotíte vůbec.

Zdá se mi, že mám všechno nafoceno. Líbilo by se mi zkusit ještě portréty, ale z osobní zkušenosti vím, že to foceným lidem většinou nedělá dobře.

Vyfoťte si mě!

Hm.

Tak nic. Taky jsem slyšel, že už dlouhá léta nedokážete napsat text.

Tohle se trošku zlepšuje. V srpnu jsem napsal celé album nových písniček, které snad vyjde příští rok.

To vůbec nevím!

To ještě nikdo neví.

A co že jste se najednou zas rozepsal?

Netuším. Všech těch jedenáct textů jsem napsal během letu z Los Angeles do Vídně.

Za jediný den?

Hm.

To musel být dobrý pocit, ne?

Byl. 

Do té doby jste asi panikařil, že už nadosmrti nenapíšete nic. 

Ani ne. V tom případě by texty napsal někdo jiný.

Ale takhle je to lepší, už kvůli tantiémám.

Ano.

Vy jste si dnes zařizoval důchod?

Přesně tak.

A přiklepli vám ho?

No určitě, jen mi ještě neřekli jeho výši. 

Jaký to je pocit, stát se pracujícím důchodcem?

Žádný zvláštní přelom, je to spíš jen úsměvné.

Ale vypadáte posmutněle.

Já jsem posmutnělý vždy, když dělám rozhovory.

Tak já vás asi nechám.

Děkuju!

Večer nemáte žádný koncert – co v takových plonkových dnech děláváte?

Odpočívám. Žiju svůj obyčejný, skromný život. Pouštím si muziku a filmy.

Jaké?

Třeba Kmotra jedničku a Rozhovor od Coppoly, Casino od Scorseseho, podobných filmů mám doma dvě stě padesát… Ale dnes se budu starat o syna, žena je v Praze.

Potatil se Markus? Bude z něj muzikant?

Určitě ne. Ale já jsem rád, že se děti nepotatily. Markus má doma sice klavír, ale několik dlouhých měsíců si na něj nezahrál, on je spíš fotbalista. Takže se večer možná podíváme na nějaký fotbal v telce.

Co myslíte, jak se s vámi žije? 

Jsem nejlepším partnerem a otcem, jakým dovedu být.

Ale jak se s vámi žije?

Pravděpodobně dobře.

Tak teď už definitivně děkuju.

Výborně, taky děkuju!

Nebo jestli máte ještě něco na srdci…

Nemám.