Hlavu mám pořád docela mladou, tělo rozbité a bolavé, říká zpěvák Richard Müller 

Velmi jsem se těšil. Richarda mám rád, a to už od dětství. Naši roku 1988, to mi bylo deset, koupili kazetu V penzionu Svět, kde zpíval třeba Štěstí je krásná věc nebo Rozeznávám – tak od té doby. 

Sraz jsme měli v obrovském apartmánu hotelu Devín s výhledem na Dunaj, lehce staromódní to tam bylo; ale před pár dekádami šlo jistě o veliký luxus. 

Hned mě napadla jedna dobrá, takzvaně rozkecávací otázka na úvod a vzápětí jsem dostal darem druhé pěkné téma, protože od Müllerova manažera přišla omluvná zpráva: „Budeme mít chvilku zpoždění, Richard si ještě na úřadě zařizuje důchod.“ 

A jo! Vždyť on se dostává do důchodového věku, což je zajímavé téma, na které nesmím zapomenout.

Pak ti dva vysocí chlapi přišli a chvíli to bylo fajn. Manažer Adnan Hamzič je energický a veselý, Richard spíše skleslý, ale snažil se. Když jsem mu poděkoval, že k našemu rozhovoru svolil, řekl: „To já vám velmi pěkně děkuju, že jste přijeli…“

Nemá rád focení, což se o něm ví, a tak Tomáš Třeštík zkrátil akci na nezbytné minimum – titulní portrét zvládl za tři minuty, fotky dovnitř za deset.

A Richard, jak to říct? 

Richard držel. Bylo vidět, že to je na něj i tak dlouhé, ale držel. Dokonce se Tomáše zeptal, jestli je skutečně synem „té paní Třeštíkové“, prohlásil, že je to skvělá žena, a vzkázal svoje vřelé pozdravy, to bylo milé.

Ale například mně už se pak na nic osobnějšího nezeptal, jako by mu došla síla.

Bylo čím dál zřejmější, jak bytostně je smutný.

V jednu chvíli uprostřed focení jsem se na to otázal manažera, který je zpěvákovi neustále nablízku, pomáhá mu s praktickými záležitostmi, už dávno se stal členem rodiny a mimo jiné mi v té Bratislavě řekl, že Richarda považuje částečně za své dítě a částečně za svého otce. „Bývá on někdy šťastný?“  

Manažer odpověděl zvláštně: „Nie…“ Dlouze protahoval éčko na konci, jako by měl pocit, že to takhle není úplně přesné, a pak najednou dodal čtyři hlásky: „… kedy.“

„Niekedy.“

Asi málokedy. 

Hned u zmíněné úvodní rozkecávací otázky jsem pochopil, jak to bude těžké, protože na tu by se každý jiný rozjel ve velkém stylu, krásně bychom konverzaci odšpuntovali, ale z Richarda jsem musel souvislejší odpověď páčit.

Což o to, on se snažil; a myslím dokonce, že je náš rozhovor zajímavý.

Ale nenapojili jsme se na sebe, to vím. Podle mě ten samý večer netušil, s kým se půl druhé hodiny bavil, jak se jmenuju, nic o mně neví.

Splnil profesionální povinnost, i když jakápak povinnost? Mohl mě poslat do háje a bylo by, což z neznámého důvodu neudělal.

Zhruba po hodině se mi zdálo, že už ho rozhovor mentálně i fyzicky otravuje, byl čím dál stručnější, vzdychal, proto jsem tak rychle skončil: „Asi stačilo.“

Tehdy se poprvé a naposledy usmál.

Po smrti nic není

Podívejte, tamhle ze Starého mostu kdysi skočil Jiří Schelinger. A před chvílí jsem se dočetl, že prý byl dokonce ubytovaný v tomto hotelu! 

Nevím, ve kterém roce se to stalo.

V osmdesátém prvním. Vám bylo necelých dvacet.

Asi ano.

S čím se vám Schelingerova smrt v Dunaji na první dobrou spojuje?

S ničím. Jen s tou tragédií.