Ještě(d) žiju. Jak jsem nevyjel na vrchol a co jsem se dozvěděl o silniční cyklistice

Libereckým náměstím duní hudba, ke které se teď přidává odpočítávání: Tři, dva, jedna… Peloton se za povzbuzování diváků dává do pohybu. „Marku, to dáš!“ zaslechnu hlas kamarádky, která má kousek odtud chalupu.

Jsem nadržený – těžko bych pro své rozpoložení hledal vhodnější slova. Původní termín závodu spláchly povodně, takže byl o měsíc odložen. Netuším, jestli ho zvládnu dokončit, na Ještěd jsem se dosud vyhrabal jen autem nebo lanovkou. Přesto se těším. 

Euforii záhy po startu střídají jiné pocity. Po průjezdu první křižovatkou se silnice začíná zvedat a za cedulí označující konec města už jde do tuhého: z nadmořské výšky 370 metrů šplháme přes Bedřichov do výšky
860 metrů k rozhledně Královka. 

Výhoda je, že cestou nepotkáváme žádné auto. Největším přepychem série Road Classics, která se snaží podobat nejslavnějším cyklistickým závodům, je totiž dopravní uzavírka. Serpentiny klikatící se k vrcholům Jizerských hor máme sami pro sebe.

Půlkilometrové stoupání překonáváme během prvních jedenácti kilometrů. Dohromady trasa měří 109 kilometrů a vůbec netuším, jestli mám šanci ji zvládnout a přežít. Nejde ani tak o vzdálenost, jako spíš o celkové převýšení: 2 350 metrů. 

Vzhůru na Knajpu!

Na silničním kole jsem neseděl snad čtyřicet let – od dob svého dětství a mládí, kdy byla „závodnička“ generačním hitem a sehnat něco jiného než kolo značky Favorit nebo Eska bylo takřka nemožné. Jakmile se to změnilo, pořídil jsem si horské kolo, poslední dobou nejradši jezdím na pohodlném městském kole. Teď se opírám do pedálů vypůjčeného silničního speciálu, který prý stojí přes sto tisíc korun. Užívám si elektronickou přehazovačku, která ze změny převodu dělá bezstarostnější a rychlejší operaci. A především cítím, že se mi šlape snadněji, než jsem zvyklý ze svého bicyklu s těžším rámem, na jehož nosič obvykle ještě připevňuju brašny.

Za Královkou nás čeká sjezd do Josefova Dolu (581 metrů nad mořem) a vzápětí další, tentokrát osmikilometrové stoupání. Končí u kiosku Knajpa na jizerskohorském hřebeni – ve výšce 987 metrů. 

Úzké tvrdé sedlo se s mým zadkem nemazlí, ale naštěstí jsem se poprvé v životě nasoukal do cyklistických kalhot s měkkou vystýlkou v rozkroku. Další premiéru v podobě nášlapných pedálů jsem si nechal rozmluvit, neboť zkušenější cyklisté se shodli: „Hele, jestli nechceš mít zbytečný nervy, radši se na to vykašli.“ A následovaly historky o tom, kolikrát skončili na zemi, protože zapomněli nohu včas vycvaknout – než si na novodobé klipsny zvykli.

Místo cyklistických treter jsem si proto nazul boty na běhání, což ze mě v pelotonu dělá exota. Není to ale jediný důvod, proč se už před Smědavou (32. kilometr) ocitám na chvostu startovního pole…

Už tak brzo?

Série Road Classics nabízí dvě možnosti, jak pojmout unikátní cyklistický zážitek: „Chceš si vychutnat uzavřené silnice, trasu plnou krásných výhledů a odpočinout si na občerstvovačkách? Máme pro tebe formát švih.“ – „Máš rád velké výzvy a kafe si chceš nechat až jako odměnu po projetí cílem?  Zvol druhý formát, jeď pilu a stlač celkový čas na minimum.“

Co myslíte, jakou variantu si vybere obstarožní amatér, který sice rád jezdí na kole, ale bojí se nášlapných pedálů, ještě před pár dny měl rýmičku a většinu roku se hrbí nad klávesnicí?

Ano, švih je správně. Slibuju si od téhle vyklidněnější jízdy například to, že pošlapu dál od jezdců, kteří vědí, jak se chovat v „balíku“, a dopřávají si jízdu v „háku“ – střídají se na špici a využívají zákonitosti aerodynamiky, aby pro udržení tempa nemuseli vynakládat enormní úsilí. Chtěl bych si něco takového dopřát, ale nemám s tím sebemenší zkušenost.

Už jen při pohledu na záběry ze závodů, kde se peloton řítí v centimetrových rozestupech, mě bolí břicho. Představa, že jako zelenáč způsobím karambol, mě proto děsí několik dní předem. Když teď většina z pěti stovek spolujezdců zanedlouho po startu zmizí v nedohlednu, spíš se mi uleví. Kolem sebe vidím hrstku rozptýlených samotářů a je mi dobře.

Takový způsob „závodění“ má však i odvrácenou tvář. Přestože se neflákám, uslyším za sebou už ve třetině trasy zvuk motoru. Ohlédnu se a spatřím kapotu s nápisem Sběrný vůz, za ní jede sanitka a policejní auto. Když mě tento konvoj začne předjíždět, muž v prvním voze sroluje okénko a zahlaholí: „Jedeš mimo limit a pokračuješ na vlastní nebezpečí, drž se!“ 

Čekal jsem, že takový okamžik nastane, ale takhle brzo? Z psychického otřesu mě dostane občerstvovací stanice. Je označena jako „prémiová“ a stojí za to. „Netajíme se tím, že kafe a koláč jsou pro nás esencí cyklistiky. Spoustu sladkých i slaných dobrot a kofein v porcelánu najdeš na dvou místech: na Smědavě a v Kryštofově Údolí,“ stojí v propozicích. 

Ze zvyku, vypěstovaného při městských bězích, zamířím k pultu s energetickými gely a tyčinkami… Pak ale ucítím kávu a spatřím mísy plné koláčů a jednohubek…

Mezitím dorazí pár dalších opozdilců. Už není kam spěchat, shodujeme se a zahákneme kola za sedlo na věšák připravený opodál. Při čekání, až kávovar připraví dostatečné množství voňavého nápoje, si sdělujeme zážitky. A libujeme si, že teď – po překonání více než tisícovky výškových metrů – nás konečně čeká delší sjezd.

Pozor na listy

Konverzace plyne tak nenuceně a příjemně, že si dávám druhé kafe a sahám po dalších koláčích. Zatímco u stánku s iontovými nápoji a dalšími potravinovými doplňky už začínají balit, v našem kavárenském koutku je pořád ještě živo. 

Až když si první z nás opět nasadí rukavice a sundá kolo z tyče, vrátí nás to myšlenkami tam, kvůli čemu jsme tady. „Bacha, v zatáčkách to může klouzat,“ prohodí dotyčný, než šlápneme do pedálů. V pozvolném tempu ho následujeme. 

Počasí je na druhou polovinu října příznivé – slunečno, patnáct stupňů. Na startu ale ještě takové teplo nebylo, proto máme nejen rukavice, ale také čepice pod helmami. Při sešupu roklemi, do kterých slunce neproniklo, se nám obojí hodí. 

Asfalt tady místy není úplně suchý, ale naštěstí na něm nejsou listy ze stromů, před kterými pořadatelé výslovně varovali. Jednak můžou mít podobný efekt jako banánová slupka, ale také pod nimi může být skrytá díra nebo jiná nerovnost. 

Jeden náročnější povrch už máme za sebou – dvoukilometrový úsek z panelů zvaný „pané“, což je odkaz na výraz „pavé“, který znalci mají spojený například se závodem Paříž–Roubaix, přezdívaným Peklo severu. Jezdí se od roku 1896 a zhruba pětina z celkové délky 260 kilometrů vede po dlažebních kostkách.

Silniční kola mají hladké gumy, napumpované na výrazně vyšší tlak než pneumatiky, na které jsme zvyklí my „hobíci“ – rekreační cyklisté, kteří často jezdí po hrbolatých cestách nebo v lese, kde by extrémně nahuštěné gumy byly pro zlost. 

Jaký je v tomto ohledu rozdíl ve srovnání s jízdou na silničním kole, jsem si vyzkoušel právě na panelech mezi Knajpou a Smědavou. Dřevěněly mi prsty, drkotaly zuby a brýle poskakovaly tak, že jsem si je chvílemi musel přidržovat na nose.

Při dvanáctikilometrovém sjezdu do Lázní Libverdy (zhruba 420 metrů n. m.) se ale tvrdé gumy bez vzorku zúročují. V jedné z předchozích obcí mi radar hlásil, že jedu pětačtyřicítkou. Teď cítím, že rychlost bude ještě o něco vyšší. 

Kdybych měl výbavu jako ostatní, věděl bych to přesněji. Chytré krabičky na řídítkách ukazují spoustu parametrů včetně nadmořské výšky. Ale dobře se znám a vím, že když mi na displeji naskakují čísla, nedokážu na ně necivět. 

Nováčci mezi divočáky

Silniční cyklistika není jen sportovní disciplína. K jejím dalším rozměrům patří ochota si takřka na potkání vyměňovat zážitky a zkušenosti. Poznal jsem to už ráno, když jsem se potýkal s upevňováním dvou startovních čísel – na řídítka a pod sedlo. Jeden ze zkušenějších jezdců mi podržel kolo, abych to měl snadnější, a dali jsme se do řeči.

Ukázalo se, že patří do party, která pořádá takzvané social rides, což je fenomén, který má podhoubí v prostředí cyklistických prodejen a servisů. „Je nás asi třicet, vyrážíme každou středu, přijít může kdokoliv – jen je potřeba, aby sis osvojil pár zásad, jak se chovat při jízdě ve skupině,“ dozvídám se. Důležité je i společné posezení v cíli: „Dáme si pivko, v zimě třeba čaj, pokecáme.“

Jakub Habáň alias Jake Qube patří do stáje kolem Pavé Cycles, což je krámek na pražském Žižkově, který se zabývá stavbou kol na zakázku a renovací starších kol. „Kolem nás jsou ulice z kočičích hlav, proto pavé,“ slyším opět ono magické slovo. 

Pravidelné vyjížďky měří okolo padesáti kilometrů. Trasu je  potřeba naplánovat, aby peloton při vymotávání se z města nepotkalo nic neočekávaného. „Někdy si to projedu předem,“ říká Jakub. Zajímá mě, jak bych jako začátečník stíhal tempo. „Jo, máme ostřílené divočáky, kteří si chtějí jet to svoje. Takže se někdy rozdělíme na dvě skupiny, aby ti méně zkušení mohli jet pomaleji.“

V rámci Pavé Cycles probíhají i dílny zaměřené na schopnost postarat se o svoje kolo. „Zvládnout základní defekty jako zalepit gumu by měl umět každý. Ale je toho víc. Například řetězy se dneska voskují – snižuje to tření, šetří komponenty, chod je tišší a plynulejší,“ říká Jakub a dodá: „Hodně se řeší i vychytávky,  jako jsou měřiče výkonu nebo radar, který ti signalizuje auta za tebou.“ 

České monumenty

Zažít atmosféru velkého závodu a užít si podobné podmínky, jaké mají jezdci slavných „monumentů“, jak se říká klasickým závodům s více než stoletou historií, které se jezdí v Itálii, Francii a Belgii… Takový formát nabízí série Road Classics, která je určena pokročilejším cyklistům i širší veřejnosti. A na kterou jsem si dost lehkovážně taky troufl. 

Hlavními lákadly jsou ředitelský vůz v čele pelotonu, fanoušci podél trati, bohaté občerstvení, ale především silnice uzavřené pro běžnou dopravu. Vjíždět do zatáčky bez rizika, že se v protisměru vyřítí auto, je pro silničkáře velký přepych, stejně jako úleva, že se je motoristé nepokoušejí každou chvíli předjet. 

Road Classics nabízí tři „monumenty, které tě zvednou ze sedla“, jak zní slogan pořadatele – tím je agentura RAUL!, která stojí také za Jizerskou padesátkou či seriálem Běhej lesy. Kromě Ještědu je to Klínovec, který vede přes Krušné hory (106 km / 2 100 m), a Pálava, která krouží mezi jihomoravskými vinicemi (143 km / 1 550 m).

Všechny tři akce nabízejí i zkrácenou trasu s menším převýšením. Rozhodnout se, čemu dá jezdec přednost, je možné i v průběhu závodu. „Do pelotonu tak můžou bez obav i cyklisté, kteří mají výkonnostní pochybnosti a vystačí si s méně náročnou alternativou,“ přečetl jsem si, než jsem se přihlásil na ještědské dobrodružství. Tak uvidíme…

Noční můra skutečností

Momentálně se blížím s několika dalšími jezdci k Raspenavě. Sice jsme zpátky v údolí (339 m n. m.), ale cesta hezky ubíhá, ve vesnicích na nás občas někdo zamává či zavolá. V lesích u Bílého Potoka mi parta houbařů připravila dokonce fanouškovský špalír a mexickou vlnu, s dětmi jsem si musel plácnout dlaní. 

Trochu otravné je, že jsme už prošvihli dopravní uzavírku, která platila pro omezený čas. Provoz na severní, odlehlejší straně Jizerských hor je v sobotu odpoledne sice minimální, přesto se občas potkají dvě auta proti sobě, což je pro cyklistu nepříjemná situace. 

Na křižovatkách si vybavuju sen, který se mi zdál před prvním běžeckým maratonem. Vybral jsem si tehdy pro svoji vytrvaleckou premiéru Mnichov – město leží na rovině a sliboval jsem si, že do cíle mě potáhne i touha doběhnout na stadion, který si z dětství pamatuju jako dějiště olympiády či fotbalových šampionátů. Jenomže v onom snu, nebo spíš noční můře, jsem nemohl trefit do cíle. Jak už to v nočních fantaziích bývá, plynně jsem mluvil cizím jazykem, ale pořadatelé, kteří už odklízeli hrazení, mé otázky na to, kudy mám pokračovat, odbývali stručným: „Keine Ahnung, Marathon Schluss.“

Teď zažívám něco podobného. Brigádníci, kteří se starali o to, abychom nezabloudili, se rozcházejí. Žluté vesty mají svlečené, o nasměrování opozdilců nejeví zájem. S jedním ze spolujezdců se tak ocitneme u kláštera v Hejnicích, kde podle itineráře nemáme co dělat.  

Nezbývá než zastavit a podívat se do mobilu na mapu. Obě trasy se brzy potkávají, ta naše byla o pár stovek metrů kratší. Vinu za orientační zmatky přikládáme především sobě: limit pro zvládnutí švihu v předepsaném čase byl daný a předpokládal průměrnou rychlost 17 km/h. My jedeme v součtu pomaleji.

A je vymalováno…

Na pětapadesátém kilometru – kousek před Oldřichovským sedlem – poprvé spatříme na obzoru zamlžený obrys Ještědu se známou siluetou „rakety“ na vrcholu. 

Využíváme další občerstvovačku. Obsluha už roluje reklamní bannery a nakládá je do dodávky. Zásoby gelů, tyčinek, ořechů a rozinek, nakrájených banánů i kelímků s vodou či ionťákem jsou naštěstí pořád ještě dostatečné. 

Jsme na nejnižším místě trasy, ve výšce 339 metrů nad mořem. Cíl u vysílače se nachází ve výšce 1 004 metrů. Mezitím nás čeká ještě několik sjezdů a opětného nabírání výšky. Celkově měří zbývající stoupání přes 1 200 metrů… Nasoukám do sebe živiny a zdolávám další kopec. 

Na šedesátém kilometru nás šipky posílají ze silnice na cyklostezku. Kochám se výhledy na sluncem zalitou krajinu a cítím, že po rovině bych vydržel šlapat ještě několik hodin. Horší je to se stoupáním a tragické je to s mým zpožděním: ti, kdo chtějí figurovat v závěrečném pořadí, musí být na vrcholu Ještědu nejpozději v 16.30.

Mohl bych si závěrečný výšlap dopřát bez nároku na umístění ve výsledkové listině. Zadní i přední svítilnu pro případ, že bych sjížděl do Liberce za tmy, mám pro jistotu s sebou. Zvládl bych ale další stovky metrů převýšení?

Ještě(d) žiju! Takový titulek pro reportáž si sumíruju v hlavě pro případ, že by se to podařilo. Definitivní rozhodnutí však nakonec není na mně: „Omlouvám se, ale mám za úkol už nikoho nepouštět dál a posílat vás do Liberce zkratkou,“ vysvětluje brigádník na rozcestí, kde se od sebe delší a kratší trasa odpojují.

Je krátce před půl čtvrtou, sběrný vůz prý tudy projel zhruba před dvaceti minutami. Pocity mám rozporuplné. Mrzí mě, že neotestuju svoje chřadnoucí tělo finišem na ikonický vrchol. Zároveň se dostavuje i úleva. 

Osmikilometrová zkratka vede rovnou k liberecké radnici, kde si užiju dojezd do cíle i s diváckými ovacemi – byť ty patří spíš závodníkům, kteří se už vracejí z Ještědu. 

I tak jsi drsňák!

Můj součet: 80 kilometrů, 1 400 m stoupání. Čas: 4 h 55 min. Průměrná rychlost (i se všemi zastávkami): 16 km/h. Chytrým hodinkám, které nepatří k nejnovějším modelům, se vybila baterie v půlce trati. Přesto mě počastovaly motivačním odznáčkem „Drsňák“. Naměřily mi také slušnou maximální rychlost: 51,2 km/h.

Výhodou toho, že na mě zbyla jen zkrácená varianta, a jsem tedy dřív v cíli, jsou stále ještě otevřené stánky a další atrakce. Díky startovnímu kuponu si můžu vybrat mezi třemi jídly, další kupon je na další kafe. 

Za bloudění u Libverdy si můžu sám, uvědomuju si znova, když vidím, že snad všichni kolem mne mají na řídítkách navigaci, do které si předem stáhli trasu. Nejsem ovšem úplně jediný, kdo říjnový Road Classics pojal „oldskúlově“… 

V průběhu švihu jsem se několikrát potkal s dvojicí, která se vydala na trasu nejen bez nášlapných pedálů, ale dokonce na horském kole. V cíli si konečně můžeme říct víc. Kateřina a Jakub Krijtovi jsou manželé, oběma je stejně jako mně přes šedesát. Ona pracuje jako finanční manažerka, on se jako výzkumník věnuje dědičným chorobám. Na kole či na běžkách spolu tráví většinu víkendů i dovolených, rádi kombinují cyklovýlety s pěšími výpravami. „Prostě zamkneme kolo u stromu a na kopec si dojdeme,“ říká Kateřina. Ještěd v rámci Road Classics si dopřáli už vloni – a vyjeli až na vrchol. Letos od začátku věděli, že jim bude stačit kratší trasa. 

Posteskneme si nad časovým limitem, který nám nedopřál víc času pro jízdu na uzavřených silnicích. Zároveň se pořadatelům nedivíme. Například úsek mezi šedesátým a sedmdesátým kilometrem vedl po rychlostní silnici, kterou kvůli zoufalcům našeho typu není možné držet bez aut bůhvíjak dlouho. 

Víc toho probrat nestihneme, protože právě vrcholí tombola a Kateřinino číslo získává druhou cenu: voucher se sloganem „No pressure, just joy“ a krabici s nápisem „Smiling Butt Kit“. Uvnitř je hmota, ze které firma Posedla dokáže vyrobit sedlo na míru – podle obtisku zadku. „Tak přece nějaká trofej!“ gratulujeme výherkyni. 

Finišmenky z PMS

Průběžně s vyhlašováním vítězů mi chodí zprávy od redakčního eléva Jakuba, který dostal za úkol zdokumentovat atmosféru na vrcholu Ještědu v případě, že bych tam nedojel. „Hodně fučelo, někteří jezdci měli potíž udržet se na kole – jak kvůli větru, tak kvůli vyčerpání. Ale horká polívka je zase postavila na nohy,“ píše a posílá i zvukové záznamy s hlasy závodníků v cíli. 

Jedním z nich je sedmatřicetiletý Sascha Berger, který na Ještěd vyjel za 4 hodiny a 58 minut: „Jedenáct let jsem žil v Drážďanech. Pak jsem získal práci v Žitavě, ale nechtěl jsem tam bydlet, tak jsem si našel nájem v Liberci – je tady hezčí a hornatější krajina a lepší možnosti sportování,“ říká obstojnou češtinou. A proč vezl na řídítkách rohlík? „To je taková legrace, chtěl jsem připomenout nějakou českou tradici. Abyste měli sílu, dáte si vy Češi spíš rohlík než nějaký gel,“ zasměje se. Co ho nejvíc motivovalo, aby celou trasu zvládl? „Chtěl jsem ukázat manželce, jak jsem dobrej!“

Na Ještěd vyjely i tři zástupkyně Prague Mountain Sisters (zkratka PMS není náhodná), jak si říká parta žen, které, podobně jako jejich mužští kolegové ze stáje Pavé Cycles, pořádají pravidelné vyjížďky. „Líbí se mi, že na kole dokážu vypnout a vyčistit si hlavu. Je to příjemné, přitom dělám něco užitečného pro svoje tělo. A dá se dojet daleko, takže toho i hodně vidím,“ říká Sara Rachel Schlehr, která pracuje ve firmě propojující umělou inteligenci s medicínou. Pochvaluje si také komunitu, která se kolem silniční cyklistiky tvoří: „Našla jsem si díky tomu hodně dobrých kamarádek i kamarádů.“ 

Po vyhlášení vítězů následuje poděkování obcím, přes jejichž katastry vedla trasa: „Víme, že místním lidem komplikujeme život. O to víc si vážíme, že nás tady strpí, i když to znamená značná omezení. A máme radost, že někteří průjezd pelotonu berou i jako zábavu a dokážou si to užít,“ říká ředitel závodu Jan Hejda a pozve nás na afterparty v areálu místního minipivovaru. 

Silnice pro všechny

Součástí slavnostního večera je beseda s Romanem Kreuzigerem, mnohonásobným účastníkem nejslavnějších etapových závodů, který v roce 2013 skončil pátý v Tour de France. Dnes je ředitelem týmu Bahrain Victorious a s manželkou Michaelou působí jako hybatel kampaně „Dám respekt“. 

Na úvod zdůrazní, že ročně se v Česku stanou obětí nehod čtyři tisíce cyklistů, přičemž dvě až tři desítky zemřou. Potom se probírá vzdálenost 1,5 metru jako norma pro předjíždění, která by se mohla stát součástí silničních pravidel. Následuje osvěta ve prospěch možnosti, že by cyklisté jezdili ve dvojičkách vedle sebe: „Je to výhodné i pro motoristy, neboť se tím zkracuje vzdálenost pro předjetí,“ vysvětluje osmatřicetiletý profesionál. Část debaty je věnována i tomu, jak mohou zlepšit chování na silnici sami cyklisté.

Do postele to mám dva kilometry pěšky a s potěšením zjišťuju, že mě skoro nebolí nohy. Asi jsem se zbytečně šetřil, mohl jsem se zhuntovat víc, říkám si. Cítím však ztuhlý krk a ramena, nejsem zvyklý na úzká řídítka a takhle ohnutá záda. Než usnu, míhají se mi před očima obrázky z dnešní jízdy. 

Diskvalifikace s příběhem

Ráno nenajdu svoje jméno ve výsledkové listině, a to ani v kolonce DNF (did not finish čili diskvalifikace), což mě mrzí. Reklamuju to v dotazníku, rozesílaném všem účastníkům. Dostávám rychlou odpověď: „Řešíme to, ukazovat by se měl každý, kdo vystartoval.“

Jeden z opozdilců, který také prošvihl časový limit a musel to vzít do cíle rovněž zkrácenou trasou (zvolilo ji celkem 60 jezdců), mě při afterparty pozval na nedělní vyjížďku – kam jinam než na Ještěd. Rád bych si to vyzkoušel, ale musím na chalupu sbírat jablka. 

Jako nováček v pelotonu, který tvořili mnohem zkušenější cyklisté, jsem si svoji premiéru každopádně užil. Byť zpytuju svědomí, proč mě tak brzy předjel sběrný vůz a už jsem ho nedohnal, takže mě minula i šance pokusit se vyjet na vrchol. Asi by mě nezachránily ani nášlapné pedály…

Přehodnotil jsem ale i některé svoje předsudky. Ne, silniční cyklistika není jen „nový golf“, jak se někdy říká ve spojitosti s jistou mírou předvádivosti a marnivosti. Zážitky, které přináší, mohou být opravdu nezapomenutelné.