Přežijí Sobí lidé? Už žije jen 30 rodin kočovnického národa, stává se z nich turistická atrakce

Ten stařec se otočí k jihovýchodu, ke slunci. Hledí zpět, hluboko dolů do údolí, odkud právě přijel.  Ke své spokojenosti rozezná v dálce, v moři nekonečných keřů trpasličích bříz, další pohybující se postavy. Jeho lidé ho následují. Projde kolem posvátného místa Ová. Na hromadě valounů je pár zvířecích lebek, prázdná lahev od vodky a bílé a modré obřadní stužky čalama. Najde vyšší balvan, odrazí se z něj a uvelebí se v sedle svého soba. Ke zvířeti jsou přivázána čtyři další, jsou menší a slabší, ale poslouchají na slovo. Zmizí na obrácené straně vysokohorského sedla a do půl hodiny za ním tímhle místem projede celý jeho rod. Pět mužů s puškami na zádech, ženy s nemluvňaty i tucet rudolících usměvavých výrostků. A desítky sobů. 

Strýček Övüi a jeho lidé právě kočují směrem k novému tábořišti. Tady, na mongolské straně Sajanských hor, končí v půli června jaro a za čerstvou pastvou a kvůli hejnům komárů je potřeba táhnout výš a výš.

Divoká peřejnatá řeka protéká stále ještě částečně zaledněným korytem. V písku u břehu jsou vidět čerstvé vlčí stopy. Jezdci překonají podmáčený luh, zvířata se boří do prameniště až vysoko nad kopýtka. Po dalších deseti kilometrech, když údolí zeštíhlí, zastaví skupinka na suché vyvýšené terase. Odsedlají soby i pár drobných koníků, z dalších zvířat sejmou náklad a během dvou hodin vybudují nový tábor. Z osmi ortzů, čumů, vysokých kuželových stanů, připomínajících indiánská týpí a pokrytých rozpadající se plachtovinou, stoupá dým.

Tuchové, pastevci sobů 

Tihle lidé jsou nejjižnější pastevci sobů, kočovníci v divoké tajze, malém výběžku Sibiře, vklíněném ze severu do Mongolska. Mongolové jim říkají Cátani, Sobí lidé, ale oni se vůči Mongolům vymezují, mluví totiž odlišným, turkickým jazykem a sami se nazývají Tuchové. V tomhle kraji na pomezí Mongolska a Ruska jich všehovšudy není víc než pět set. Asi třicet rodin. Jejich kultura se táhne z dávnověku, sobi patří mezi první zvířata, která si lidé ochočili. Zde ovšem Tuchové žijí poměrně krátce. Dvě tři generace. Jméno Tucha je jen variantou etnonyma Tuva a oni jsou Tuvané, Tuvinci, kteří sem prchli právě ze sousední ruské Tuvy, když tam v třicátých a čtyřicátých letech dvacátého století začali řádit komunisté. Schovaní v divoké tajze se cítili před terorem více v bezpečí. „Hranice pro nás nikdy neexistovaly,“ povídá mi ve svém ortzu strýček Övüi. Narodil se v roce 1954 ještě na území sovětské Tuvy. „Jezdili jsme sem a tam, na lov, za příbuznými anebo si prostě jen odpočinout a léčit se u radonových pramenů tam na severní straně hor. Nikdo nedokázal čáru mezi Ruskem a Mongolskem uhlídat, všude neprostupná tajga a hory. Jen my jsme znali každou stezičku.“