Průšvih jménem digitalizace stavebního řízení. Kdo za něj může a proč bude náprava bolestivá  

Horké léto začalo pro Piráty už v polovině května. Tehdy se do Hradce Králové sjeli klíčoví státní úředníci a zástupci obecních úřadů, aby tu jako každý rok diskutovali o roli internetu ve státní správě. V kongresovém centru Aldis vládla vypjatá atmosféra. Problematických témat se našlo víc, tím hlavním byla ale digitalizace stavebního řízení. Především nový systém pro úředníky stavebních úřadů, který se měl během několika týdnů stát jejich jediným možným pracovním nástrojem. 

Od listopadu, kdy ministerstvo zakázku narychlo zadalo, sílilo podezření, že budou problémy. Systém téměř nikdo neviděl a na obecních úřadech nevěřili, že bude fungovat bez problémů, jak je ubezpečoval stát. Hlavní show se tak v Hradci očekávala hned první den po obědě, kdy měl šéf odboru digitalizace na ministerstvu pro místní rozvoj Petr Klán předvést, jak program funguje.

Mladý Pirát propojil počítač s velkou kongresovou obrazovkou. Úřednický systém, do něhož se zřejmě přihlásil pod přístupovými hesly svého šéfa, ho pozdravil slovy „Ahoj, Ivane“ – a pak zamrzl. Rozchodit se ho už nepodařilo. Pro desítky zaměstnanců obecních úřadů v publiku šlo o důkaz, že pirátské vedení ministerstva není ve věci digitalizace stavebního řízení kompetentní. 

Pískoviště pro úředníky

Brzy po návratu z Hradce rozeslalo ministerstvo pro místní rozvoj úřadům „pískoviště“ – tak, tedy IT hantýrkou, nazvalo testovací prostředí, sandbox, kde si uživatelé mohou systém vyzkoušet. „Tady jsme si měli nejspíš hrát,“ komentuje to tajemník městské části Praha 2 Michal Kopecký, který je zároveň v předsednictvu sdružení tajemníků. Zorientovat se v něm však bylo pro úředníky obtížné. „Mohli jste se na ty stránky dívat, to ano, ale systémem se nešlo nikam proklikat, navíc se prostředí skoro každý den měnilo,“ říká Kopecký. Návod k použití obdrželi úředníci v pátek 28. června. V pondělí 1. 7. už měli začít v novém systému pracovat naostro, začal totiž platit nový stavební zákon a jakékoliv „papírování“ bylo odteď nezákonné.

Na úřadech hned v pondělí ráno systém vyzkoušeli a historky o tom, jaké kousky umí, začaly mezi úředníky rychle kolovat. Michal Kopecký vypráví, že si ráno pokusně založil hrobku na Vyšehradě a jiný úředník mu ji během dne z legrace přestěhoval do Stodůlek. Další problémy byly vážnějšího rázu. Program nekomunikoval s jinými systémy na úřadě, a tak bylo potřeba například každý den ráno zkontrolovat, kdo z desítek žadatelů už zaplatil poplatek za vedení stavebního řízení. Bylo to hledání desítek čísel ve změti všech plateb, jež úřad předchozího dne obdržel. Časem si úředníci lámali hlavu také nad tím, jak je možné, že nikdo nežádá o schválení náročnějších staveb. Je to proto, že všichni velcí stavitelé poslali žádosti ještě před koncem platnosti starého zákona, jak se obecně soudilo, anebo novým systémem „neproleze“ větší objem dat? A jak to vlastně zjistit?

Helpdesk ministerstva byl přetížený, a tak dali úředníci dohromady facebookovou skupinu, kde si vyměňovali tipy, jak na nový systém vyzrát. Zároveň poslali na ministerstvo pro místní rozvoj seznam šedesáti položek, které nefungovaly, a projevovali čím dál tím větší nespokojenost. 

Ministerstvo začalo požár hasit. Do terénu vyrazil i ministr pro místní rozvoj Ivan Bartoš. „Sám jsem se několika výjezdů zúčastnil, vzhledem k řadě dalších agend a povinností ministra jsem ale pochopitelně měl výrazně omezený prostor,“ vzpomíná na náročné léto dnes už bývalý ministr.

Agilně

To, co úředníci vnímali jako fiasko v přímém přínosu, Piráti popisovali jako dobrý příklad „agilního vývoje“, kdy není dopředu úplně jasné, jaký bude výsledek. Kdy uživatelé systém živelně testují a vývojáři zpětnou vazbu průběžně zpracovávají.

Takto se běžně postupuje v komerční sféře. Vytvoří se velmi základní produkt, takzvaný minimum viable product, a zjišťuje se, jak na něj budou uživatelé reagovat. Když o něj nemají zájem, firma ho stáhne s vědomím, že jeho vývoj tolik nestál. V prostředí státu však pro takovou míru ajťácké kreativity není prostor. „Stát nemá co zkoušet,“ komentuje Marek Růžička, výkonný ředitel společnosti Bankovní identita. „Stát je monopolním poskytovatelem služeb, které musejí fungovat, protože za ně není alternativa. Musejí fungovat, protože to říká zákon. Není to soukromý start-up ve smyslu rizikové investice, která může selhat.“   

Jak to s digitalizací stavebního řízení a Piráty nakonec dopadlo, víme. Následovalo odvolání Ivana Bartoše z vlády a jeho slova o tom, že „podcenil, co se stane, když ohrozí peníze velkých kluků kolem ODS“. O uprázdněná místa na ministerstvech se podělilo hnutí STAN a o ránu z milosti se nakonec postaral korunní princ ODS, ministr dopravy Martin Kupka, který dostal za úkol zhodnotit, v jakém stavu se projekt nachází.

Na tiskové konferenci, kde Kupka digitalizační agendu předával novému ministrovi Petru Kulhánkovi, prohlásil, že situace je ještě horší, než se čekalo. „Nebylo přesné konstatování a popis toho, co má být na konci,“ líčil, v čem byl podle něj hlavní problém. „Ve výsledku se tak týmy vydávaly stavět dům, o němž vlastně neměly jasnou představu. Jako byste se pouštěli do stavby rodinného domu a neměli jeho projekt, tím pádem nevěděli, kde bude hlavní vstup, kudy se vyjde do zahrady, jak budou propojené jednotlivé místnosti, jakou budete mít střechu a čím v tom domě budete topit.“

Jsou Piráti opravdu takoví amatéři? Skutečně zadali zakázku na dosud nejkomplikovanější digitalizační projekt ve státní správě, aniž by přesně popsali, jak má vypadat? Tuto otázku je dobré zodpovědět i proto, že se digitalizace státu dostává do finále. Od února příštího roku by měl začít platit zákon o právu na digitální služby. Podle něj by úřady už na jaře nesměly po nikom požadovat data, jimiž například jiný úřad již disponuje. Od tohoto ideálu je český stát na míle daleko, platnost zákona se tak podle zdrojů ze sněmovny pravděpodobně odloží, digitalizace a problémy s ní spojené se ale patrně stanou horkým tématem. 

Ještě za Topolánka

Abychom porozuměli tomu, o co v příběhu, který vyvrcholil rekonstrukcí kabinetu, jde, musíme se vrátit na jeho úplný začátek. Do doby před osmnácti lety, kdy se za vlády Mirka Topolánka pokládaly základy digitálního státu, fungující do velké míry v nezměněné podobě dodnes. Snad nebudeme příliš přehánět, když napíšeme, že za jejich uvedením do života stál de facto jeden jediný člověk: Zdeněk Zajíček. Tehdejší náměstek ministra vnitra Ivana Langera a doposud extrémně schopný politik ODS.

Zdeněk Zajíček začínal coby vystudovaný právník na prokuratuře, ale brzy přešel do státní správy. V sedmadvaceti letech se stal šéfem právního oddělení na Pozemkovém fondu. A tam také spustil svůj první v podstatě digitalizační projekt: zestandardizoval smlouvy, aby každý úřad nepodepisoval libovolnou smlouvu v situaci, kdy se řešily restituce a prodeje i pronájmy lukrativních pozemků.

Když přišel v roce 2006 s Langerem na ministerstvo vnitra a převzal agendu po zrušeném ministerstvu informatiky, měl už jasnou představu, jak mají základy digitálního státu vypadat a především jak napsat zákony, aby byl systém dobře nastaven. 

Srdcem digitalizace se staly základní registry, které shromažďují aktuální údaje o lidech, firmách a majetku i o tom, kdo má k těmto údajům přístup a za jakých podmínek. Ze základních registrů mohly jednotlivé úřady čerpat aktuální informace. Datové schránky se staly něčím na způsob „doporučené“ pošty a Czech Pointy zas takovými pobočkami, kam mohl člověk přijít s papírem v ruce a úředník dokument na místě zdigitalizoval. Tehdy už také existovala dosud nenaplněná představa, že úřady mezi sebou budou sdílet data, aby občany nehonily od úředníka k úředníkovi. Aby, jak se dnes říká, kolovala data, ne lidé. „Když jsem prezentoval Czech Pointy, datové schránky a základní registry, tři roky jsem nespal doma. Objížděl jsem republiku a scházel se s tajemníky obecních úřadů a s vedoucími jejich IT odborů,“ líčí Zajíček dobu, kdy se digitalizovalo v rychlém sledu.

Na čí straně?

Svého šéfa Ivana Langera přežil Zajíček ve funkci na vnitru jen o pár měsíců. Přes další náměstkovské posty pak doputoval do soukromé sféry. Z politiky však nikdy neodešel úplně, takže si do byznysu odnesl nejen vlastní know-how, ale i silný politický vliv. Není to tak dávno, co byl Zdeněk Zajíček digitalizačním poradcem premiéra Petra Fialy i ministra dopravy Martina Kupky. Zároveň zastával pozici místopředsedy Rady vlády pro informační společnost, byl vlivným šéfem klubu pražských zastupitelů ODS a místopředsedou celostátní ODS. Do toho zvládal pozici viceprezidenta Hospodářské komory, kde mezitím povýšil na prezidenta, a zároveň byl prezidentem ICT Unie: ta hájí zájmy firem dodávajících IT systémy veřejné správě.

A tak se stalo, že návrhy zásadních zákonů o digitalizaci státu nevznikaly v prostředí Poslanecké sněmovny ani vlády, ale v zájmové organizaci, která se starala o byznysové zájmy svých členů. Zdeněk Zajíček se nijak netají tím, že coby prezident ICT Unie napsal již zmíněný zákon o právu na digitální služby a takzvaný zákon o bankovní identitě, který dal každému uživateli internetového bankovnictví klíče k digitálnímu státu, a tím de facto rozjel druhou fázi digitalizace. Na ICT Unii se nakonec částečně vymýšlela i digitalizace stavebního řízení, jdoucí ruku v ruce s tehdy zamýšlenou centralizací stavebních úřadů. Cílem bylo zásadně zrychlit proces schvalování nových staveb.

Položil si Zdeněk Zajíček někdy – sám pro sebe – otázku, na čí straně vlastně stojí? Jestli na straně státu, který chronicky trpí tím, že vynakládá miliardy korun za často předražené IT zakázky, nebo na straně firem, jejichž legitimní snahou je, aby tu delší část provazu držely v ruce ony? „Co udělal ten Zajíček? Co udělal netransparentního?“ reaguje na dotaz. „Kéž by lidí, kteří mají znalosti z jednoho i druhého břehu a jsou svým způsobem tlumočníci, bylo víc.“

Ve Vitě

ICT Unie, jejímž prezidentem se Zajíček stal v roce 2016, sdružuje bezmála padesát firem, které mimo jiné dodávají IT systémy státu. Jejími členy jsou jak velké nadnárodní firmy, velcí systémoví integrátoři, tak i docela malé firmy. Společnosti, které na digitalizaci státu vyrostly, i menší, spíše rodinné podniky, které dodávají lokální systémy a mají často potíže držet krok s překotným vývojem ve světě informačních technologií.

V čem se tyto firmy pracující pro veřejný sektor liší od čistě technologických firem? V tom, že programování tvoří jen část jejich práce. Musí také rozumět zákonům a úřednickým procesům a obojí umět přepsat do softwaru. Každý program pro veřejnou správu je totiž unikátní dílo šité na míru platné legislativě, a to nejen zákonům, ale i různým podzákonným normám, jako je například složitý správní řád obecních úřadů.

Jedním z členů ICT Unie je i dnes už známá společnost VITA software, firma dodávající už téměř třicet let softwary nejen stavebním úřadům, ale i těm, kdo na obcích zpracovávají třeba přestupky nebo další agendu. Firma postavila svůj software na vlastní analýze platné legislativy a také na potřebách úředníků, kteří se před třiceti lety nepříliš ochotně učili pracovat s prvními počítači. VITA se však nestala žádným rychle rostoucím tygrem v oblasti IT, má třináct zaměstnanců a obrat stabilně kolem 25 milionů. Přesto dnes jejich software využívají čtyři pětiny obcí a městských částí.   

O tom, jak se podařilo vytvořit si v této oblasti takřka monopolní postavení, mluví spolumajitelka firmy Ivana Havlíková zcela otevřeně: „Vždycky říkám, že jsme třicet let žili v uvozovkách z neschopnosti ministerstva pro místní rozvoj. Třicet let jsme si tam dělali, co jsme chtěli, protože ministerstvo nebylo schopné nabídnout úředníkům software, ve kterém by mohli pracovat. A popravdě řečeno jsme si nedovedli představit ani to, jakým způsobem bude ministerstvo zadávat tak velkou zakázku na digitalizaci, protože to nikdy nedělalo a neumělo,“ říká jednatelka firmy.

Složitý Proces

Odborníci na digitalizaci veřejné správy se shodnou na tom, že převést složité stavební řízení do digitálu bylo tou největší výzvou, jakou si stát v oblasti digitalizace doposud předsevzal. Vytvořit šest na sobě nezávislých systémů, které do sebe nakonec zapadnou, byl podle nich projekt, na jehož úspěšné zadání a dotažení chyběly státu kompetence. Jaké? 

Aby úředníci naplňovali složitou legislativu, fungují v procesech. Nedokážou je však popsat, natož zanalyzovat tak, aby bylo možné je digitalizovat. K tomu by stát potřeboval procesní analytiky typu Zajíčka. Produktoví manažeři s dobrým vhledem do úřednického uvažování by zas dlouhodobě zprostředkovávali kontakt mezi nekompatibilním světem úřadu a IT. Tak rozsáhlý projekt, jako je digitalizace stavebního řízení, by navíc vyžadoval schopné projektové manažery. A specialisty na legislativu. Nejen na stavební zákon, ale na všechny zákony, které se týkají digitalizace jako takové, a také již zmíněné podzákonné normy. V týmu by neměli chybět ani specialisté na kybernetickou bezpečnost.

To, že státu tito lidé scházejí, vede k tomu, že dává dodavatelům často velmi nepřesná zadání. Jinými slovy: žádá po nich, aby tyto role suplovali a svým způsobem sami vymysleli, co stát vlastně potřebuje. „Dodavatelé jsou do převzetí této odpovědnosti dotlačeni nedostatkem kompetencí na straně státu, a pokud mají dodat kvalitní dílo, musejí převzít odpovědnost i za nastudování legislativy, směrnic a procesů. Samozřejmě je ale tato situace ve výsledku pro stát nevýhodná,“ říká Martin Mesršmíd, šéf Digitální a informační agentury, která má tento dlouhodobý deficit řešit.

Člověk na všechno

Největší digitalizační projekt v dějinách Česka, digitalizaci stavebního řízení, měla za Kláry Dostálové (ANO) na ministerstvu pro místní rozvoj na starosti jedna jediná úřednice. Úřad se s tímto deficitem rozhodl vyrovnat následujícím způsobem: na jedné straně měly státu pomoci soutěžní dialogy. Tak se zadávají obzvlášť složité veřejné zakázky. Stát nejprve zveřejní svůj záměr, poté osloví užší okruh dodavatelů a začne s nimi vést dialog, jak by měla zakázka vlastně vypadat. Teprve pak se vybere vítěz.  

Současně se ministerstvo rozhodlo najmout si odborníky zvenčí. „Z důvodu rozsáhlosti a specifičnosti tohoto projektu, v rámci kterého bylo ustanoveno již několik pracovních skupin a s jehož realizací jsou spjaty i legislativní změny, bylo nutné tento projekt zastřešit odborníkem z oblasti IT a veřejné správy. Ministerstvo pro místní rozvoj však tímto odborníkem nedisponovalo, a tak byly odborné služby zajištěny externě,“ napsali úředníci v březnu 2020 oficiální žádost, kterou ministryně odsouhlasila.

Tímto odborníkem zvenčí se, jak známo, stal Luděk Šteffel, vedoucí IT oddělení pražského dopravního podniku obviněný v kauze Dozimetr z toho, že manipuloval zakázkami. Ten, minimálně o půl roku dříve, než Dostálová schválila jeho angažmá, outsourcoval „vysoce odborné poradenské služby“ na Zdeňka Zajíčka, respektive ICT Unii. Nešlo o žádnou megazakázku. Smlouvy a akceptační protokoly zmiňují nižší stovky hodin práce a cenu 1 550 korun na hodinu. Zásadnější je fakt, že se tu ICT Unie opět ocitla na obou stranách barikády.  

Zajímaví mladí kluci

Dostálové ministerstvo odeslalo soutěžní dialogy na digitalizaci stavebního řízení ke zveřejnění v den konání voleb do Poslanecké sněmovny, 8. října 2021. Volby vyhrála koalice SPOLU s PirSTAN a ministerstvo pro místní rozvoj převzal předseda Pirátů Ivan Bartoš. Součástí balíčku bylo i započaté výběrové řízení na zakázku, jejíž celkové náklady se odhadovaly na téměř 1,9 miliardy korun. To se Pirátům, v jejichž řadách jsou nadproporčně zastoupeni profesionální vývojáři, zdálo nepřiměřené.

Vedení Pirátů se také zamýšlelo nad dvojakou rolí, kterou v digitalizaci stavebního řízení hrál Zdeněk Zajíček. „Měl jsem s týmem možnost poprvé se hlouběji podívat do projektu digitalizace stavebního řízení, který pomáhal připravovat a hájil. Tento projekt přitom nebyl podle našich odborníků dobře nastaven, neodpovídala ani cena a já za něj nesl odpovědnost,“ vysvětluje Bartoš, proč začal mít s touto zakázkou, a potažmo i Zdeňkem Zajíčkem, problém.

Zajíček a Bartoš byli přitom dlouhá léta spojenci. Když byli Piráti poprvé zvoleni do Poslanecké sněmovny, našli v Zajíčkovi jednoho z mála lidí z klasické politiky, kdo jim rozuměl. A zároveň k němu měli respekt. „Vnímali jsme Zdeňka jako člověka, který se opravdu zasadil o digitalizaci,“ říká odborník na IT Michal Bláha, patřící k širšímu okruhu kolem Pirátů.

A jak vnímal Piráty Zajíček? „Jako zajímavé mladé kluky, kteří mají kompetenci v IT, silný názor a chtějí jít moderně s dobou. Umějí kódovat, vědí, kde to ukládat, jaké technologie použít, jestli otevřené, nebo proprietární. A to mi nebylo cizí ani proti srsti,“ říká. Spojení jejich expertizy s tou svojí považoval za ideální. „Protože já jsem zase ten, kdo zná procesy ve veřejné správě,“ dodává.

Zajíček a Piráti, toho času v opozici, začali spolupracovat. „V Poslanecké sněmovně jsme například spolupracovali na zákonu, který garantuje digitální služby občanům,“ poukazuje Bartoš na zákon o právu na digitální službu. Tandem Zajíček–Bartoš inicioval uzákonění bankovní identity a rozjel digitalizaci stavebního řízení. Zajíček radil Pirátům i v jiných záležitostech. „Kdybych jim nepomohl s e-dokladovkou, nic by se nestalo nebo by to šlo do slepé ulice,“ říká Zajíček o projektu „občanka v mobilu“.

Létající poradci

Minimálně od doby, kdy se Piráti dostali do vlády a Bartoš se stal vicepremiérem pro digitalizaci, jim ale začalo Zajíčkovo mentorování lézt na nervy. Když chtěl Bartoš získat pro digitalizaci náměstka, doporučil mu Zajíček tajemníka ICT Unie a kdysi také svého nástupce na ministerstvu vnitra Roberta Ledvinku. „Neexistuje lepší člověk na digitalizaci procesů než on,“ říká Zajíček. „Je důrazný, nekompromisní a kompetentní.“ Ledvinka však neprošel pirátskou „lustrací“ a Bartoš nakonec nedostal k ruce nikoho na úrovni náměstka, kdo by mu pomohl s čím dál tím náročnější agendou digitalizace státu.   

Ivan Bartoš a Zdeněk Zajíček se definitivně rozešli na jaře 2022. Důvodem bylo, jak oba tvrdí, založení již zmíněné Digitální a informační agentury, která se chystala převzít digitalizační agendu od ministerstva vnitra. Úkolem agentury bylo dávat digitalizaci jednotnou tvář, umožňovat úspory z rozsahu, povzbuzovat úřady, aby sdílely data, a zároveň pro to vytvářet podmínky. Třeba tím, že jim nabídnou „kompetenční týmy“.

Některé firmy v oboru vznik DIA uvítaly s tím, že mít za partnera stát, který neví, co chce, není taková výhra, jak by se mohlo zdát. Jiné firmy však Digitální a informační agenturu braly jako překážku v podnikání. „Hlavní současné rizikové faktory, které vnímáme, souvisí s nově vytvořenou Digitální a informační agenturou,“ napsal ve své výroční zprávě jeden z velkých českých dodavatelů IT, firma ICZ, s tím, že bude DIA akorát zdržovat.

Proti byl i Zajíček. „Nikdy jsem nebyl proti tomu, aby byl stát v digitalizaci kompetentní, naopak, ale nepotřebuju létajícího poradce na to, aby mi řekl, v čem se má kódovat,“ naráží na vznik kompetenčních týmů. Podle něj by klíčoví odborníci zprostředkovávající kontakt s IT světem měli být co nejblíže legislativě a úřednickým procesům. „Potřebuji kompetenci a kompetentní zadavatele tam, kde se agendy vykonávají – tedy přímo na ministerstvech. Je to nakonec ministr, kdo je zodpovědný za všechny procesy. Nikdy to nemůže být struktura typu DIA,“ dodává.

Převod za 360 milionů?

Na jaře 2022, kdy se Zajíček s Bartošem rozešli, došlo ještě k jedné epizodě, která Piráty utvrdila v názoru, že Zajíčkovi jde především o zájmy „svých“ firem a že s téměř dvěma miliardami korun vyčleněnými na digitalizaci stavebního řízení v Národním plánu obnovy nebude naloženo hospodárně.  

Stalo se to během již zmíněné tradiční konference v hradeckém kongresovém centru Aldis. VITA software tu měla jako každý rok prezentaci a během ní spolumajitel firmy Jiří Štochel uvedl, že je v Národním plánu obnovy alokováno 360 milionů korun na převod dat ze starého systému do nového. 

Podle Štochelovy kolegyně Ivany Havlíkové to nebylo zrovna šťastné. „Tu přednášku viděl inženýr Klán z ministerstva pro místní rozvoj a od té doby MMR po celé republice rozhlašovalo, že VITA požaduje tuto částku za data,“ říká Havlíková. A požadovalo? „Co se týká částky 360 milionů, ta v Národním plánu uvedena je. Nesmysl je to, že my bychom takovou částku požadovali. Kolega informaci o té částce zobrazil ve své prezentaci, protože ministerstvo začalo tvrdit, že se původní data stavebních úřadů vůbec převádět nebudou. Tak ukázal, že Národní plán obnovy to požaduje a má na to i vyhrazenou slušnou částku,“ dodává s tím, že se nedávno centralizovaly stavební úřady v Brně a VITA převedla data z jednotlivých úřadů za deset tisíc.

Ať už to bylo jakkoliv, začalo ministerstvo pro místní rozvoj pomalu pracovat na jiném řešení, než byly soutěžní dialogy vyhlášené Dostálovou. Důvodem bylo i to, že se Bartoš nakonec rozhodl stavební úřady necentralizovat, ale nechat je na obcích. Ze tří zakázek – Informačního systému stavebního řízení (ISSŘ), portálu stavebníka a několika podpůrných nástrojů – udělal jeden monolit, který již zmiňovaný šéf odboru digitalizace Klán poslal ke schválení na Odbor hlavního architekta eGovernmentu. Tam se spíše formálně posuzuje, zda jsou projekty v souladu s pravidly digitalizace státu. Hlavní architekt nový, Bartošem navržený monolitní systém v listopadu 2022 bez problémů schválil a zároveň zrušil souhlasná stanoviska k předchozím soutěžním dialogům, které v té chvíli stále ještě běžely.

ICT Unie, jejíž firmy byly zapojené do zmíněných dialogů, se snažila zjistit, co se děje. A tak poslala počátkem února 2023 s odkazem na „svobodný přístup k informacím“ dotaz na zmíněný Odbor hlavního architekta eGovernmentu, jaké podklady vedly ke schválení nového konceptu. „Žádáme jejich poskytnutí,“ stálo v dopise. Odbor však ICT Unii nevyhověl. „Za situace, kdy ministerstvo pro místní rozvoj dosud nezahájilo zadávací řízení, se zde právo žadatele na informace střetává se základními zásadami zadávání veřejných zakázek,“ odepsal jeho šéf Petr Kuchař. 

O pár týdnů později prošla sněmovnou novela stavebního zákona, jíž se zrušil záměr centralizovat stavební úřady. S odkazem na to odvolal Bartoš také rozběhlé soutěžní dialogy. Plánujeme digitalizovat levněji, uvedl jako další důvod.

Ministerstvo pro místní rozvoj následně vypsalo otevřené výběrové řízení na svůj monolit, složený ze tří starých zakázek. Předpokládaná cena byla 325 milionů korun. Vítězem se stala slovensko-česká společnost InQool, kterou si na tuto zakázku stát najal jako čistě technologického dodavatele. „My jsme v tomto kontextu taková fabrika, typ společnosti, kterým se říká software house. Většinu našich zaměstnanců tvoří vývojáři,“ říká předseda představenstva společnosti Tibor Szabó.

Čím topit

V čem byla chyba tohoto pirátského tendru? Bylo to tak, jak naznačuje ministr Kupka? Tedy že neexistovalo přesné zadání? Tomu by nakonec odpovídaly i pirátské odkazy k agilnímu vývoji softwaru. „Zadávací dokumentace samozřejmě byla připravena,“ říká Bartoš. „Před vypsáním zakázky probíhaly dle informací od řešitelského týmu i standardní předběžné tržní konzultace,“ dodává.

Technická specifikace skutečně existuje. Má 279 stran a je k dispozici na webu veřejných zakázek Národní elektronický nástroj. Z čistě laického pohledu se zdá, že představa Bartošova týmu o tom, „kde bude hlavní vstup a čím se bude topit“, byla poměrně přesná. Specifikace jde do detailů typu jak do systému zaznamenat archeologický nález, k němuž došlo při zahájení stavby. Také někteří jinak kritičtí tajemníci městských a obecních úřadů, kteří procesy na úřadě i potřebnou legislativu dobře znají a s dokumentací se seznámili, ji hodnotí kladně.

I Tibor Szabó hovoří o tom, že firma pracovala na základě velmi přesného zadání. „My takto pracujeme tradičně,“ dodává. „Naše zadání už je velmi přesné, obrazovka, tlačítka, takto se předává spis. My to pak už jen naprogramujeme.“

V čem byl tedy problém? Jako nejpravděpodobnější se jeví varianta, na kterou poukazují sami Piráti. Totiž že se dostali do obrovských časových problémů. Verze dva systému, která byla připravena ve chvíli, kdy vstoupil v platnost nový stavební zákon, měla podle slov šéfa programátorů Szabóa „jen polovinu, možná dokonce jen třetinu“ funkcionalit, jimiž disponoval původní úřednický systém typu VITA.

Vládo, mám problém

Velká část příběhu o tom, jak se Piráti ocitli pod časovým tlakem, je dobře známá. Hlavní roli v něm sehrál Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS). Ten dohlíží na to, aby stát při spolupráci se soukromou sférou nikoho nezvýhodňoval, a může rušit i státem zadaná výběrová řízení. Antimonopolní úřad je tradičně velmi vlivná instituce s vlivným předsedou, v jehož rukou se podle Pirátů shromáždila až příliš velká rozhodovací pravomoc.

Na antimonopolní úřad se počátkem loňského března obrátila firma ICZ, která se dvou soutěžních dialogů vyhlášených ještě za ministryně Dostálové účastnila, a protestovala proti jejich zrušení. 

Antimonopolní úřad o zahájení tohoto řízení informoval Bartošovo ministerstvo, ale to se rozhodlo nečekat na jeho verdikt a, jak již bylo řečeno, vypsalo na tutéž zakázku otevřené výběrové řízení. V něm zvítězila právě firma InQool. Ještě než však stihla podepsat smlouvu se státem, dal antimonopolní úřad za pravdu společnosti ICZ. Zamítl zrušení soutěžních dialogů, a následně navíc zrušil celé Bartošovo výběrové řízení. Podnět k tomu dal „prodejce tiskáren“, jak říkají Piráti. Tedy malá firma System Servis, která se do tendru ani nepřihlásila.

Poté, co ÚOHS zastavil toto výběrové řízení – tedy na podzim loňského roku –, oznámil Bartoš vládě, že má problém. „Ministerstvo pro místní rozvoj předložilo vládě materiál, kde byly navrženy varianty dalšího postupu. Včetně návrhu usnesení, které by do řešení situace zahrnulo možnost spolupráce se státními podniky v rámci rozšířené vertikály,“ naráží Bartoš na možnost, kterou ve stejné době umožnila novela zákona o zadávání veřejných zakázek. Totiž že si úřady a jejich organizace můžou vzájemně vypomáhat v plnění úkolů typu digitalizace, mají-li na to kapacitu. „Usnesení však vláda nepřijala,“ dodává Bartoš.

Hlavou proti zdi

První listopadový pátek 2023 tak zadalo ministerstvo zakázku takzvaně z ruky, bez veřejné soutěže. Firma InQool, která se původně chystala naprogramovat celý systém, měla nově vytvořit jen velmi základní verzi systému pro úředníky. Jen to, co dovoluje institut krajní nouze, v němž musí zakázky „z ruky“ pracovat. 

Co si pod tím představit? „Je to, jako když stavíte dům, chcete dvě patra, vířivku, ale institut krajní nouze vám řekne ne, jde jen o to, abyste měli kde bydlet. Čili: postavte si jedno patro, ať nejste bezdomovci, ale to druhé a tu saunu s vířivkou už ne. To si udělejte novou smlouvu a dostavte si později,“ říká Szabó. 

Když se programátoři po všem tom zpoždění pustili do díla, bylo už jasné, že úředníci nebudou mít 1. července k dispozici plnohodnotný systém. „Měli jsme smlouvu na jasně vymezené množství prací, daný rozsah funkcionalit s jasně vymezeným harmonogramem,“ vysvětluje Szabó. Na začátku letošních prázdnin tak byla k dispozici jen již zmíněná meziverze, nikoliv ta plnohodnotná, finální. Ta měla být podle harmonogramu hotová až 31. prosince letošního roku, do cesty se jí však postavil nejprve ÚOHS, když zakázal plnění smlouvy s odkladem o čtyři měsíce, a pak i vláda. 

Proč nezatáhl Bartoš za záchrannou brzdu a nepožádal o odložení platnosti stavebního zákona, když věděl, že bude hotovo až na konci roku? Měl nejspíš dojem, že by posunutím termínu dal za pravdu svým kritikům. Ti ho vyzývali, aby spuštění tvrdého provozu odložil, protože digitalizace není dobře připravená. On sám však tvrdí, že o prestiž nešlo. „Zásadním argumentem proti odkladu bylo skutečně možné ohrožení miliard z evropských peněz. Termín 1. července byl dán zákonem a informace z příslušných oddělení potvrdily, že je nutné tento termín naplnit právě z důvodů milníku Národního plánu obnovy,“ říká bývalý ministr s tím, že dnes už je vláda v jiné situaci. Brusel bude svolnější vyhovět jí s odkladem čerpání peněz z fondu, protože systém už zdigitalizovaný je.

Ivan Bartoš se tedy vydal hlavou proti zdi a IT průmysl jen čekal, až si nabije. Když mu pak šéf VITA softwaru Jiří Štochel nabídl, že může vyžít Vitu, která je připravená na novou legislativu, a dodal k tomu: „Budete mít klid.“, považoval to Bartoš za nepřijatelný typ nátlaku.

VITA software si skutečně nachystala upgrade svého softwaru takzvaně do foroty, pro případ, že by Bartošův projekt z nějakého důvodu selhal. Úředníci tak budou nyní moci ve Vitě dál pracovat, firma ho jen napojí na části nového systému, aby byl naplněn požadavek digitalizace, kterou ukládá zákon. 

Drama zvané digitalizace stavebního řízení však tímto „technologickým bypassem“ nekončí. Vláda, nyní již bez Ivana Bartoše a Pirátů, se rozhodla nevyužít stávající systém, nedokončit verzi tři, ale zahájit nové soutěžní dialogy. Jinými slovy – čeká nás to celé od začátku.