Inflace a hranice. Co vyneslo Trumpa do Bílého domu

Kdo je přinejmenším částečně zodpovědný za porážku Kamaly Harris a vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách? Úřadující prezident Joe Biden.

Důvodů pro tento závěr by se našlo více. Zcela jistě měl však právě Biden prsty v tom, že téma migrace podle dostupných dat přispělo k neúspěchu demokratické kandidátky na prezidenta.

Viceprezidentka Kamala Harris přitom měla – nutno objektivně uznat – v tomto případě nesnadnou pozici. Prezident Joe Biden, kterého na poslední chvíli nahradila coby kandidátka demokratické strany, na ni totiž před časem právě toto toxické, složitě řešitelné portfolio fakticky přehodil. V amerických médiích se v uplynulém roce objevovaly spekulace, že to byl ze strany prezidenta tak trochu naschvál – snaha poškodit pověst ambiciózní viceprezidentky, aby snad náhodou nechtěla stárnoucího prezidenta nahradit.

Když se tak v létě skutečně stalo a Harris vyměnila na kandidátce Bidena, bylo jasné, že je v obtížné situaci. Nejen, že měla na rozjezd kampaně kratší čas než její soupeř. Zároveň musela opatrně našlapovat okolo odkazu svého šéfa. Američtí voliči v uplynulých dvou dekádách často sahají po prezidentských kandidátech, které považují za změnu. Tu sice Trump roku 2024, na rozdíl od doby svého prvního vítězství v roce 2016, představuje jen částečně, ale Harris si jako úřadující viceprezidentka nálepku kandidátky změny přisvojovala ještě obtížněji. A nakonec se jí to zkrátka nepovedlo.

Téma migrace demokraty určitě poškodilo v jejich snaze udržet se v Bílém domě. Harris totiž měla jako „border tzar“, což lze do češtiny ne úplně přesně přeložit jako „vládkyně” či „carevna hranice”, jen minimální šanci výrazně ovlivnit situaci na jižní hranici Spojených států, kterou v posledních letech proudilo nebývalé množství ilegálních migrantů. Ten největší „díl práce“ udělal Joe Biden. A to hned na začátku svého úřadování, kdy zrušil část restriktivních opatření, která podepsal jeho předchůdce (a nyní i nástupce) Donalda Trump.

Po úvodních snahách zmírnit trumpovská imigrační pravidla přitom nakonec demokraté pod vedením Bidena stejně sklouzli k zachování statu quo, pouze zabaleného do méně vyostřené rétoriky. Podle průzkumů přitom u Američanů, kteří si migranty spojují s kriminalitou či se zátěží, kterou představují pro infrastrukturu či bydlení, demokraté v této otázce dlouhodobě prohrávali. Takže i když se v poslední době snažili o určité restriktivní kroky, nebylo jim to nic platné: Proč by totiž voliči dali svůj hlas jakési uhlazenější verzi Trumpa, když se jim na hlasovacím lístku nabízí originál?

Faktem ovšem také zůstává, že Kamala Harris osobně nikdy nejevila přílišný zájem situaci řešit. Ostatně hranici s Mexikem během svého funkčního období navštívila pouze dvakrát – v letech 2021 a 2024. Situace na jižní hranici USA se konstantně zhoršovala a v „nejhorších chvílích“ proudilo do Spojených států více než 200 tisíc ilegálních migrantů měsíčně.

To je situace, kterou jednoduše úřady, především na jihu země, ale nejen tam, dlouhodobě nemohly zvládnout. I když druhým dechem dodejme, že v poslední době se počet nově příchozích snížil. A ještě důležitější věc: „ilegální migranti” posloužili Trumpovi jako strašák a výtah, který ho vynesl do Bílého domu. Často přitom neoprávněně. Jedná se totiž taky o lidi s pohnutým osudem a se složitým socioekonomickým zázemím, kteří přicházejí z rozvrácených států Latinské Ameriky – k jejichž nefunkčnosti zcela jistě přispěla i dlouhodobá zahraniční politika Spojených států v regionu.

Ach, ty ceny

Druhým, pro Kamalu Harris možná ještě fatálnějším tématem, však byla inflace, která se zakousla spoustě amerických občanů do jejich reálných příjmů, podobně jako v mnoha evropských zemích, včetně České republiky.

V případě inflace bylo největší chybou Joea Bidena, jeho ministryně Janet Yellen a dalších členů administrativy, že tento fenomén nejprve zlehčovali. Inflaci, spojenou mimo jiné s krizí dodavatelských řetězců po pandemii koronaviru, označovali – mimochodem stejně jako šéfka Evropské centrální banky Christine Lagarde – za krátkodobou lapálii, která brzy pomine. Nestalo se a místo toho inflace v USA na svém vrcholu v půlce roku 2022 dosáhla více než 9 procent. A i když v posledních měsících poklesla, značná část Američanů v průzkumech stále hodnotila stav ekonomiky jako špatný a soudila, že se situace v zemi nevyvíjí dobrým směrem.

Upřímně řečeno: inflaci, pod jejíž kotel přitopil kromě koronaviru také Vladimír Putin svou válkou na Ukrajině, jež vedla k růstu cen ropy a energií obecně, americká vláda tak úplně vyřešit nemohla. Systémově jde o věc šéfa americké centrální banky Fed Jeroma Powella, který mohl například rychleji zvyšovat úrokové sazby. Demokraté se tak dostali do prekérní situace, kdy jim ve volbách podrazily nohy vnější fenomény, které mohli jen stěží ovlivnit. Rychlejší zkrocení inflace Fedem by přitom vyžadovalo ještě vyšší úrokové sazby, jež by patrně vedly k nárůstu nezaměstnanosti. A právě její nízká úroveň představovala jeden z výrazných úspěchů Bidenovy administrativy.

Obecně platí, že poslední makreokonomická data nevypadala pro Ameriku špatně. Hrubý domácí produkt rostl, ve třetím čtvrtletí to bylo o 2,8 procenta. Bohužel pro Kamalu Harris, Joea Bidena a zbytek demokratické strany se tento vývoj, jak už jsme naznačili, dostatečně rychle nepropsal do peněženek běžných Američanů. A další relativní úspěchy v ekonomické oblasti nebyli demokraté schopni přetavit v dostatečnou voličskou podporu.

Bomby na Gazu a interrupce

Možná by se jim také dílčí ekonomické úspěchy prodávaly lépe, kdyby v demokratické straně nepanoval určitý rozkol v oblasti zahraniční politiky.

Joe Biden sice měl v letošních primárkách jen symbolické soupeře, avšak statisíce demokratů daly najevo svůj vztah k němu protestem, když hlasovali prázdnými lístky. A to proto, aby vyjádřili svůj nesouhlas s podle nich nekritickou podporou Bidenovy administrativy pro válečné tažení izraelské vlády v Gaze. Jen v Michiganu, kde žije silná komunita arabského původu, šlo o více než 100 tisíc hlasujících.

Kamala Harris pak na předvolebním sjezdu demokratické strany odmítla všechny, i sebemenší požadavky této frakce voličů – včetně toho hlavního, symbolického: totiž aby z jejich hnutí mohl na sjezdu někdo promluvit. Neochota ke kompromisu ze strany Kamaly Harris pak vedla k velké hořkosti mezi více propalestinskými demokraty. Neúspěšná kandidátka si na ně patrně vzpomene při pohledu na volební výsledek v Michiganu, kde ve středu večer středoevropského času prohrávala o pár desítek tisíc hlasů.

Volební téma, které naopak živilo naděje demokratů na úspěch, byly interrupce. Od chvíle, kdy americký Nejvyšší soud v roce 2022 uvolnil jednotlivým státům ruce, aby mohly zpřísňovat svou interrupční legislativu, z něj demokraté těžili. Zároveň i republikáni na svém předvolebním sjezdu v Milwaukee ve Wisconsinu vzali zpátečku a od nápadů na celonárodní zákaz potratů se distancovali. A až do dne letošních prezidentských voleb vyhrával liberální tábor všechny referenda, v nichž se rozhodovalo o zpřísnění či naopak zmírnění interrupčních legislativ.

Paralelně s letošními prezidentskými volbami podobná referenda proběhla v desítce států. Demokraté doufali, že palčivé téma dožene do volebních místností více voličů a ti pak pomohou Kamale Harris k vítězství. Voliči přišli a ve většině států v referendech o interrupcích opět vyhrál liberální tábor. Jen spousta z těch samých voličů zjevně nebyla přesvědčena o kvalitách Kamaly Harris jako kandidátky a v její volební úspěch se tak potenciální hlasy těchto voličů nepřelily. Zvítězily peněženky

Trump bez krize

Jedním z faktorů, který hrál Donaldu Trumpovi v letošních volbách do karet, byl také prostý fakt, že během posledního volebního období neseděl v Bílém domě. Vyhnul se tak bezprostřednímu řešení několika klíčových krizí, které plně zasáhly jeho nástupce: a to nejen již zmíněnou inflaci a válku na Ukrajině, ale také chaotické stahování amerických vojsk z Afghánistánu nebo rozsáhlé, byť doznívající dopady pandemie koronaviru.

Tyto události, z nichž některé měly silné vnější a pro prezidenta obtížně ovlivnitelné příčiny, nakonec spadly do klína prezidentu Bidenovi a jeho administrativě. Právě demokraté se museli potýkat s jejich důsledky, zatímco Trump zůstával stranou jako jejich kritik.

Kvůli tomuto odstupu si Trump mohl udržet obraz neotřeseného lídra, který svým příznivcům nabízel jakýsi návrat do „starých dobrých časů“ před pandemickými a globálními krizemi. V očích mnohých voličů tak představoval stabilnější a méně konfliktní alternativu, zatímco Biden, Harris a demokraté obecně byli považováni za ty, kdo postrádali dostatečnou rozhodnost k tomu, aby čelili komplikovaným výzvám.

Tento kontrast nakonec mohl Trumpovi přinést klíčové hlasy, které mu vynesly vítězství. Na návrat do Bílého domu to stačilo: Avšak bude to stačit i na suverénní a úspěšné úřadování?