35 let od Sametové revoluce. Jaké hlavní emoce ve vás vzbuzuje letošní 17. listopad?

Uplynulo tehdy pouhých jednadvacet let od pražského jara, které jsem ve svých patnácti vnímal jako středověk. Pro dnešní patnáctileté je étos listopadových událostí a Občanského fóra ještě vzdálenější. Když se tenkrát z toho středověku vynořila na balkoně Melantrichu Marta Kubišová, bylo jí čtyřicet sedm – mně je dnes padesát. Čili žádná postarší dáma, spíš holka; a Modlitbu pro Martu zpívala tak, že mi dodnes zní v hlavě, kdykoliv chytnu stíhu z toho, že na nás zase padne hnusná, mokrá, rudohnědá deka. Zloba, závist, zášť, strach a svár, ty ať pominou.

Smutek. Havel je sprosté slovo. Václav Klaus sedí na oslavách 28. října s pevně semknutými rty a tiše nesouhlasí, nevím přesně s čím. Miloš má narozeniny a z kolečkového křesla se líbá s Babišem, Orbánem a Ficem. Přestávám rozumět lidem z jiných sociálních bublin. Strach. S Ukrajinou to nevypadá dobře. Slováci spekulují, zda by jim nebylo lépe jako součásti Ruska. Netanjahu byl zpočátku k smíchu, pak k pláči, teď na svěrací kazajku. Bojím se eskalace konfliktu na Ukrajině i na Blízkém východě… Asi půjdu do kina na nějakou komedii.

Na tohle myslím dost často: obzvlášť v posledních letech, kdy přišel postupně covid, válka na Ukrajině nebo konflikt v Izraeli, mám nepříjemný pocit, že jsou naše svoboda a zdánlivý klid v bezpečném středu Evropy ohroženy. Situace kolem je napjatá – a zostřuje se. Ani bych se nedivila, kdybychom o tu před pětatřiceti lety vybojovanou svobodu postupně přicházeli. Teoreticky jsem tedy skeptik, ale v praxi se snažím co nejsvobodněji žít a tvořit, dokud můžu. Strašně ráda bych se spletla a dožila s tím, že jsme svobodu uchránili.

Počáteční nadšení postupně přešlo v „Cože, to už je to pět roků? Deset? Dvacet let?“. Ale poslední dobou přibylo něco nového – obava, co bude dál. Jestli jsem měl dříve odkaz 17. listopadu za neochvějnou konstantu, občas připomínanou s trapným patosem, teď je to jinak. Viz Slovensko – jestliže si lidi zvolili to, co jim vládne, nějaký listopad pro ně nehraje roli. Tuzemští dezoláti se jim podobají, akorát jsou navíc ochotní poselství 17. listopadu překroutit tak, jak se jim hodí. A tak mám o budoucnost demokratického Česka strach.